Guibert, Emmanuel: Martha & Alan

Guibert, Emmanuel
Martha & Alan

recenze komiks

Francouzský kreslíř se v krátkém komiksu opět vrací ke svému oblíbenému vypravěči, Američanu Alanu Ingramu Copeovi. Tentokrát se soustřeďuje na jedno dětské přátelství a platonickou zamilovanost.

Vzpomínky na Kalifornii
Emmanuel Guibert
: Martha & Alan. Podle vzpomínek Alana Ingrama Copea. Meander, Praha, 2019, 120 s.

Francouzský kreslíř a scenárista Emmanuel Guibert (nar. 1964) překvapil v roce 2000 francouzské i další čtenáře neobvyklým komiksovým románem Alanova válka. Tou dobou totiž ještě převládalo vnímání komiksu jako média vhodného především pro akční, dramatické příběhy. Nakonec třídílný komiksový román o válce navzdory svému názvu nepojednává, přinejmenším v něm nenajdeme nebezpečné bojové střety. Například německé vojáky potká voják Alan při tažení Evropou jen ve chvíli, kdy už se vzdávají. Jako unikátní svědectví o civilní, neheroické a relativně poklidné stránce služby v americké armádě za druhé světové války však román funguje znamenitě.

S titulním hrdinou své série, Američanem usazeným ve Francii Alanem Ingramem Copeem, natočil Guibert na diktafon vyprávění, z něhož patrně v úvodní sérii nevyužil všechno. Čas od času se tedy ke Copeovu životu vrací a vybírá další střípky: opět převážně civilní, bez větších dramat. Došlo tak už na Alanovo dětství (česky 2014) a zatím posledním příspěvkem je krátký komiks Martha & Alan vydaný ve Francii v roce 2016.

Alan v něm vzpomíná na svou kamarádku a platonickou lásku z raného dětství Martu. Vlastně toho spolu tolik neprožili a celý vztah trval relativně krátce. Oba si s odstupem let vybavují scénu seznámení, kdy se Alan Marthy zastal při dětské hře, a krátké setkání v dospělosti, kdy se s ní Alan chtěl rozloučit předtím, než narukuje.

Pro stárnoucího vypravěče (Guibert Copea potkal, když bylo Američanovi sedmdesát) mělo ale to setkání svůj význam, připomíná totiž idylické dětství na malém městě v Kalifornii a poznávání okolního světa. Dětské hry se mísí s úžasem z varhanních píšťal, které dětem ukáže varhaník místního kostela, a také s církevními, společenskými i rodinnými rituály. Z prožitých událostí by se dalo vykouzlit i drama, to když zemře Alanova matka a otec se podruhé ožení s výrazně mladší ženou, která navíc kvůli splácení otcových dluhů začne tvrdě šetřit na rodinných výdajích, mezi něž spadá i Alanova výživy či záliby (macecha například prodá piano po babičce, na které Alan hrával). Ale Cope (a s ním i Guibert) vzpomíná tak trochu smířeně – sice přiznává, že měl asi své maceše klást větší odpor, ale z pohledu sedmdesátníka už se to jeví jako trochu malicherné.

Nekoná se ani žádná velká love story. Alan se s Marthou kvůli stěhování i celkovému zhoršení rodinných poměrů přestane vídat ještě v raném školním věku a pak ji zase (a vlastně naposledy) vidí před zmíněným odchodem do armády. Až v pozdním věku si na ni znovu vzpomene a rozhodne se ji najít. To se mu podaří – osobně se sice nepotkají, ale dopisují si a Alanovi ke štěstí stačí, že si Martha obě klíčové vzpomínky pamatuje stejně dobře jako on.

Poklidné tempo vzpomínek Guibert působivě ilustruje převážně dvoustránkovými obrázky, nejčastěji výjevy přírodních či (malo)městských scenérií, často s drobnými postavami někde stranou. Vkrádá se sice otázka, nakolik jde o komiks (sekvenční vyprávění najdeme jen velmi sporadicky) a nakolik jsou to pouhé ilustrace textu. Nicméně všechny jsou krásné a skvěle zachycují předválečnou, trochu ospalou atmosféru kalifornského venkova. Jistě přitom vycházejí z dobových krajinek nebo z tehdejších ilustrací v knihách pro děti. Český čtenář tohle úplně neposoudí, protože tyto zdroje nezná (a spíše si vybaví obrazy Edwarda Hoppera), nicméně i v něm zůstává přívětivý dojem z pomalu plynoucího času ve světě, kde je čas na večeři s rodiči kamarádky, na neohlášené návštěvy (které bývají vřele přijaty) či na dlouhé vycházky podél moře; a nikoho přitom nevyrušují elektronická zařízení. Není to úplná idyla, Martha například dostane v dosti mladém věku obrnu, vypravěč se to však dozvídá mnohem později, takže mu to vzpomínky nemůže zakalit. Převládá vlídná melancholie.

Zajímavé přitom je, že Guibert nikdy nenakreslí Marthin obličej, či přinejmenším ne tak, aby byl rozeznatelný. Buď je v celku stránky příliš malý, nebo jí do obličeje vlétnou vlasy, případně ji čtenář vidí zezadu. I to je možná Guibertova reakce na to, že poslední vzpomínka Alana Copea na dětskou kamarádku je mnoho desetiletí stará.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 569x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce