Kučera, Štěpán

Kučera, Štěpán

rozhovor beletrie česká

„Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili,“ konstatuje Štěpán Kučera, který již v dětství začal psát dobrodružné příběhy a v jehož barvitých povídkách je i dnes dobrodružství stěžejním prvkem.

Baví mě pátrat po souvislostech starých příběhů

Na otázky týkající se jeho povídkové tvorby, románu Projekt Gilgameš, nominovaného letos na Literu za prózu, i práci redaktora přílohy Práva Salon odpovídal spisovatel a publicista Štěpán Kučera (nar. 1985), který právě píše knihu o tom, jak Miguel de Cervantes strávil několik let v Alžírsku coby vězeň pirátů, což mu paradoxně možná pomohlo při práci na Donu Quijotovi.

iLiteratura: Ve svých pětatřiceti letech toho máte za sebou už dost – pracoval jste jako archivář, novinář, korektor, nakladatelský redaktor, PR pracovník v humanitární organizaci, nyní jste redaktorem přílohy Práva Salon a samozřejmě i etablovaným spisovatelem. K psaní vás to očividně táhlo odjakživa?
Štěpán Kučera: Do etablovaného spisovatele mám myslím daleko, ale ano, k psaní mě to táhlo odjakživa. Hned jak jsem se ve škole naučil psát, začal jsem popisovat a pokreslovat sešity příběhy o rytířích, soukromých detektivech nebo cestovatelích… Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili.

iLiteratura: Narodil jste se v Jablonci nad Nisou, býval jste členem Kruhu autorů Liberecka. Jak vás a vaši tvorbu ovlivnilo dnes umělecky hojně vytěžované prostředí severních Čech?
Štěpán Kučera: Kruh autorů Liberecka skončil, místo něj jsme letos s kamarády libereckými básníky založili spolek LAK, Liberecký autorský kruh. Snažíme se propojovat regionální tvůrce z různých oblastí, pořádáme literárně-hudebně-výtvarné večery, pomáháme s časopisem liberecké knihovny a chceme mimo jiné vydat česko-polskou čítanku autorů Euroregionu Nisa.
Možná proto, že jsem se v Sudetech narodil a prožil tu většinu života, necítím úplně nutkání vytěžovat zdejší prostředí coby nějakou exotickou lokalitu, ale rád bych jednou napsal knížku o Jablonci z dob, kdy býval „Paříží severu“ a kdy jablonecký parník, největší rakousko-uherská loď, dovážel korálky do Bombaje. Sám jsem na to zvědavý.

iLiteratura: Narazil jsem na zmínku o dvou titulech, které ve vašich oficiálních medailoncích obvykle nenajdeme – o knihách Mirek a ti ostatní (2003), která prý vyšla jako příloha Tvaru, a Prokletí pánů z Hodkova (2012). Co je to za díla?
Štěpán Kučera: Mirek a ti ostatní byl sešitek několika povídek, který vyšel v edici TVARy jako příloha časopisu Tvar. To mi bylo asi sedmnáct. Byla to kupička volných dvojlistů a babička mi je sešila nití, aby to vypadalo víc jako knížka. Většina těch povídek později vyšla v mojí první oficiální sbírce Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy.
Prokletí pánů z Hodkova, to byly dvě volně propojené historické novelky – jedna ze středověké Prahy a druhá z barokních Čech, konkrétně ze vsi Krasoňovice, kde jsem jako dítě prožíval prázdniny. Když už měli Pánové z Hodkova před vydáním, uvědomil jsem si, že nejsou tak dobří, jak jsem doufal, a že je vlastně vydat nechci. Ale podle druhé z těch novelek, nazvané Železná koruna se vrací podle románu Josefa Svátka Železná koruna, natočil Český rozhlas stejnojmennou hru, takže alespoň část toho rukopisu nakonec opustila šuplík.

iLiteratura: Ve svých povídkách, které vyšly v knižních souborech Tajná kronika Rychlých šípů… a jiné příběhy (2006) a Jidáš byl ufon… a jiné příběhy (2016), s oblibou vyprávíte nové příběhy o známých i pozapomenutých postavách – jak historických, tak literárních. Čím vás žánry jako pastiš nebo apokryf přitahují?
Štěpán Kučera: Nejupřímnější odpověď asi je, že mě to prostě baví; pátrání po souvislostech starých příběhů má v sobě něco z detektivní práce. Ale zároveň si tím svoji práci autorskou usnadňuju, protože mám dopředu nějak vymezený prostor, ve kterém se – s občasnými přesahy a odskoky – musím pohybovat. No a taky je to něco jako vyjádření pokory – všichni stojíme na ramenou obrů, i autoři, kteří ze sebe chrlí dejme tomu spontánní prózu, jenom si to ne vždycky uvědomujeme.

iLiteratura: Zmíněnou dvojici vašich knih od sebe dělilo deset let. Patříte mezi pomaleji píšící autory, nebo zkrátka nemáte tolik času na vlastní psaní?
Štěpán Kučera: Během oněch deseti let jsem napsal ještě ty nikdy nevydané Pány z Hodkova, takže je to spíš tak, že nechci pustit ven text, za kterým si stoprocentně nestojím. Po vydání knížky Jidáš byl ufon… a jiné příběhy v roce 2016 už jsem se ale ustálil v rychlejším tempu – loni mi vyšel Projekt Gilgameš a příští rok by měla být další knížka, buď sbírka písňových textů, anebo novela o Migueli de Cervantes a jeho zajetí v Alžíru.

iLiteratura: Anotaci k vaší knize Jidáš byl ufon… a jiné příběhy napsal Petr Stančík a vskutku mě nenapadá moc tuzemských spisovatelů, kteří by v takové míře otevřeně čerpali z dobrodružné a populární literatury jako právě vy dva. Odráží se v tom i váš čtenářský vkus?
Štěpán Kučera: Ano, samozřejmě, rád čtu dobrodružnou literaturu i Petra Stančíka. Prvek dobrodružství je snad v každé dobré knížce.

iLiteratura: Své příběhy často vyprávíte s humornou nadsázkou a nezřídka také dáváte různým způsobem najevo, že se jedná o literaturu a fikci. Je to váš způsob, jak „povýšit“ takzvaně nízkou literaturu na vysokou?
Štěpán Kučera: Nevím, jestli takzvaně nízká literatura nějaké povyšování potřebuje, každopádně na využití „nízkých“ žánrů myslím není dneska nic moc objevného, přinejmenším od časů J. L. Borgese. A o lidovosti v dílech Rabelaise nebo zmíněného Cervantese byly popsány stodoly papíru.

iLiteratura: Dokonce i děj povídek, které se – alespoň na první pohled – neopírají o nějaký literární předobraz, nezřídka umisťujete do detailně vykresleného exotického prostředí. Opíráte se při tom o vlastní cestovatelské zážitky, nebo si obvykle vystačíte s rešeršemi a četbou?
Štěpán Kučera: Povídky z knížky Jidáš byl ufon se odehrávají v různých prostředích, která jsem navštívil a která mě něčím uchvátila – Istanbul, Praha, brazilský ostrůvek Paqueta, New Orleans, Sýrie, australský outback a Jablonec nad Nisou. Ale po osobním pobytu následovaly ještě rešerše, takže třeba kvůli neworleanské povídce o královně voodoo Marii Laveau jsem si dopisoval s tamějším muzeem voodoo a na internetu dohledával články z dobového tisku nebo rodokmeny jižanských rodin. Knížka Jidáš byl ufon je vlastně trochu literární cestopis.
V Projektu Gilgameš, kde jsem se snažil sepsat cosi jako průlet dějinami světa, bylo víc rešeršování než vlastního cestování, ale alespoň třeba v kapitole věnované Aristotelovi jsem uplatnil svoje zážitky z řeckého ostrova Lesbos – Aristotelés tam podnikal svoje fascinující zkoumání živé přírody a já tam po víc než dvou tisíciletích strávil krásný půlrok na studijním pobytu a později ještě několik méně povznášejících dní, když jsem psal reportáž o uprchlické krizi.

iLiteratura: Jeden z příběhů knížky Jidáš byl ufon… a jiné příběhy se týká doktora Kittela, faustovské postavy z Jizerských hor, o kterém nedávno dokonce vyšla kniha od Evy Koudelkové. Čím si vysvětlujete neutuchající zájem o život a dílo tohoto léčitele z 18. století?
Štěpán Kučera: Je to silná faustovská legenda o doktoru, který konal zázraky, léčil nevyléčitelně nemocné a létal na kouzelném plášti. Bojoval s ďáblem a nakonec svůj zápas vyhrál, protože nabyté pekelné schopnosti vložil do služby lidem. V jabloneckém okresním archivu leží Smržovský grimoár, kouzelná kniha připisovaná Faustovi, kterou Kittel prý vlastnil… Oproti ostatním faustovským knihám je unikátní tím, že obsahuje i Klíč, magické poučení, jak se z moci ďábla zase osvobodit. Nevím, jestli dnešní zájem o doktora Kittela přesahuje hranice Liberecka, ale bylo by pěkné, kdyby ano, stojí to za to.

iLiteratura: Třebaže jste se profiloval jako povídkář, největší ohlas zatím vzbudil váš první a dosud jediný román Projekt Gilgameš (2019), za který jste byl letos nominován na cenu Magnesia Litera v prozaické kategorii. Jaká byla geneze tohoto zvláštního textu, v němž šplháte po kostech starých mýtů ve snaze zahlédnout možnou budoucnost lidstva?
Štěpán Kučera: Chtěl jsem napsat – trochu nevážně a trochu vážně – knížku o smyslu života. Pro poučení jsem si šel na úplný začátek, do jednoho z nejstarších literárních textů, Eposu o Gilgamešovi. A potom už jsem se vlastně jenom vezl na převoznickém prámu, po Nilu Egyptskou říší, Středozemním mořem do antiky a tak dále, potom přes oceán do Nového světa a doplul jsem až do blízké budoucnosti, do vyprávění o superinteligentním počítači, které v sobě má taky něco z prastarých mýtů.

iLiteratura: Protihráčkou hlavního hrdiny se tu stává počítačová entita pojmenovaná SI, což chápu jako zkratku pro zmíněnou „superinteligenci“. Jakou roli může podle vás umělá inteligence hrát – nebo už dokonce hraje – v literatuře a jejím dalším vývoji?
Štěpán Kučera: Těžko říct. Třeba Yuval Noah Harari v knize Homo Deus píše, že umění není výtvor geniálního ducha nebo metafyzické duše, ale organických algoritmů, které umějí dešifrovat matematické vzorce. Proč by se prý tedy takovou věc nedokázaly naučit i neorganické algoritmy? Harari ve své knize uvádí příklady, jak umělá inteligence vytvořila hudební skladby, které byly pro posluchače k nerozeznání od děl lidských skladatelů. Na druhou stranu matematik a filosof Ivan M. Havel říká, že superinteligence nebude mít vědomí, jak si ho obvykle představujeme, a vůbec že je to celé složitější.

iLiteratura: Knihu doprovázejí znepokojivé ilustrace Jiřího Kučery. Váš příbuzný, nebo pouze jmenovec?
Štěpán Kučera: Je to můj nevlastní brácha, skvělý malíř, který se dlouhodobě věnuje tématu krajiny, a ať vychází z map míst, kde se odehrály starozákonní příběhy, nebo maluje periferii kdesi za ruzyňským letištěm, vždycky je v těch obrazech něco nadosobního. Koho malby použité v knížce osloví, ten si může dohledat další Jirkovu tvorbu na stránkách Studia Cave Canem.

iLiteratura: Naposledy jste přispěl do antologie Krvavý Bronx (2020) sestavené Martinem Reinerem, která měla obsahovat původní prózy spjaté s brněnským Cejlem. Někteří autoři se ovšem zadání drželi jen volně, což je i případ vaší povídky, jejíž hrdina zakotvil v Brně až po dobrodružné severoamerické anabázi. Tuzemský Bronx vám přišel málo inspirativní?
Štěpán Kučera: To ne, chraň bůh, šlo spíš o to, že Cejl znám jenom z občasných návštěv, byl jsem tam párkrát ubytovaný, když jsem se účastnil festivalu Meeting Brno, a zdálo se mi příliš odvážné snažit se zachytit atmosféru toho místa v 19. století. A tak jsem přes postavu brněnského filosofa Matouše Klácela, který odplul do Nového světa, aby tam založil ideální obec Svojanov, svoji povídku přetransponoval do míst, kde se cítím bezpečněji: na Divoký západ. Odtud jsem se oklikou vrátil zpátky do Brna společně s Buffalo Billem – jeho kočovný westernový cirkus sehrál vystoupení v Brně roku 1906 a přivezl s sebou i hrdinu mojí povídky.

iLiteratura: Jste redaktorem Salonu, pravidelné čtvrteční přílohy deníku Právo, jejíž pozoruhodný záběr a bohatou historii zachycuje kniha Všechno nejlepší. Tisíc čísel a dvacet let Salonu Práva (2018), kterou jste uspořádal spolu s jejím současným editorem Zbyňkem Vlasákem. Co vám tato práce dala a jak ji ovlivnila letošní pandemie?
Štěpán Kučera: Vedle možnosti živit se příjemně tím, co mě baví, je to příležitost vstřebávat texty výrazných osobností a třeba i v nesouhlasu si jimi tříbit myšlení. Taky je to šance dostávat do veřejného prostoru témata, která mi přijdou důležitá – například environmentální. Když pak pracuju na nějaké knížce, můžu zpracovávané téma v rozhovorech pro Salon probrat s lidmi, kteří mu na rozdíl ode mě rozumějí. To mi pomohlo právě při přípravě Projektu Gilgameš, kde bylo hodně témat z různých oborů – tenkrát jsem dělal například rozhovory s výše zmíněnými Yuvalem Noahem Hararim anebo Ivanem M. Havlem.
Pandemie koronaviru naši práci nijak zásadně neovlivnila. Na jaře jsme nějakou dobu pracovali z domova a uvidíme, co přinesou podzimní omezení, ale jinak se koronakrize v Salonu projevila hlavně tematicky – řada autorů se ji pokouší nějak esejisticky uchopit.

iLiteratura: A na čem nyní pracujete? Zmínil jste se o záměru napsat knihu o tom, jak Miguel de Cervantes strávil několik let v Alžírsku jako vězeň pirátů.
Štěpán Kučera: Ano, mělo by to být mimo jiné o setkávání muslimské a křesťanské kultury, objevování nových světů, krajině měnící se v poušť a o síle představivosti, ale zatím bych o tom nerad víc mluvil. Teď ten rukopis čte několik prvočtenářů a nevím, co mi řeknou, třeba to nakonec skončí v šuplíku vedle těch prokletých Pánů z Hodkova.

 

© Petr Nagy
foto © Miroslav Stuchlý

Diskuse

Vložil: Kabát, 13.10.2020 11:32
Kučera, Štěpán
Pane Kultivovaný čtenáři (není nad samožerství, že), já se na rozdíl od vás podepisuji svým jménem. A na rozdíl od vás mi na třech řádcích textu nechybějí tři čárky. Do kultivovanosti je cesta dlouhá, pane Kultyvovaný.
Vložil: Kultivovany ctenar, 13.10.2020 09:39
Kučera, Štěpán
Pane Kabate, predpokladam ze Vase prezdivka je i nazev Vasi oblibene agrometalove kapely. V takovem pripade se prosim ke kulture nevyjadrujte, ctenari vidi ze pan Kucera pise inspirativne a zajimave ale mozna je to na Vas prilis narocne,
Vložil: Kabát, 12.10.2020 17:53
Kučera, Štěpán
Příspěvek do diskuse: „Do etablovaného spisovatele mám myslím daleko,“ říká Štěpán Kučera. Dvě slova jsou ve větě přebytečná: „etablovaného“ a „myslím“.
Vložil: Blanka Pešoutová (redakce), 11.10.2020 10:50
Kučera, Štěpán
ad ,: Tato rubrika se jmenuje DISKUSE.
Vložil: , 11.10.2020 10:31
Kučera, Štěpán
Štěpán Kučera, rudozelený ideolog v Rudozeleném právu...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 708x

Inzerce
Inzerce