Hansen, Dörte: Polední hodina

Hansen, Dörte
Polední hodina

recenze beletrie zahraniční

Německý román z vesnického prostředí je zdařilá studie svérázných postav, vylíčených velmi plasticky, se všemi jejich rodinnými dramaty a traumaty. Autorka v něm zpracovává zánik starých pořádků a neúprosnou vesnickou logiku. Postupuje však rozvláčně, děj brzdí také množství jmen, je nutné se začíst a ponořit se do trefných obrazů, z nichž povstává melancholická atmosféra.

Poslední mohykán
Dörte Hansenová
: Polední hodina. Přel. Viktorie Hanišová, Host, Brno, 2019, 310 s.

Německá novinářka a spisovatelka Dörte Hansenová (nar. 1964), autorka úspěšné prvotiny Starý kraj (Host, 2016), ve své následující próze Polední hodina pokračuje v polemice s žánrem vesnického románu a s ním spojenou idealizací venkova. Děj opět situuje do severoněmecké vesnice, tentokrát do fiktivního Brinkenbüllu, a zpracovává téma přerodu tradičního venkova v současný.

V Polední hodině se započíná konec starých časů pozemkovou reformou v sedmdesátých letech minulého století a odjezdem inženýrů z vesnice. Ti po sobě zanechali nejen plán na úpravu pozemků jako podle pravítka, bez mezí a remízků, ale také těhotnou postiženou dívku Marret, jež platí za místního blázna, ochraňuje zbytky zdejší přírody a po porodu začne číst ze znamení blížící se konec světa. Její syn Ingwer Feddersen, který se před padesátkou vrací do rodného Brinkenbüllu, aby se staral o prarodiče, je v románu spojnicí mezi ději odehrávajícími se v současnosti a minulosti. Život této zdařile pojaté ústřední postavy je zachycen ve zlomovém okamžiku osobního zúčtování.

Hostinec tiché Elly a výřečného Sönkeho Feddersenových je jako pevný bod celé vesnice zároveň logickým středobodem románu. Má roli světské zpovědnice, je místem setkávání, oslav, pohřbů, tance a jsou s ním spjaté nejen ústřední postavy románu, ale také svérázné postavičky z vesnice, zápasící s životem stejně jako se silným severním větrem. Důležitost oslav vystihuje Brinkenbüllský zákon: i kdybys neměl na chleba, oslavu svých narozenin pro sousedy v místním hostinci uspořádat musíš. Ani po letech se tu nic nemění, je to skanzen starých časů, který přitakává transformaci až se smrtí hospodského Sönkeho, jednoho z posledních starousedlíků. Přetavit se má do westernového amerického lokálu pod rukama místního spolku country tanečníků line dance Buffalos.

Písně, šlágry, jsou důležitou součástí Ingwerova života a vlastně i života jeho rodiny. Z toho důvodu se dostaly i do názvů kapitol. Je ovšem matoucí, že úryvky z anglických písní nejsou přeloženy do češtiny, oproti těm německým. Nepřeložené se pak objeví i v samotném textu. Ač je to jistě ospravedlnitelné, výsledek působí podivně.

Silným motivem je půda, děděná z generace na generaci, a s ní související zakořeněnost v rodových tradicích. Ač se Ingwer svou životní cestou vysokoškolského profesora vymyká zavedeným pořádkům a zklame Sönkeho, který ho bere jako svého syna a následníka, půda ani pro něj neztrácí důležitost. Pro Ingwera, stejně jako pro místního učitele a vlastně i Marret, kteří trpí rodinnou nezakotveností a tajemstvími nakupenými kolem jejich životů, ztrácí půda hodnotu rodinného majetku a oproštěna od těchto druhotných významů se stává tím, čím je primárně – hlínou, ve které se dají sbírat horniny. A také provádět archeologické vykopávky, poukazující na společnou lidskou minulost.

Autorka zdařile a s neúprosnou přesností zachycuje vesnickou logiku, řád věcí a komunitní myšlení. Všichni vědí všechno o ostatních, avšak ten, koho se to týká, vesměs nic netuší a je za zády častován zlými přezdívkami. Už malé dítě ví, co nemá říkat. Kukaččí děti, nevěry, závislosti. Vesnice odpouští mnohé, když jsi místní, i to, že mlátíš svou ženu a dítě. Největším prohřeškem je být cizák.

Obrazy, které se před čtenářem vynořují z přiléhavých metafor, se nesou v melancholické, tíživé atmosféře. Povaha postav jako by se v románu odvíjela od prostředí, ve kterém žijí. Na sugestivním popisu místních reálií je znát, že autorka ze severního Fríska pochází a po štacích po evropských městech se do něj zase vrátila.

Dörte Hansenová se zaměřuje na mezilidské vztahy a rodinná tajemství. Velmi plasticky vykresluje psychologii a traumata jednotlivých postav, často jen v náznacích a detailech skládá mozaiku rodiny Feddersenových. Do té je zapracována i válka, konkrétně problematika navrátilců, které už nikdo nečeká. Upřednostnění sociální problematiky však zpomaluje dějovost, román je rozvláčný, čtivost překladu brzdí také množství jmen, ale nakonec ho čtenáři ocení podobně jako chuť dlouho taženého vývaru.

 

© Martina Siwek Macáková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.