Petráček, Tomáš; Bedřich, Martin: Naděje v dějinách

Petráček, Tomáš; Bedřich, Martin
Naděje v dějinách

recenze historie

O nutnosti experimentování v církvi, vlastní smrtelné nemoci a pronásledování církevní vrchností nebo roli sdílených příběhů při vytváření společenství rozmlouvá historik a katolický kněz Tomáš Petráček. A to způsobem tak inspirativním, že je jeho kniha doporučeníhodná i pro ty, které nezajímají vnitrocírkevní spory.

Je západní společnost v mnoha ohledech křesťanštější než byla ve středověku?
Tomáš Petráček
, Martin Bedřich: Naděje v dějinách. Vyšehrad, Praha, 2020, 192 s.

Česká katolická církev dnes promlouvá mnoha značně odlišnými až protikladnými hlasy. Někteří její představitelé lamentují nad současným, údajně zcela zkaženým světem, který stále více ovládá homosexualistická lobby a charakterizují jej potraty a pornografie.

A pak jsou tu křesťané jako Tomáš Petráček (nar. 1972), kteří naopak tvrdí, že „naše západní společnost je v mnoha ohledech mnohem křesťanštější“ než ve středověku nebo začátcích novověku, kdy katolicismus nebo protestantismus byly státní náboženství: „Současnost je implicitně evangelijnější a křesťanštější než kdykoli jindy.“ I na tak (pro leckoho) ožehavé téma jako záchody pro třetí pohlaví se tito katolíci dokáží dívat smírně a nehystericky: „Kdo jiný než křesťan, který vyznává Boha, který jde za člověkem i do těch největších hlubin lidství, by měl mít schopnost empatie a soucitu s druhým? Ve chvíli, kdy tady existuje nějaká malá skupina lidí, kteří mají život už tak dost komplikovaný a složitý, a mají alespoň štěstí, že žijí v bohaté zemi, pro kterou není problém jim v tom vyjít malinko vstříc.“ V souladu s papežem Františkem si také uvědomují závažnost ekologických témat a tvrdí: není absurdní řešit partikulární témata předávání lidského života (typu „přirozeného plánování rodičovství“) bez ohledu na to, zda nějaký lidský život na zničené planetě bude ještě vůbec možný?

Teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček působí na Univerzitě Hradec Králové, mimo jiné jako vedoucí katedry kulturních a náboženských studií. Je autorem řady odborných knih; nejnovější Naděje v dějinách, v níž se Petráčkovy úvahy o dějinách a dějinnosti proplétají s reflexí současného křesťanství a katolické církve, stejně jako celé společnosti, je záznamem rozhovoru s ředitelem nakladatelství Portál Martinem Bedřichem.

Autor přibližuje prostředí, z něhož pocházel: v nadsázce uvádí, že měl „dokonale dělnicko-rolnický původ“ a že byl v rodině první, kdo udělal maturitu. Sám se ovšem do studií pouštěl s o to větší vervou. Na vysoké škole tedy prý nějakou dobu nedělal nic jiného, než že jenom „sportoval, studoval a četl“. Tento režim ale provozoval „tak zapáleně“, až z toho na další čtyři roky velmi vážně onemocněl. Dostal se až do stavu, kdy přežíval jen na umělé výživě a vážil třicet osm kilo… Zážitky blízkosti vlastnímu konci mu dodnes dávají nadhled a velkou svobodu: „Je to jak z nějaké samurajské příručky, že válečník má přijmout to, že je mrtvý, a teprve pak je z něj skutečně dobrý bojovník, protože se už nebojí. Když si uvědomíš, že žiješ v nastaveném čase, který ti už tak úplně nepatří – hned vidíš věci kolem sebe jinak.“

Autor přibližuje svoji cestu k historii: osvětluje, kdo jsou jeho vědecké vzory (Josef Pekař) a učitelé (Jaroslav Čechura), případně s kým výrazně polemizoval (Dušan Třeštík). Obecněji také uvažuje nad významem studia historie a nad rolí sdílených historických příběhů při vytváření společenství. Výraznou úlohu přitom sehrává poučený a sebevědomý tazatel Martin Bedřich, který přitom nezapírá svoje vzdělání bohemisty a komparatisty. Takže do svého tázání vkládá poznámky o tom, že řeckou identitu formoval víc Homér než historik Hérodotos, Řím stál spíše na eposu Aeneis básníka Vergilia než na historikovi Liviovi.

Kouzla i nebezpečí středověku
V Petráčkově rozhodnutí studovat historii sehrála nemalou roli filmová verze románu Jméno růže od Umberta Eca. Komunisté prý tehdy film pustili do kin, protože ho považovali za protináboženský či antiklerikální; demonstroval podle nich „středověké tmářství“ a inkvizici. Na Petráčka ale zapůsobil úplně opačně: jako oslava středověké vzdělanosti. „Scéna, kdy Vilém z Baskervillu s nasazením života vynáší z hořící knihovny rukopisy a kodexy a trpí, kolik jich tam musel nechat, to jsem byl úplně hotovej,“ vzpomíná Petráček nadšeně.

Středověk rád zkoumá jako historik, ale méně nadšený je, když některé jeho nefunkční struktury přežívají v současném světě. A právě to se podle něj týká současné katolické církve. Její hierarchický systém se podle něj zrodil přibližně ve čtrnáctém století, kdy to byl „nejlepší, nejmodernější způsob administrace na světě, který posléze přejímaly i sekulární státy, protože nic lepšího v té době neexistovalo“. Mezitím už doba pokročila a svět se změnil, nicméně zmíněný systém přetrvává. Proto vyzývá k inspiraci mimo církevní milieu: katolíci by se měli podívat, „jak fungují ty nejprogresivnější, nejdynamičtější firmy, univerzity, think-tanky“. Radí přecházet na „participativní vedení“, aby se co nejvíc lidí zapojilo do tvorby rozhodnutí, aby rozhodnutí bylo co nejkvalitnější a mohlo se s ním ztotožnit co nejvíce lidí. „Pokud vznikají na úrovni biskupů prohlášení jakoby ve jménu církve, ke kterým se ale neměla možnost vyjádřit teologická fakulta, věřící odborníci a podobně, jak to pak mají vzít věřící – mnohdy v té věci vzdělanější a kompetentnější než sami tvůrci prohlášení – za své?“ ptá se Petráček naléhavě.

Špatné načasování?
V kontextu vztahu katolíků a moderního světa také autor promýšlí načasování II. vatikánského koncilu, kdy se církev poněkud otevírá moderně – „ovšem ve chvíli, kdy moderna de facto končí“. Po jeho skončení někteří teologové nadšeně mluvili o tom, že je to pro církev nový začátek a příležitost k velké obnově. Jenže netušili, že k provedení všech plánů a reforem koncilem naznačených zbývá už málo času: „Pak začíná kulturní revoluce, která zahýbe mnohem stabilnějšími strukturami, než je čerstvě zrozená pokoncilní církev. Navíc se naplno rozjíždí další fenomén poválečného euroamerického světa, a to je konzumní společnost. Bohatství, pohodlí, televize, popkultura… To je opět něco, s čím celý ten obrovský koncilní étos nepočítal. Osmašedesátý s rozpadem kolektivních identit, absolutizací individualismu a autonomie, s útokem na velké narativy, se zpochybňováním konceptu lidské přirozenosti, morálky, se snahou vše znovu prověřit pochopitelně přijde i s tendencí postavit se veškerým represivním elementům od armády, školství až po rodinu a samozřejmě církev.“

Asi není příliš překvapivé, že s podobnými názory to ve zdejším církevním prostředí nemá Petráček právě jednoduché. V prosinci 2018 dokonce obdržel oficiální napomenutí od pražského arcibiskupa Dominika Duky mimo jiné i za to, že kritizoval kázání Petra Piťhy.

Odborníkem na dehonestace a pomluvy
Sám ostatně psal například v knize Bible a moderní kritika o katolických modernistických teolozích a biblistech, kteří měli před sto a více lety velké problémy s církevními autoritami. Jeden z nich, francouzský kněz, filozof, historik a teolog Alfred Loisy (1857–1940), byl za své názory roku 1908 dokonce exkomunikován. S odstupem historika Petráček podotýká, že ve srovnání s intrikami, „totální tupostí a obrovskou mocichtivostí v době antimodernistické krize“ vidí dnešní stav církve vlastně optimisticky. Zároveň ale přiznává, že to občas vypadá, jako by se dostával do podobné pozice jako zmínění pronásledovaní teologové. Netušil, že jednou bude zažívat na vlastní kůži podobné věci, jako se děly tehdy, byť samozřejmě v poněkud změkčené verzi: „Různá obvinění, dehonestace, pomluvy, spiklenectví…“

Kniha rozhodně není seznamem obvinění, která by Petráček vznášel proti Dukovi a dalším představitelům nejvyšší katolické hierarchie. Naopak, o kardinálu Dukovi osobně se v knize píše převážně pozitivně. Petráček líčí, jak se současným pražským arcibiskupem dlouho těsně spolupracoval, měl prý dokonce pověst jeho „Viktora čističe“ pro náročné úkoly. A už jako seminaristu jej posazovali k Dukovi ke stolu při různých setkáních, aby si měl s kým povídat o historii a teologii… (Ostatně i Halík, další adresát Dukova napomenutí, byl kdysi spolupracovníkem Duky i Piťhy.) Co se pak ale stalo, to vlastně kniha nevysvětluje. V tomto smyslu ukazuje, jak je situace v současné katolické církvi komplikovaná a nepřehledná a pro outsidery i těžko pochopitelná. Díky autorově erudici i podnětným otázkám Martina Bedřicha ovšem může zaujmout i čtenáře, který nepotřebuje nic vědět o vnitrocírkevních sporech. Naděje v dějinách je doporučeníhodná všem, kteří se hlouběji zamýšlejí nad kulturními a ideovými dějinami Evropy. Jejich významnou součástí totiž křesťanství i katolická církev navzdory poklesu svého vlivu stále zůstávají.

Článek vyšel výrazně zkrácený v Respektu.
(na iLiteratura.cz se souhlasem redakce)

Na podobné téma:
Marin Veselovský
, Tomáš Holub: Biskup na snowboardu
Zbigniew Czendlik, Markéta Zahradníková: Postel, hospoda, kostel
Václav Vacek, Josef Beránek (ed.): Měl jsem štěstí na lidi

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.