Horníček, Jan: Čarostřelec

Horníček, Jan
Čarostřelec

recenze historický román

Literární cenu Knižního klubu letos vyhrál rukopis historického thrilleru z Jizerských hor. Zajímavou zápletku i solidní vyprávění bohužel do průměru sráží četná klišé i to, že si autor nenastudoval dobové reálie.

O pytlácích a špionech v Jizerských horách
Jan Horníček
: Čarostřelec. Knižní klub, Praha, 2020, 264 s.

Literární cena Knižního klubu má svůj hluboký smysl v tom, že čas od času přivede do českého literárního prostředí zajímavé talenty. Platí to například o Emě Labudové a jejím loni vítězném románu Tapetář: při jeho čtení má čtenář dojem, že nejde o práci tehdy náctileté dívky, ale o překlad pozoruhodného (a dobrého!) díla staršího britského spisovatele. K poměrně vysoko nastavené laťce z loňského ročníku se bohužel letošní vítěz ani nepřibližuje. Už jen tím, že Tapetář je zajímavým způsobem vyprávěné a ve všech směrech (včetně homosexuální tematiky) současné dílo, zatímco Čarostřelec jako by patřil spíše do devatenáctého století, někam ke knihám Karla Maye (který ostatně na česko-saském pomezí působil a několik jeho románů se odehrává v Krušných horách) či k sešitovým loupežnickým románům.

Zprvu se zdá, že začínající autor (nar. 1989, pracuje jako učitel matematiky na střední škole v Hradci Králové) rozehrává zajímavou historickou krimi s několika netypickými, ba v české literatuře málem až podvratnými prvky. Stačí už to, že hlavním hrdinou, z jehož perspektivy děj čtenáři sledují, je mladý duchovní, bývalý jezuita, jehož řád byl před několika lety zrušen. Tento katolický řád přitom většina Čechů pod vlivem obrozenecké a jiráskovské tradice stále vnímá jako netolerantní a všemu českému zavile nepřátelský. Mladý kněz Vilém je ale oproti tomuto vnímání utrápený, pochybnostmi o sobě samém sžíraný hrdina, navíc věčně nemocný a nevyspalý. Přijíždí do pohraničního městečka Hejnice, kde došlo ke svatokrádeži a on ji má z podnětu hradeckého biskupa vyšetřit. Už cestou na místo se v dostavníku potká se svérázným doktorem Šulcem, který hned na prvních stránkách projeví pozorovací talent detektiva téměř v duchu Sherlocka Holmese, když podle drobností rychle odhalí, co je Vilém zač. Zdá se tedy, že se tu schází dvojice typická pro klasickou detektivní školu, a zčásti je to pravda, děj i žánr se však postupně stáčí trochu jiným směrem, totiž od whodunitky k napínavému dobrodružnému románu, a to velmi tradičního ražení.

Dlouho to má svůj půvab: děj se odehrává ve sněhem zapadaných Jizerských horách, hlavní hrdina je ukázkový zoufalec, jeho zkušenější a chlapáčtější kolega je menší a podsaditý, ale iniciativní a umí to s pěstmi i zbraněmi. Horníčkovi jdou popisy krajiny i Vilémových nálad a také se mu daří držet vysoké tempo. Po sice nestoudné, ale v zásadě nevinné krádeži v kostele dojde v působivé scéně na starém horském hřbitově ke dvěma vraždám při pokusu o čarodějný obřad.

V jistou chvíli už však román začne překračovat uvěřitelnou historickou detektivku směrem ke zmíněnému Mayovi, Dumasovi či kolportážním románům. To když dvojice sleduje opata hejnického františkánského kláštera, který míří do Friedlandu na schůzku místní zednářské lóže. Oba amatérští pátrači zednáře špehují skrze tajnou chodbu v podzemí, následně se s jedním ze nich střetnou v souboji na kordy, přičemž se v bývalém jezuitovi Vilémovi probudí dávná dovednost a dokáže s kordem z dekorace na zdi čelit mnohem zkušenějšímu a trénovanějšímu protivníkovi. Hlavní případ, zkonstruovaný docela dobře (jak se později ukáže), prolíná paralelní pátrání po nepravděpodobně nafouknutém špionážním spiknutí. Pak už to začíná být hodně divoké, včetně odhalení, že doktor Šulc není jen tak obyčejný doktor. A v závěru dojde i na ztraceného příbuzného v duchu zmiňovaných pokleslých románových sešitků. Ty parodoval už Josef Váchal v Krvavém románu, Čarostřelci je blíže Weigelova a Saudkova komiksová parodie loupežnických románů o Lipsi Tullianovi. Čtenář občas autora podezírá, že vlastně také napsal parodii, ale žádné jasné znamení ironie a žertu v textu nenajde, pokud tím nemá být pochichtávání doktora Šulce.

Zato je v něm dost historických nepřesností a nejasností. Že se autoři historických detektivek občas zapomenou a použijí slovo alibi, na to už je čtenář připraven. Horší už je to s gilotinou: postavy se o ní bezelstně zmiňují tři roky předtím, než byla ve Francii poprvé použita. Je také spíše nepravděpodobné, že by již koncem 17. století nějaký venkovan vlastnil mušketu (a kulky a střelný prach) na lov zvěře. Největší zmatek je ale ve jménech – míst i postav. Začíná to už Hejnicemi, které se v roce 1789 jmenovaly samozřejmě německy Heyndorff. Je těžko pochopitelné, proč Horníček zvolil český název z roku 1923, když jinak v případě Liberce (Reichenberg) nebo Frýdlantu (Friedland) německé výrazy používá. Podobně doktor Šulc, který na místo přijíždí z Vídně: proč má počeštěné jméno a ne prostě původní německé Schulz? Problémy s češtinou a němčinou se v románu opakují, vše se odehrává v oblasti osídlené téměř výhradně německojazyčným obyvatelstvem, přesto Vilém nalezne na svém okně výhrůžku psanou (a typograficky zvýrazněnou) v češtině.

Jsou snad toto identifikační prvky parodie? Nebo jen selhala redakce nakladatelství? Spíše ne. Zmizelé a domněle mrtvé postavy ožívají v plné síle, padouši prchají z vězení, právoplatní dědicové letitých tradic se velkolepě vracejí domů. Není to poprvé, kdy v Literární ceně Knižního klubu za nepublikovaný rukopis zvítězila žánrová literatura. A porota samozřejmě musí pracovat s rukopisy, které má k dispozici. Nicméně ve srovnání s minulými ročníky je tohle velký krok zpět.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložil: K. Vávra, 09.04.2021 23:29
Horníček, Jan: Čarostřelec
Máte pravdu, omlouvám se.
Vložil: Pavel Mandys, 09.04.2021 14:20
Horníček, Jan: Čarostřelec
Mušketu měl dle románu vlastnit již předek hrdinů přítomného děje - a to v 17. století.
Vložil: K. Vávra, 09.04.2021 12:39
Horníček, Jan: Čarostřelec
Je zvláštní, když autor recenze, kritizující historické nepřesnosti, považuje rok 1789 za konec 17. století.
Vložil: admin, 05.04.2021 16:33
Horníček, Jan: Čarostřelec
Technická poznámka (Gabi): celý text vloženého diskusního příspěvku zobrazíte kliknutím na tři tečky na konci.
Vložil: Gabi, 04.04.2021 06:52
Horníček, Jan: Čarostřelec
Po dlouhé době mne něco tak příjemně zaujalo, opravdu velké díky. Co se týče údajných nesrovnalostí, tak to může být viděno i jinak. Za prvé, to bychom nemohli číst a sledovat nikdy nic. Naopak, co se týče logického sledu a posloupnosti myšlenek, podle mne všechno v pořádku, a na to já dám víc, nesrovnalosti... v tomto např. ve filmech mi vadí hodně. Za druhé, ty dobové a jazykové reálie jsou nesmírně náročné, také mne to zaujalo, ale vždy bylo okamžitě jasné, že se jedná o kompromis a bylo to použito vždy za účelem srozumitelnosti. Nemohou tam všichni celou dobu mluvit německy. Ale je dobré to občas připomínat. I my ze širšího okolí víme, co je Reichenberg a Friedland, ale s Haindorfem už to není tak jisté, natož s jeho starší verzí Hayndorffem, která se navíc zřejmě v době příběhu již nepoužívala. Je to velmi úsměvné, kouzlo nechtěného, když člověk, který si na tom pedantsky zakládá, to sám nezvládne, a tím jen potvrzuje, že skutečně lepší bylo použít slovo Hejnice. To ostatní.. už se mi ani nechce hledat, v čem se kritik mýlí, může se mýlit klidně ve všem, kdo ví jak se tehdy šířily informace, a jak to přesně bylo. Samozřejmě, že příběh je zvláštní, občas obsahuje senzace, ale o tom to je, jinak by mi to neudrželo pozornost a nadšení. Kritik je zbytečně snob, a srovnání s Mayem neberu - vezměte Mayovku a zkuste chvíli číst, v dospělosti to nedáte. Ale Čarostřelec je opravdu klidně i pro intelektuály. Já panu Horníčkovi nesmírně děkuji, po dlouhé době krásný pocit, za mne geniální.
Vložil: Václav Kořínek, 27.03.2021 10:20
Horníček, Jan: Čarostřelec
Knihu jsme si poslechli jako četbu na pokračování v Českém rozhlase. Svůj účel poslech splnil - zajímavý příběh z míst, která dobře známe (jsme "místní"). Ale... Už během četby (tedy, poslechu) se mi začaly zjevovat nestovnalosti, které v součtu sráží kvalitu díla hodně hluboko dolů. V první řadě... "jazyk". Chápu autora, když se to snaží vysvětlit jako nutnost pro čtenářovo chápání; jeho neznalost němčiny. Jenže potom je tím "menším zlem" tu němčinu úplně vypustit. Luxusní hotel na náměstí v Hejnicích na konci 18. století.... To by se dalo skousnout. Ale pokoj číslo 23 nebo 27 (nepamatuji se přesně) v zájezdním hostinci?! Obyvatelé samot a osad z Velké Jizery chodili na mše do Hejnic. Ba co víc, do výčepů! A v zimě! I v létě za dne by jim to vydalo svižnou chůzí na čtyři hodiny. Dolů do Hejnic. Hnát koně se saněmi na Pytlácké kameny?! Ale no tak! Ono i cestování mezi Hejnicemi a Frýdlantem by v zimě a v noci zabralo podstatně více času. A tajné sklepení mezi kostelem a radnicí ve Frýdlantě....? Mezi nimi jsou domy! Se svými sklepy. Dr. Šulc nabídne peníze v pašerácké osadě místním, aby ho dovedli za jejich vůdcem?! Když (jak se později dozvíme) je jeho bratrem a tudíž má perfektní znalosti o místním životě? A nakonec ještě přežije.... Škoda, velká škoda.
Vložil: Michal Sedivy, 25.03.2021 22:26
Horníček, Jan: Čarostřelec
Dobry den. ad Sasa.M. a kritika jako "subjektivni vyjadreni stretu ocekavani s realitou": ja bych ocekaval, ze text bude jednoznacne identifikovatelny, ale mix snahy navozovat historicke realie spojeny s jejich ignorovanim vede skutecne zcela logicky k otazce, zda nemelo jit o parodii (coz by naznacovalo... i mnozstvi nelogicnosti fabule). Realita je takova, ze autor nerespektuje dobove realie, byt pro svuj pribeh historickych udalosti vyuziva. Cini tak ale bezohledne a nepravdive. A, to mi vadi. Je to pristup, kterym u nepoucenych / nevzdelanych ctenaru muze vyvolat falesnou predstavu o historii. Ta ovlivnuje nejen nasi soucasnost, ale casto formuje i nasi budoucnost. A, ono ignorovani je skutecne rozsahle; jde od mnoha zdanlivych malickosti typu alzirske kavy v "luxusnim" hotelu az po prezentaci svobodnych zednaru v duchu katolicke ci komunisticke demagogie (velmi obdobne). Nevhodne je v urcite mire i nepoucene pouziti jazyka, kdy i v prime reci zaznivaji anachronismy neadekvatni dobovemu ramci. U sestakove literatury je takovy pristup bezny, ale pak neni spravne predstirat, ze o sestakovou literaturu nejde. Vadi mi i, ze material je pouzit verejnopravnim mediem pro tvorbu vicedilneho poradu; zde uz totiz nejde o osobni subjektivni volbu toho, co konzumovat - treba kratochvilne, ale o prezentaci dila, kteremu prave rozhlasove zpracovani dodava aureolu serioznosti. Ta ale chybi. A, na zaklade jednoho ze zde publikovanych prispevku se obavam, ze autorovi chybi i pokora k tomu prijmout kritiku; chapu, ze je tezke nevnimat pripominky osobne, ale prave tahle schopnost muze vest ke zlepseni. Pritom, schopnost zive a jimave evokovat scenu a dat vypraveni spad autorovi rozhodne nechybi. Svymi poznamkami pritom rozhodne nechci poskodit nekoho, koho ani neznam, ale jen vyjadrit svuj smutek nad tim, ze zajimava myslenka a jiste pracne sestaveny pribeh nedosly vyrazne lepsiho zpracovani.
Vložil: Sasa M., 25.03.2021 20:00
Horníček, Jan: Čarostřelec
Knihu jsem si s chutí poslechla na "Dvojce". Tyhle kritiky jsou jen subjektivním vyjádřením střetu očekávání s realitou. Z mojí perspektivy člověka, který často poslouchá audioknihy to bylo parádní. Napínavé, originální, strhující, perfektně napsané, ale hlavně dobré až do konce. Množství knih v tomto... žánru má ambiciozní zápletku a velmi slabé rozuzlení. Skvěle jsem se bavila od začátku do konce. A ta gilotina? Tu tam dal autor nejspíš schválně, aby jí tam nějaký historik mohl najít a s velkým sebeuspokojením se veřejně pohoršit ;))))
Vložil: David Jech, 23.03.2021 13:29
Horníček, Jan: Čarostřelec
Pokud bych já čistě hypoteticky chtěl psát román z Jizerských hor, určitě bych místa, o kterých píšu nejdříve prochodil, seznámil se s historickými reáliemi i s knihami vydanými o tom konkrétním místě, v tomto případě s knihami o Jizerských horách. Pokud by to autor skutečně udělal, dozvěděl by se,... že Hejnice nikdy nespadaly pod správu hradeckého biskupství, ale litoměřického, že představený Františkánů není opat, ale provinciál, že čarostřelci z Velké Jizery páchali svatokrádeže a vykopávaly lebky, nikoli v Hejnicích, ale v Polubném, kde byl nejbližší kostel, do Hejnic by, zvláště v zimě šli den tam a den zpět a konečně by asi navštívil Pytlácké kameny a zjistil by, že kolem žádný hřbitov a už vůbec ne se zdí být nemohl. Výpravy v zimě s koněm - pokud dospělý muž zapadne po prsa, kůň by zapadal po břicho, osobně bych děj příběhu zasadil do mlhavých jizerských listopadových dnů. Nejsem si jist ani s lyžemi, obávám se, že na nich dr. Šulc přijel o století dříve. To není hnidopišství, jak by se mohlo zdát, člověk rád vidí příběh zasazený do reálií míst, či určité doby.
Vložil: Jakub, 05.03.2021 17:28
Horníček, Jan: Čarostřelec
"Vážený pane Stroupežnický, Jsem Vám velice vděčen za postřeh o Roudnici, od které mířil k Řípu praotec Cikán. Žádná Roudnice tenkrát ještě nebyla a já uznávám, že to je kravina. S pozdravem Jára Cimrman" Tak mi to tu trochu zavání hnidopišstvím. Fascinuje mě, že si někdo dá práci s hledáním prvního... použití gilotiny... Tak se autor o tři roky sekl, ukamenujte ho za to. Knihu jsem četl a střídání jazyků mě nijak nepobuřovalo. Ano, odbočka do Frýdlantu byla celkem zbytečná. A copak u dobrodružné literatury musí být všechno zcela stoprocentně realistické? Kdo chce psa bít, hůl si najde. Jako oddychovka na víkend, splnilo očekávání.
Vložil: Pětiprst, 17.10.2020 12:13
Horníček, Jan: Čarostřelec
Knihu jsem nečetl, recenze mi přijde nepřesvědčivá (srovnávat Dumase s Karlem Mayem??), ale spisovatelovo ublíženecké vysvětlování je čirá zoufalost.
Vložil: hhornicek, 30.09.2020 06:43
Horníček, Jan: Čarostřelec
Klišé beru - psal jsem to jako žánrovkou a tak to jako žánrovka dopadlo. Výtka o nenastudovaných reáliích mi ovšem adekvátní nepřipadá. Jasně - gilotina to je bota, kterou jsem nechytl já, redakce, ani korektorka. Co se týče Hejnic a dalších vlastních jmen - to je zkrátka problém jazykový, stejně jako... požadavek, aby postavy mluvily německy, protože tak v té době přece mluvily! Jistěže jsem tu knížku mohl napsat německy, jenže já ji psal pro českého čtenáře a používal jsem tedy němčinu jen do té míry a takovým způsobem, aby se čtenář obešel bez její znalosti. A nastaly situace, kde neexistovalo správné jazykové řešení - pročež jsem mezi všemi špatnými vybral to z mého pohledu nejpřijatelnější. Jediné, na čem tedy stojí ona výtka o nenastudovaných realiích, je ona osamělá, zatrápená gilotina. A to se mi zdá málo, přátelé. Parodii jsem nepsal, jakkoli se neostýchám používat její prvky. Srovnání s Váchalem mi spíš lichotí, neboť jeho Krvavý román mi byl v mnoha ohledech skvělou inspirací. Žert a ironii čtenář v knížce najde na mnoha místech, celé to zasedání zednářské lóže je jeden velký žert - že ani jedno nenalezl autor článku, nad tím krčím rameny. Doporučuji nalistovat třeba předěl stran 200/201, kde jednu z dějových linek ironizují samy postavy: "Zbývá mi jen smířit se s tím, že opat a zednáři a pašeráci dřeva, že to všechno jen odvádí pozornost od hlavní dějové linky. Že celou tu noc, která se počíná vloupáním do kláštera, pokračuje návštěvou tajné lóže a šermířským soubojem a končí zašíváním vašeho ramena, že celou tu noc by bylo možné z příběhu o Čarostřelci vyškrtnout.“ Což mě přivádí k jedné výtce vytýkajícímu. Připadá má jaksi nesouladné vytýkat někomu nenastudování reálií a pak si jeho knihu ani pořádně nepřečíst. Otec Vilém například vůbec není mladý, táhne mu na šestačtyřicátý rok (neboť v roce zrušení Tovaryšstva /1773/ mu bylo právě třicet), a také není nemocný, jakkoli coby městský intelektuál obává prochladnutíse a následného zápalu plic. A nezapomeňme na přehlédnutou ironii a humor, které si jinak čtenáři vesměs chválí a které v mnohém považuji za stěžejní.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3010x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce