Wicha, Marcin

Wicha, Marcin

rozhovor beletrie zahraniční

O důležitosti věcí všeho druhu, o životě spisovatele po udělení významné literární ceny i o tom, proč měli komunisté velký problém s výrobou talířů, v rozhovoru vypráví polský spisovatel Marcin Wicha, laureát literární ceny Nike za rok 2018.

Věci kolem nás ovlivňují naše myšlení

Marcin Wicha (*1972) přijel na Měsíc autorského čtení představit svou knihu Věci, kterých jsem se nezbavil. Ta nedávno vyšla v nakladatelství Argo v překladu Barbory Kolouchové. Polský spisovatel, profesí grafik, za ni v domovině získal prestižní cenu Nike.

iLiteratura: Vyhazujte věci?
Marcin Wicha: Málo a s obtížemi. Vždycky se mi zdá, že se ještě k něčemu budou hodit. Že vyhodím tuhle konkrétní knihu nebo ji někomu daruji, a za týden v ní budu něco potřebovat ověřit. Když jsem začínal jako grafik, šéf mi říkal, že každý grafik má na stole hrnek se spoustou fixů a tužek, z nichž žádná nepíše. Tak to trochu je. Navíc vyhazovat věci je dnes mnohem komplikovanější. Musíte je rozebrat na součástky a každou umístit do správné popelnice nebo přinést na místo, kde je berou zpět, a to v určených hodinách. Takže vyhazuji málo věcí, trochu z opatrnosti a trochu z lenosti.

iLiteratura: Ve své knize popisujete okamžik, kdy se vracíte k věcem po vaší matce. Když odejde ze světa člověk, kterému patřily, ztrácejí věci svůj smysl. I proto jste napsal svou knihu?
Marcin Wicha: Je to tak, ale nepřemýšlel jsem o jednotlivých věcech. Jednotlivé předměty, pokud je vyjmeme z jejich kontextu, o člověku moc nevypovídají. Důležité je, jak jsou rozestavěné v bytě, jaký je mezi nimi vztah, kde je prosezené křeslo, která kniha leží nahoře a na které naopak najdeme vrstvu prachu. Opuštěné předměty v bytě, s nimiž nikdo nehýbal, ještě chvíli udržují vzpomínku na konkrétního člověka. Když je začneme přemisťovat a uspořádávat po svém, smysl a paměť mizí. Ale v této formě nemůžeme věci udržet moc dlouho. Například u velkých spisovatelů necháváme vše na původním místě, ale pak se z něj stává muzeum. Ty věci tam jsou, ale už není důvod, proč leží tak, jak leží. Jednou jsem slyšel názor, že takový byt potom vypadal jako pes, který přišel o páníčka.

iLiteratura: Jak vás při psaní ovlivnilo, že jste profesí grafik?
Marcin Wicha: Velmi často si neuvědomujeme, že všechny věci, které používáme, někdo navrhl. Neobjeví se jen tak. I ty nejobyčejnější musí někdo vymyslet, jejich tvar, barvu. Třeba ústřední výbor komunistické strany dlouho přemýšlel o tom, jaký má být průměr talíře – a kolik toho lidé následně z takového talíře snědí. Nebo si kladl otázku, jestli je sektorový nábytek socialistický, nebo antisocialistický. Když se tedy podíváme na věci, které používali naši rodiče a které používáme my, jejich tvar a vzhled není otázkou náhody. Je to každodenní kontakt s historií. Začal jsem se třeba zajímat o navrhování nábytku a zjistil jsem, že nábytek z roku 1954 se velmi liší od nábytku z roku 1957. Mezi těmi lety leží Stalinova smrt, tání a změna kurzu v SSSR. I to mělo vliv na vzhled židle u nás doma. Najednou se ukazuje, že velké dějinné události mají přímý vliv na to, jaké věci si koupíte v obchodě. Věci kolem nás ovlivňují naše myšlení.

iLiteratura: Poláci nám často závidí, že Češi podle průzkumů více čtou. Jaký je váš názor, čtou Poláci málo?
Marcin Wicha: To už je takový rituál. Jednou za rok polská Národní knihovna udělá průzkum čtenářství a na tiskové konferenci představí výsledky – mimo jiné kolik procent Poláků v minulém roce nepřečetlo ani jednu knihu. Potom všichni mí známí letí na Facebook a komentují, jak strašný a ubohý je náš život v zemi, kdy tolik a tolik lidí nečte knihy. Po dvou dnech přichází druhá vlna, která – nesena levicovým duchem – hlásá, že je to třídní pohled na společnost, že není možné jiné ponižovat jen proto, že nečtou. Kniha je přeci zboží jako jakékoli jiné, a když si budeme jen stěžovat, bude pořád méně a méně lidí číst a naše země bude pořad strašná a ubohá. Začíná hádka, mění se pozice. To všechno trvá asi týden, pak si všichni najdou nový problém. A za rok zase stejný scénář. Samozřejmě přeháním, ale trochu pravdy v tom je. A co si o tom myslím já? Určitě by bylo dobře, kdyby víc lidí četlo. Tak píšu knihy a třeba se někomu budou líbit a víc lidí začne číst, víc dělat nemůžu.

iLiteratura: Co se stalo, když jste získal cenu Nike?
Marcin Wicha: Jako laureát jsem měl hodně intenzivní rok života, rozhovory, setkání… Teď se všechno vrátilo do normálu. Ale potěšilo mě, že si knihu přečetlo hodně lidí, to jsem opravdu při psaní nečekal. Líbí se mi, že stále potkávám zajímavé lidi, pro něž je nějak důležitá. Většinou jim připadá, že popisuje to, co se jim také stalo, jejich příběhy, jejich rodiny. Pro mě to přitom bylo velmi osobní vyprávění. Samozřejmě je to můj pohled na mou rodinu, jako autor jsem měl plnou možnost volby vybrat si určitá témata. Nechtěl jsem v bytě mých rodičů najít žádné tajemství ani neznámou korespondenci. Chtěl jsem popsat to, co jsem znal, co nenávratně mizelo, co bylo potřeba zachytit tady a teď. A také jsem zachytil to, co mě provázelo celé dětství – moji kamarádi měli široké rodiny, babičky, tetičky, strýčky. U nás to tak nebylo. V židovských rodinách přežilo několik lidí, hodně jich také odjelo po válce nebo v roce 1968, kdy komunisté přišli s antisemitskými čistkami. Přitom mi ale řada čtenářů říká, že židovská témata nejsou v té knize nejdůležitější. Každý si z ní vybere něco jiného – a to mě těší.

 

© Lucie Zakopalová
foto © Bartłomiej Molga

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 505x

Inzerce
Inzerce