Horníček, Jan: Čarostřelec

Horníček, Jan
Čarostřelec

recenze historický román

Literární cenu Knižního klubu letos vyhrál rukopis historického thrilleru z Jizerských hor. Zajímavou zápletku i solidní vyprávění bohužel do průměru sráží četná klišé i to, že si autor nenastudoval dobové reálie.

O pytlácích a špionech v Jizerských horách
Jan Horníček
: Čarostřelec. Knižní klub, Praha, 2020, 264 s.

Literární cena Knižního klubu má svůj hluboký smysl v tom, že čas od času přivede do českého literárního prostředí zajímavé talenty. Platí to například o Emě Labudové a jejím loni vítězném románu Tapetář: při jeho čtení má čtenář dojem, že nejde o práci tehdy náctileté dívky, ale o překlad pozoruhodného (a dobrého!) díla staršího britského spisovatele. K poměrně vysoko nastavené laťce z loňského ročníku se bohužel letošní vítěz ani nepřibližuje. Už jen tím, že Tapetář je zajímavým způsobem vyprávěné a ve všech směrech (včetně homosexuální tematiky) současné dílo, zatímco Čarostřelec jako by patřil spíše do devatenáctého století, někam ke knihám Karla Maye (který ostatně na česko-saském pomezí působil a několik jeho románů se odehrává v Krušných horách) či k sešitovým loupežnickým románům.

Zprvu se zdá, že začínající autor (nar. 1989, pracuje jako učitel matematiky na střední škole v Hradci Králové) rozehrává zajímavou historickou krimi s několika netypickými, ba v české literatuře málem až podvratnými prvky. Stačí už to, že hlavním hrdinou, z jehož perspektivy děj čtenáři sledují, je mladý duchovní, bývalý jezuita, jehož řád byl před několika lety zrušen. Tento katolický řád přitom většina Čechů pod vlivem obrozenecké a jiráskovské tradice stále vnímá jako netolerantní a všemu českému zavile nepřátelský. Mladý kněz Vilém je ale oproti tomuto vnímání utrápený, pochybnostmi o sobě samém sžíraný hrdina, navíc věčně nemocný a nevyspalý. Přijíždí do pohraničního městečka Hejnice, kde došlo ke svatokrádeži a on ji má z podnětu hradeckého biskupa vyšetřit. Už cestou na místo se v dostavníku potká se svérázným doktorem Šulcem, který hned na prvních stránkách projeví pozorovací talent detektiva téměř v duchu Sherlocka Holmese, když podle drobností rychle odhalí, co je Vilém zač. Zdá se tedy, že se tu schází dvojice typická pro klasickou detektivní školu, a zčásti je to pravda, děj i žánr se však postupně stáčí trochu jiným směrem, totiž od whodunitky k napínavému dobrodružnému románu, a to velmi tradičního ražení.

Dlouho to má svůj půvab: děj se odehrává ve sněhem zapadaných Jizerských horách, hlavní hrdina je ukázkový zoufalec, jeho zkušenější a chlapáčtější kolega je menší a podsaditý, ale iniciativní a umí to s pěstmi i zbraněmi. Horníčkovi jdou popisy krajiny i Vilémových nálad a také se mu daří držet vysoké tempo. Po sice nestoudné, ale v zásadě nevinné krádeži v kostele dojde v působivé scéně na starém horském hřbitově ke dvěma vraždám při pokusu o čarodějný obřad.

V jistou chvíli už však román začne překračovat uvěřitelnou historickou detektivku směrem ke zmíněnému Mayovi, Dumasovi či kolportážním románům. To když dvojice sleduje opata hejnického františkánského kláštera, který míří do Friedlandu na schůzku místní zednářské lóže. Oba amatérští pátrači zednáře špehují skrze tajnou chodbu v podzemí, následně se s jedním ze nich střetnou v souboji na kordy, přičemž se v bývalém jezuitovi Vilémovi probudí dávná dovednost a dokáže s kordem z dekorace na zdi čelit mnohem zkušenějšímu a trénovanějšímu protivníkovi. Hlavní případ, zkonstruovaný docela dobře (jak se později ukáže), prolíná paralelní pátrání po nepravděpodobně nafouknutém špionážním spiknutí. Pak už to začíná být hodně divoké, včetně odhalení, že doktor Šulc není jen tak obyčejný doktor. A v závěru dojde i na ztraceného příbuzného v duchu zmiňovaných pokleslých románových sešitků. Ty parodoval už Josef Váchal v Krvavém románu, Čarostřelci je blíže Weigelova a Saudkova komiksová parodie loupežnických románů o Lipsi Tullianovi. Čtenář občas autora podezírá, že vlastně také napsal parodii, ale žádné jasné znamení ironie a žertu v textu nenajde, pokud tím nemá být pochichtávání doktora Šulce.

Zato je v něm dost historických nepřesností a nejasností. Že se autoři historických detektivek občas zapomenou a použijí slovo alibi, na to už je čtenář připraven. Horší už je to s gilotinou: postavy se o ní bezelstně zmiňují tři roky předtím, než byla ve Francii poprvé použita. Je také spíše nepravděpodobné, že by již koncem 17. století nějaký venkovan vlastnil mušketu (a kulky a střelný prach) na lov zvěře. Největší zmatek je ale ve jménech – míst i postav. Začíná to už Hejnicemi, které se v roce 1789 jmenovaly samozřejmě německy Heyndorff. Je těžko pochopitelné, proč Horníček zvolil český název z roku 1923, když jinak v případě Liberce (Reichenberg) nebo Frýdlantu (Friedland) německé výrazy používá. Podobně doktor Šulc, který na místo přijíždí z Vídně: proč má počeštěné jméno a ne prostě původní německé Schulz? Problémy s češtinou a němčinou se v románu opakují, vše se odehrává v oblasti osídlené téměř výhradně německojazyčným obyvatelstvem, přesto Vilém nalezne na svém okně výhrůžku psanou (a typograficky zvýrazněnou) v češtině.

Jsou snad toto identifikační prvky parodie? Nebo jen selhala redakce nakladatelství? Spíše ne. Zmizelé a domněle mrtvé postavy ožívají v plné síle, padouši prchají z vězení, právoplatní dědicové letitých tradic se velkolepě vracejí domů. Není to poprvé, kdy v Literární ceně Knižního klubu za nepublikovaný rukopis zvítězila žánrová literatura. A porota samozřejmě musí pracovat s rukopisy, které má k dispozici. Nicméně ve srovnání s minulými ročníky je tohle velký krok zpět.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Pětiprst, 17.10.2020 12:13
Horníček, Jan: Čarostřelec
Knihu jsem nečetl, recenze mi přijde nepřesvědčivá (srovnávat Dumase s Karlem Mayem??), ale spisovatelovo ublíženecké vysvětlování je čirá zoufalost.
Vložil: hhornicek, 30.09.2020 06:43
Horníček, Jan: Čarostřelec
Klišé beru - psal jsem to jako žánrovkou a tak to jako žánrovka dopadlo. Výtka o nenastudovaných reáliích mi ovšem adekvátní nepřipadá. Jasně - gilotina to je bota, kterou jsem nechytl já, redakce, ani korektorka. Co se týče Hejnic a dalších vlastních jmen - to je zkrátka problém jazykový, stejně jako... požadavek, aby postavy mluvily německy, protože tak v té době přece mluvily! Jistěže jsem tu knížku mohl napsat německy, jenže já ji psal pro českého čtenáře a používal jsem tedy němčinu jen do té míry a takovým způsobem, aby se čtenář obešel bez její znalosti. A nastaly situace, kde neexistovalo správné jazykové řešení - pročež jsem mezi všemi špatnými vybral to z mého pohledu nejpřijatelnější. Jediné, na čem tedy stojí ona výtka o nenastudovaných realiích, je ona osamělá, zatrápená gilotina. A to se mi zdá málo, přátelé. Parodii jsem nepsal, jakkoli se neostýchám používat její prvky. Srovnání s Váchalem mi spíš lichotí, neboť jeho Krvavý román mi byl v mnoha ohledech skvělou inspirací. Žert a ironii čtenář v knížce najde na mnoha místech, celé to zasedání zednářské lóže je jeden velký žert - že ani jedno nenalezl autor článku, nad tím krčím rameny. Doporučuji nalistovat třeba předěl stran 200/201, kde jednu z dějových linek ironizují samy postavy: "Zbývá mi jen smířit se s tím, že opat a zednáři a pašeráci dřeva, že to všechno jen odvádí pozornost od hlavní dějové linky. Že celou tu noc, která se počíná vloupáním do kláštera, pokračuje návštěvou tajné lóže a šermířským soubojem a končí zašíváním vašeho ramena, že celou tu noc by bylo možné z příběhu o Čarostřelci vyškrtnout.“ Což mě přivádí k jedné výtce vytýkajícímu. Připadá má jaksi nesouladné vytýkat někomu nenastudování reálií a pak si jeho knihu ani pořádně nepřečíst. Otec Vilém například vůbec není mladý, táhne mu na šestačtyřicátý rok (neboť v roce zrušení Tovaryšstva /1773/ mu bylo právě třicet), a také není nemocný, jakkoli coby městský intelektuál obává prochladnutíse a následného zápalu plic. A nezapomeňme na přehlédnutou ironii a humor, které si jinak čtenáři vesměs chválí a které v mnohém považuji za stěžejní.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

50%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 777x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce