Báseň jako otevřené zranění
Řehák, Jakub: Obyvatelé

Báseň jako otevřené zranění

Podobně jako v Řehákových předchozích sbírkách se i v té nejnovější jeho silná básnická individualita pohybuje v meandrech surrealistických vod, které víří silná až rozdivočelá imaginace. V kontextu aktuálních environmentálních sbírek či samostatných básní věnovaných nové přírodní lyrice tedy příliš nepřekvapí, že se rodák z Uherského Hradiště nevydává do vyprahlých českých lesů, ale do spárů „městské hmoty“.

Kmenovému autorovi nakladatelství Fra, který je mimo jiné držitelem Litery za poezii (2013), vychází letos v pořadí čtvrtá sbírka Obyvatelé. Jak už jsme u Jakuba Řeháka zvyklí, jeho styl je znovu nabitý mimořádně energickým jazykem, jímž vykresluje na první pohled neviditelnou syrovost všední reality.

Hned na úvodních stránkách knihy se jeho básnické hledí zaostřuje na topos města, které (aby vzbudilo autorovu pozornost) musí být enormně jiskřivé a pulsující. „Do tramvají pasažéři přichází / Potkáváš cestovatelky s náušnicemi / Možná z nich nezbude víc než sníh / Za rozžhavenými pneumatikami,“ píše Řehák v básni Zima tě překvapila, jako by zaznamenával, s absolutností a osudovostí sobě vlastní, vše rezonující v dosahu jeho smyslů. Autorův jazyk doslova žhne asociativní obrazností, jež opisuje zejména ony obyvatele města, kteří se energicky pohybují po rušných stezkách a křižovatkách: „Spatříš kuchaře zajíždět výtahem do podzemí / Teplota stoupá a stěhuje se po dlouhé kůži / Ústa mumlají nad teploměry / Zvuky pracují v nadmořských výškách.“ (s. 26)

Město Řehák vidí jako spletitou síť, tepající, vzrušující a zintenzivňující vše viděné: „Město proniká / skrz pohyb lidí / Až k jejich / nejtemnějším podstatám.“ Zaznamenávané je přitom fatálně pomíjivé: řidička tramvaje sráží chodce, smrtelných dech cigarety je popsán užasle krásným slovníkem a obyčejná nedělní procházka se mění v „pochod procházejících mrtvých“. A stejně jako ostatní autorovy sbírky i Obyvatelé jsou prorostlí intelektuálními výzvami a aluzemi, odkazujícími např. na slavný verš Gertrudy Stein „Růže je růže je růže.“ V Řehákově básnickém univerzu se navíc propojuje vzdálené a blízké do jakéhosi transcendentního průzoru, v němž se prostor a čas stávají pojmy velice dynamickými a proměnlivými: „Během jízdy zahlédneš, jak se na opačné polokouli / ulice / do výšky zvedá tropická vegetace.“ (s. 20)

„Moderní báseň se nikdy nesnaží vyprávět určitý příběh, ale vypráví průběh básníkova vědomí. Důležité je, aby předem nevěděla, kam čtenáře dovede,“ řekl Řehák v rozhovoru pro ČRo Vltava https://vltava.rozhlas.cz/jakub-rehak-styl-je-vyrazem-temperamentu-a-o-ten-se-mel-basnik-starat-8141766. Jednak tím interpretuje procesuální motivy své tvorby (blíže se s nimi čtenář může seznámit v autorově doprovodném eseji), jednak svým básním přisuzuje neuzavřenost a na ni napojenou silnou emocionální svůdnost: „Voněla benzínem a garáží / Během rezavého léta / Sůl jí zářila z pórů v dlani / V pokoji si rozvlnila vlasy.“ (s. 103)

I ve sbírce Obyvatelé hrají významnou roli vůně a chutě, které podtrhují těkavost, nestálost a tím pádem i nedefinitivnost poetických obrazů. „Není básně bez nehody, není básně, která by se neotevírala jako zranění,“ napsal Jacques Derrida ve svém eseji Co je to poezie, což lze bezezbytku vztáhnout i na Řehákovu poetiku. I jeho básně se totiž ve světě vystavují riziku. Jsou extrémně obnažené, chtějí pomocí senzibility co nejsilněji absorbovat okolní esenci předmětů: „Do bledých paží vtahuješ den.“ (s. 33)

V tomto bodě ale zároveň spočívá i možné úskalí Řehákovy poetiky, která se emocionální obrazností (či v návaznosti na skupinu Fantasía – jejímž členem ale Jakub Řehák nikdy nebyl – „novým patosem“) mnohdy opíjí a působí až programově. Čtenář by se tak měl namísto na detailní analýzu Řehákova tvůrčího autorského gesta spíše zaměřit na jeho postranní, podvědomé vibrace či rovnou na jeho fyziologickou potřebu – jeho vlastními slovy – „ochutnávat básně jako pokrmy a nechat je působit“ (viz rozhovor výše).

Ač by se této tezi autor zřejmě bránil, lze ho právem považovat za následníka české surrealistické větve, jejíž páteří jsou velcí básníci jako Vratislav Effenberger, Stanislav DvorskýPetr Král. Jistě ne náhodou je posledním dvěma jmenovaným (a nedávno zesnulým) tato sbírka věnována. A nejde ani tak o příbuznost s jejich tvorbou jako spíše o spřízněný náhled na samu podstatu básnění, která se nezdráhá poezii přisuzovat ty nejvznešenější atributy a zároveň přiznává, že právě ona bude vždy tou nejvíce ohroženou, okrajovou a samotářskou.

Kupte si knihu:

Podpoříte provoz našich stránek.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Fra, Praha, 2020, 110 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Hodnocení knihy:

70%

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

M. Fišmeister,

Dobrý večer. Díky za recenzi na moji knihu v A2, našel jsem ji teprve včera. Mám radost, že Vám stála za ohlas. Přeju barevný podzim a vůbec se mějte dobře.

Libor Staněk ,

Dobrý den,

Promiňte za pozdní odpověď, ale všiml jsem si komentářů až nyní….

Myslím, že to byl právě Stanislav Dvorský, ale třeba i Nabokov, kteří rádi mluvili o tom, že píšící básník/spisovatel, pokud to tedy myslí smrtelně vážně, bude vždy persona osamělá - stojící jaksi vždy stranou a rezignující na většinové přijetí. I z tohoto důvodu je poezie neustále v krizi a neustále ohrožena. Vede skrytý paralelní samotářský život. Je to jeden z jejích principů a východisek. Kenneth Goldsmith zase mluví o tom, že poezie je vlastně zbytečná, protože k ničemu a ničemu neslouží, což je ale paradoxně jedna z jejích největších zbraní. „Poezie jako něco, co nic nedělá ve světě, který je posedlý tím dělat pořád něco,“ píše. To je možná ta její křehkost, krása, o které mluvíte (slovo křehkost jsem v recenzi, pokud vím, ale nepoužil). A snad i proto ten Derrida. Svou metaforou se dotýká vesměs toho samého. Báseň si žádá být čtena, ale nabídnout může jen sebe a je snadné ji přehlédnout, smést stranou, zatímco svět se řítí dál.
Řehákovou tvorbou dle mého názoru takováto podstata básnění silně rezonuje. Především v enormním budování té „sálající obraznosti“ (omlouvám se za recenzentská schémata), která se každým čtenářovým nádechem objevuje a zase mizí, ale to už bych se opakoval. Na to se nabaluje i ona aluzivnost, jež je v Řehákově případě prorostlá poetickými odkazy (ne přímými – nejedná se o parafráze, či kopírování, ale spíše o nějaké podvědomé intelektuální podloží) na P. Krále, S. Dvorského ale i latentně na skupinu 42. Interpretačních úhlů pohledu ale může být na dané téma nekonečno. Samozřejmě jsem toho hodně opominul / nepopřel např. dystopicko - utopistický model (viz recenze O. Stehlíkové) nebo Vaše povídání v rámci Korektní poezie, kde jste se namísto obsahu zaměřil asi víc na formu Řehákovy poezie. Věřte, že pro mě jsou tyto vhledy inspirativní, i když s nimi třeba nemusím souhlasit.

A jestli analýza nutně zabíjí vibrace? Čtu Rolanda Barthese a jeho Rozkoš z textu a říkám ano: „Není snad nejerotičtější částí těla místo, kde se šat nedovírá?“ Čtu T. S. Eliota a jeho eseje a říkám ne… V obou případech je ale interpret podoben kejklíři, který se snaží násilně uzmout z množství významových trsů ten jeden nejinspirativnější. Dělám to já a děláte to i Vy. Pro tento příklad jsem zvolil první cestu a nevím, zda se jedná o cestu snazší, vystlanou jednoduchými dichotomiemi.

Každopádně děkuji za příspěvek a zpětnou vazbu! Ani nevíte, jakou mi udělala radost. Alespoň jste mě vyrušil z mé domnělé ulity, která už moc nepočítala s tím, že tyto recenze ještě někdo vůbec čte - ne že bych je tedy proto jakkoliv podceňoval.

P.S.: Pane Motýle i Vám děkuji. Pokusím se být v dalších recenzích co nejdůslednější!

L II.

JVjr.,

motto: "Citáty z básní, které se rozepíšou z veršů do řádků a rozdělí lomítky? Je to jako připíchnout mrtvého motýla do krabičky. […] Cítíte ten propastný rozdíl? Jestli ne, můžete počítat s tím, že pokud budete chtít, bude pro vás snadné stát se významným současným českým literárním kritikem." — Petr "jsem živý" Motýl
[Ale vážně, kolego/vé, dokážete nějak vysvětlit ten strašlivý zlozvyk citovat v online publikacích, kde fakt nehrozí, že by došel papír, třeba celou strofu utopeně do *the wall of text*?]
¶¶
Básnické hledí se zaostřuje / do jakéhosi transcendentního průzoru, / chce pomocí senzibility absorbovat esenci, / smrtelných dech cigarety [sic]: //

Styl nabitý jazykem, / styl *znovu* nabitý/ ["Milton and Brown's L'Amour child!" – NYTRB], / užasle krásný slovník / doslova žhne obrazností. / ["Obyvatelé jsou prorostlí intelektuálními výzvami" / is, or should be the new / "soudruhu… jistě se napínavými příběhy jenom hemžíš".]

Po rušných stezkách / víří meandry vod. / Co je bez stálosti, není definitivní. //

Podstata básnění přiznává poezii atributy: / svůdnost napojenou na neuzavřenost, / enormně pulsující topos / básníkovy postranní, podvědomé vibrace. //

[Et cetera / ad libitum / decrescendo, {detumescent?}, allargando. // Luděk, nikoli Libor!]
¶¶
( for mp: il miglior fabbro )

mp,

Páteř větve. Opit programem, // fyziologická potřeba. Samotářský malíček. // Kolik // je // rukou // na jednom prstu.

Petr Motýl,

Dobrý den, pane Staňku, nejen v této své recenzi do značné míry přejímáte publikovanou sebeinterpretaci autora (esej, rozhovor), čímž si usnadňujete práci a autora jistěže nezarmoutíte, naopak směrem do budoucna si připravujete cestu typu "já na bráchu, brácha na mě". Kladný ohlas na tuto výjimečnou sbírku je ovšem potěšující.

Martin Poch,

Nezlobte se na mě, ale není mi jasné, na čem zakládáte předpoklad, že poezie je z podstaty křehká či samotářská? Nemůže její okrajové postavení souviset (spíše než s otázkou po vznešenosti) s tím, že je v recenzích tak často traktována jednoduchými dichotomiemi? Potažmo tím, že jim jde sama naproti. Na jedné straně onomu školskému skrytému poselství, na straně druhé degustaci se zdviženými malíčky. Myslíte, že analýza nutně zabíjí vibrace, že brání tomu, aby báseň rezonovala, aby se ozvalo nevědomí nebo spodní valéry? Nemůže třeba jitřit senzibilitu - ať básnickou, či kritickou?

Pokud ne, dobrá, proč tedy zrovna tato recenze? K čemu ten citát z Derridy? Proč vůbec Obyvatelé, jak uvádíte, kladou intelektuální výzvy a aluze? A potýkají se s tradičními filosofickými kategoriemi, jako je budoucnost nebo nová skutečnost - jen a jen k jejich ochutnávání? Proto abychom tyto pojmy nakonec smetli pod stůl, neboť proti gustu/poezii žádný diš...?

Děkuji za objasnění