Berlin, Lucia: Manuál pro uklízečky

Berlin, Lucia
Manuál pro uklízečky

recenze beletrie zahraniční

I když se v povídkách Lucii Berlinové možná objevuje stále tatáž hrdinka, prostorově její sbírka obsáhne úctyhodný kus Severní a Jižní Ameriky. Vždy se však jedná o svět bez pozlátka, plný špatně placených zaměstnání a různých sociálních patologií. Pro Berlinovou však žádná situace není zcela bezvýchodná.

Jemné záplaty na hrubých pytlech
Lucia Berlinová
: Manuál pro uklízečky. Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 2020, 260 s.

Sbírka povídek Manuál pro uklízečky autorky Lucii Berlinové vyšla loni v Argu v prestižní edici angloamerických autorů, což signalizuje, že je to dílo významné. Globální sláva přitom autorku, která zemřela v roce 2004, za života minula. Povídky publikovala od 60. let, volila však spolupráci s menšími nakladatelstvími a plně se psaní (a vyučování tvůrčího psaní na univerzitě) začala věnovat až na sklonku života. V mládí a ve středním věku naproti tomu vystřídala řadu povolání. Pracovala jako uklízečka, učitelka nebo zdravotní sestra na příjmu v nemocnici. Všechny tyto zkušenosti otiskla do příběhů, které se vyznačují silným autobiografickým vkladem.

Sbírka představuje užší výběr z amerického vydání – dohromady v ní najdeme dvacet šest povídek. Jejich autobiografičnost není na první pohled zřejmá. Vypravěčky jsou různě staré, často žijí v diametrálně odlišných sociálních podmínkách a na jiných místech – v západním Texasu, Novém Mexiku, Kalifornii, Mexiku i Argentině. Podle Aleny Dvořákové, která ke knize napsala doslov, nejsou povídky chronologicky ani tematicky řazeny záměrně.

Čtenář, který o Lucii Berlinové nic neví, tak po prvních několika textech, přinášejících jednoduché uspokojení, začíná mít pocit, že si nekoupil sbírku povídek, ale román, v němž někdo zpřeházel kapitoly. To mu čtení zkomplikuje, cítí potřebu se jako detektiv vracet a odhalovat souvislosti, které mu na začátku nebyly jasné. Z tyranského podivína se vyklube dědeček (Dr. H. A. Moynihan), z vnučky, které nařídil vytrhat mu všechny zuby, a zoufalé závislačky (Nezvladatelná), které tečou nad ránem slzy úlevy, že po abstinenčním záchvatu zůstala naživu, tatáž osoba. Zároveň je čtenáři dovoleno pozorovat mnohé postavy v čase a upravovat si názor na jejich chování na základě nově nabytých znalostí. Hra na hledání začátku, prostředku a konce každého jednotlivého příběhu i sbírky jako celku dělá z Manuálu pro uklízečky mnohovrstevnaté dílo trvalé hodnoty.

Texty samozřejmě fungují díky autorčinu umu, nikoliv díky zapojení většího podílu životopisných prvků, než je obvyklé. Jak je známo, má-li próza základ v realitě, může to být výhodou a nemusí. Když se k tématu přistupuje příliš osobně, hrozí, že převáží nekontrolovatelný sentiment, například vztek nebo lítost. Berlinová se naštěstí emocemi nikdy unést nenechá. Vyprávění má plně pod kontrolou, což mimo jiné dokazuje vybroušená forma a gradace povídek. Známkou důsledného autorčina odosobnění je také fakt, že každá povídka obstojí i jednotlivě, nikoliv jako pouhá jednotka průměrné sbírky.

Témata Manuálu pro uklízečky jsou na první pohled temná: nejčastěji se točí kolem rozličných sociálních patologií, mezi nimiž hraje prim boj se závislostí na alkoholu, pocity osamění a existenciální úzkosti. Prostor, který není věnován introspekci hlavních hrdinek, nebo chceme-li hrdinky, vyplňují její setkání s různými více či méně zkrachovalými existencemi. Patří mezi ně Indián Tony z Angelovy prádelny, kterému se v důsledku abstinenčních příznaků tolik třesou ruce, že nedovede sám zprovoznit pračku, ohromně tlustý a ohromně starý řemeslník B. F., který Lucii přijde položit dlažbu v koupelně (B. F. a já), nebo kuchař Bobby z metadonové odvykačky, který láteří na účet toulavých psů, stejně je ale krmí zbytky a po střetu s dikobrazy jim dopřeje milosrdnou smrt (Zatoulanci).

Žádná situace však pro Lucii Berlinovou není bezvýchodná. Umí rozveselit a utěšit umírající sestru – v paměti pro ni loví ty nejnepatrnější důvody, proč by měla odpustit jejich velmi nemateřské matce. Je přesvědčená, že existuje „dobrá smrt“ i „dobrá sebevražda“ (Zápisky z pohotovosti, 1977). Nesnesitelnou tíhu života nadlehčuje schopnost empatie. Berlinová má pro každý na omak hrubý pytel jemnou záplatu. Skutečně se tak, jak naznačují mnozí recenzenti, řadí po bok Alice Munroové, jejíž hrdinky stejně jako ty Berlinové sdílejí jistý bazální pud sebezáchovy, typický pro ženy. Destrukce vkrádající se do života v důsledku různých ran osudu je dočasná, naděje díky orientaci na druhé prakticky nezničitelná.

Povídky Lucii Berlinové však nejsou pouze konejšivé. Jejich neodmyslitelnou součástí je strach v různých podobách – strach, že „otevře dveře zármutku, lítosti a výčitek a srdce jí na cucky roztrhají poryvy bolesti“, nebo strach z toho, co jí v životě uniklo, co jí kdo chtěl říct a ona to neslyšela (Domů). I strach je zde ovšem projevem síly, nikoliv slabosti.

Sbírku nelze než po vzoru editorů Arga doporučit. Jazykem prostým experimentů se v ní lze dočíst mnoho moudrého. Stejně jako se uklízečky v Manuálu Berlinové mohou dozvědět, jak číst v paních a pánech, kterým doma uklízejí, a jak s nimi co nejlépe vyjít, čtenář se v něm může poučit, jak žít s dokořán otevřenýma očima a jak se vyrovnat s tím, když si i přesto něčeho všimneme příliš pozdě.

 

© Johana Kudrnová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   66%čtenáři

zhlédnuto 722x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce