May, Peter: Karanténa

May, Peter
Karanténa

recenze krimi

Svět zasáhlo pandemické onemocnění chřipkového typu. Velká města se izolovala, obchody zavřely a ulice ovládá strach – podání ruky se stalo nebezpečnější zbraní než puška. Toto není perex novinového článku o koronaviru, ale stručný popis fikčního světa nejnovějšího a vysoce aktuálního románu Petera Maye.

Nasaďte si roušky
Peter May
: Karanténa. Přel. Filip Drlík, Host, Brno, 2020, 384 s.

Peter May patří v současnosti k nejpopulárnějším autorům thrillerů. Čeští čtenáři se s ním měli poprvé možnost setkat před sedmi lety, kdy vyšel v Hostu první díl trilogie z ostrova Lewis, román Skála (v originále The Blackhouse, 2011). Od té doby se českého překladu dočkalo bezmála dvacet Mayových knih. Poslední román Karanténa (v originále Lockdown) pak vyšel v Londýně letos, stejně jako v českém překladu. Kromě thrillerové zápletky láká čtenáře na aktuálně žhavé téma světové pandemie a všeobecné karantény, která nejen ochromuje samotné základy ekonomiky, ale také pod vlivem nucené izolace otupují citové vazby a hrany sociálního chování. A na vylidněných ulicích vzniká ideální podhoubí pro zločin.

Mayův román ovšem nevznikl jako reakce na aktuální koronavirovou krizi, neboť se jedná (pokud není tato informace pouze marketingovým tahem londýnského nakladatele) o patnáct let starý text, jenž nyní dozrál a vychází opožděně v době, pro kterou se stal aktuálním. Přestože románové prostředí Karantény je o mnoho drsnější a nehostinnější, než jak se na životech lidí podepsala skutečná světová pandemie, některé autorovy představy o světě zmítaném takovou krizí můžeme označit až za děsivě přesné.

Avšak pěkně popořádku. Před sebou máme totiž žánrovou literaturu, a tak je třeba ptát se nejen po prostředí a (v tomto případě neodmyslitelném) vztahu k realitě, ale také po samotné zápletce. May – jak jistě jeho čtenáři dobře vědí – je zručným řemeslníkem a v jeho tvorbě není nouze o kvalitní krimi čtení, snad někdy až příliš ovlivněné filmem a filmovými klišé. Těm se ostatně nevyhýbá ani v Karanténě: hlavní postavou je drsňácký (ale uvnitř samozřejmě citlivý) detektiv MacNeil – vyšetřovatel před odchodem ze služby, který navíc nemá co ztratit, obzváště v osobním životě, v němž už zkrátka ztratil vše. Aby toho nebylo málo, sledujeme případ, k němuž se dostane v poslední den služby. A co by to bylo za správného policajta, kdyby se nerozhodl, že stůj co stůj ten poslední případ dotáhne do konce, i kdyby se do něj měl pustit sám, a při tom sem tam porušit nějaká ta nařízení a zákony? Spravedlnost totiž nepočká a správný policajt za sebou nenechá nedokončenou práci, zejména je-li obětí vraždy dítě…

Mezi další, ne zrovna neotřelé postavy patří zabiják s psychickou poruchou a zvláštní fixací na matku. Vedle nich zdůrazňuje May v policejním týmu přítomnost forenzní analytičky, což je opět postava, bez níž by si diváci současných krimi seriálů uměli vyšetřování jen těžko představit. Ke autorově cti musíme dodat, že právě forenzní analytička Amy přináší mezi schematické postavy relativně originální prvek, konkrétně svým fyzickým postižením. A to i přesto, že pozadí jejího hendikepu je opět tisíckrát viděné: opilý řidič srazil autem vůz plný střízlivých a zodpovědných lidí; střízliví a zodpovědní zemřeli nebo skončili s doživotními následky, opilému viníkovi nehody se nestalo nic.

Kolikrát jsme o takových figurách (zejména o drsném policajtovi den před „důchodem“ a dospělém vrahovi závislém na vlastní matce, přestože nebyla zrovna nejlepší matkou pod sluncem) četli a zejména kolikrát jsme je viděli ve filmové a televizní produkci? Na druhou stranu, pokud čtenáři navyklému na žánrová schémata, včetně některých šablonovitých typů postav, zmíněné nevadí – či pokud takové přímo vyhledává –, není příliš co vytknout: postavy ve svých šablonách fungují dobře, jejich psychologie se zdá být vcelku promyšlená, a dokonce ani MacNeilovy osobní tragédie nepůsobí uměle a prázdně, neboť s nimi autor pracuje s potřebným citem. Navíc samotná detektivní zápletka šlape a táhne děj kupředu, přičemž si zachovává správnou míru záhadnosti a různá tajemství odhaluje v pravý čas. Tedy alespoň většinou – některé dílčí záhady rozlouskne zkušený čtenář možná o trochu dříve, než by měl. A bohužel i přesto, že řemeslně ji není příliš co vytýkat, postrádá originalitu a nijak nevybočuje z průměru. Závěr pak román ještě trochu ubíjí svou přehnaností a nerealističností, příliš ve stylu akčních filmů.

Vedle této roviny je zde ovšem ještě přidaná hodnota již zmíněného prostředí a období světové pandemie (v románu je jí „ptačí chřipka“ H5N1). A právě díky němu Karanténa mezi ostatními thrillery vyčnívá a zejména v této době má potenciál zasáhnout široký okruh čtenářů. May představuje vizi bezmála postapokalyptického Londýna odříznutého od okolního světa. Z místa se pomalu stalo město duchů, svázané zákazy vycházení, strachem lidí z vlastních sousedů (neboť kdokoli vás může nakazit) a s malou nadějí na změnu. Virus, který v Karanténě zasáhl svět, dosahuje smrtnosti přes šedesát procent, a přestože –stejně jako aktuální koronavirus – přišel z Číny, právě Londýn se stal světovým střediskem pandemie. Při čtení si tak mimo jiné můžeme oddechnout, že to, čím si v posledních měsících celá planeta prošla a prochází, nebylo zdaleka tak hrozné, jak být mohlo. Zároveň však v textu najdeme mnoho motivů, které jsou nyní většině obyvatel Země známé a přestaly být představou z kategorie science fiction: všudypřítomné roušky, ochranné rukavice, nutnost dodržovat odstup od lidí, zavřené obchody, strach z neznámé nemoci, k prasknutí přeplněné a často narychlo stavěné nemocnice. Snad nejlépe románovou (a do určité míry i skutečnou) situaci ilustruje následující citát: „,Zapomeň na to, chlapečku. Nebo na tebe dýchnu.‘ Výhrůžka byla účinnější než jakékoli zastrašování silou.“ (s. 178)

Román sice na jednu stranu ukazuje realitu krize horší, než jaká ve skutečnosti přišla, na druhou stranu May dokázal poměrně přesně odhadnout různé detaily světovou pandemii doprovázející. Tím se jeho dílo stává nepříjemně působivým a zároveň vyvolává otázku, zda autor ve své vizi podcenil lidský charakter (neboť svět neupadl do necivilizovaného chaosu jako přinejmenším románový Londýn), nebo zda se máme obávat toho, co teprve ještě přijde, pokud v budoucnu pandemie udeří ničivějším způsobem než nyní. Tato otázka leží mimo samotný Mayův text, avšak díky vydání románu právě v této době nelze její přítomnost přehlížet.

Prostředí fikčního světa Karantény není vystavěno nijak špatně a vize izolovaného města funguje i v případě, že se pokusíme odmyslet si sepětí románu s realitou a přistupovat k němu tak, jak byl pravděpodobně psán – tedy jako čistá fikce, vycházející z dostupných dat. Největší slabinou Karantény tak zůstávají stereotypní postavy, postupy a motivy, jež jsou ovšem pro autora typické a kterým snad navykl během své kariéry autora televizních scénářů. Karanténa žánrové čtenáře příliš neurazí, ani nejspíš ani nenadchne. Naštěstí kromě krimi zápletky nabízí i něco navíc.

 

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   51%čtenáři

zhlédnuto 629x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce