Zikmund, Zdeněk: Bican proti Hitlerovi

Zikmund, Zdeněk
Bican proti Hitlerovi

recenze historie

Za německé okupace představoval fotbal pro řadu Čechů jedinou možnost veřejného shromažďování. Je proto poněkud překvapivé, že tak významný společenský fenomén se podobné monografie dočkal až více než sedmdesát let po skončení války. Výsledek však bezesporu stojí zato.

Zaníceně o protektorátním fotbalu
Zdeněk Zikmund
: Bican proti Hitlerovi: Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava. Prostor, Praha, 2020, 672 s.

Zatímco třeba o českém filmovém průmyslu v době protektorátu nalezneme na českém trhu celou řadu monografií, o sportu to rozhodně neplatí. Je až s podivem, že na monografii zabývající se fotbalovým děním na našem území v oné temné době čekali zájemci o dějiny sportu více než sedm desítek let. Dlouhé čekání se však vyplatilo, neboť obsáhlá, téměř sedmisetstránková publikace Bican proti Hitlerovi z pera známého „fotbalově-historického“ badatele Zdeňka Zikmunda (nar. 1964) probírá tematiku skutečně zevrubně, ze všech myslitelných úhlů. Autorovo jméno bude znít povědomě nejednomu zájemci o dějiny fotbalu, na svém kontě má již tituly Fotbal ve stínu Duceho a Na levém křídle Edvard Beneš. Původní profesí ředitel tiskového odboru ministerstva zahraničních věcí má ke sportu blízko i pracovně, v současné době působí jako tiskový mluvčí Českého svazu ledního hokeje. Toto rozkročení mezi sportovními odvětvími je do značné míry cítit i v autorově nejnovější knize, neboť v řadě kapitol se zabývá i problematikou ostatních sportů, včetně třeba házené nebo pozemního hokeje. Prim ovšem hraje bezesporu fotbal.

Autor knihu rozdělil do deseti kapitol s jednotnou strukturou. V první části každé kapitoly se obsáhle věnuje jednomu vybranému tématu, které ve druhé části doplňuje mnoha krátkými, někdy třeba jen jednoodstavcovými texty s tématem (byť někdy i velmi volně) souvisejícími. V první a poslední kapitole se zabývá především úvahami a snahami o sjednocení československého sportu a tělovýchovy pod záštitou jedné organizace, do níž měly být včleněny i spolky jako Sokol, Junák, Orel a dělnické tělovýchovné jednoty. Zatímco během první a druhé republiky se o jednotě sportu a tělovýchovy jen uvažovalo, po druhé světové válce nabraly sjednocovací snahy tlačené vpřed zejména levicovým hnutím na síle, třebaže k definitivnímu sjednocení došlo až po únoru 1948.

Ve druhé kapitole se autor zabývá obecně situací sportovců a jejich organizací v protektorátním období. Podobně jako v jiných záležitostech, i v této oblasti řešily okupační úřady zpočátku otázku, jaký postoj by měly zaujmout. Během prvních měsíců okupace dokonce umožňovaly sportovcům vycestovat do zahraničí a účastnit se soutěží, byť s určitými omezeními. Sport byl zároveň vnímán jednak jako vhodný prostředek pro zamýšlenou germanizaci českého prostoru, jednak jako vhodný způsob trávení volného času, při kterém Češi alespoň nepřijdou na Říši nepřátelské myšlenky. Autor si všímá i takových drobností, jako byla navyšovaná hodinová dotace tělesné výchovy ve školách, cíleně zabírající místo méně žádoucím předmětům, jako byl například dějepis nebo čeština. Popisuje i těžkosti při shánění nezbytného vybavení (dovozový kaučuk rozhodně nebyl určen primárně na výrobu tenisových míčků) a nezamlčuje ani skutečnost, že právě z řad sportovních novinářů se rekrutovali mnozí aktivisté, plnící na pokyn shora i z vlastní píle protektorátní tisk propagandistickými články. Mnozí z nich za tuto činnost po válce skončili na popravišti.

Fotbalista bez cigaret a židovského původu
Ve třetí kapitole se již autor zaměřuje na fotbal a přibližuje dlouhodobé tendence v protektorátní kopané. Některé z nich čtenáře patrně příliš nepřekvapí (nucené „očištění“ od hráčů a funkcionářů židovského původu), jiné mohou v kontextu doby překvapit (volání po jazykové očistě z angličtiny přejímané terminologie nebo nářky nad tím, kolik fotbalistů ve volném čase holduje cigaretám a alkoholu). Z dnešního pohledu si lze jen těžko představit skutečnost, že i nejslavnější doboví fotbalisté byli formálně jen amatéry s civilním zaměstnáním, nikoliv placenými hráči z povolání – i když mnozí dostávali prémie za podaný výkon nebo trvalou náhradu nákladů spojených s hráčskou aktivitou, která mnohdy byla jen skrytým platem. Diskuse o amatérismu a profesionalismu na všech fotbalových úrovních se vedly již před vypuknutím války a ani příchod Němců je nezastavil. Dobovým specifikem byly i výjezdy na exhibiční či přátelská utkání s venkovskými kluby, což byla častá zástěrka pro shánění nedostatkových potravin.

Dvě kapitoly autor věnoval průběhu jednotlivých herních sezón, nejprve v lize a poté v dalších soutěžích, jako byl Český pohár, Středočeský pohár nebo utkání mezi zemskými výběry Čech a Moravy. Ačkoliv se často jednalo o náhražku za znemožněná utkání se zahraničními týmy, jimž se autor samostatně věnuje v kapitole šesté, přilákaly postupně i tyto zápasy velké množství diváků. Je nutné ocenit, že Zikmund zaměřil svou pozornost na všechny úrovně jednotlivých soutěží a shromáždil tak množství faktů nejen o zápasech nejznámějších klubů, v první řadě pražské Sparty a Slavie, ale i o zápasech, které sehrály kluby z menších měst, jako třeba z Rakovníka nebo Prostějova, nebo klubů sice z velkých měst, ale fungujících ve stínu slavnějších rivalů (SK Nusle, SK Meteor Praha VIII, SK Plzeň a mnoho dalších). Je velkou zásluhou tehdejších funkcionářů a hráčů, že jen jednotky zápasů musely být v této době odřeknuty, jinak se během šesti smutných let podařilo sehrát naprostou většinu naplánovaných zápasů.

Odbojáři a kolaboranti
Samostatnou kapitolu si vysloužily i otázky odbojových a kolaboračních aktivit mezi fotbalisty. Jak autor uznává, nelze mluvit o ryze fotbalovém odboji, neboť žádná odbojová skupina postavená na bázi fotbalových klubů nevznikla, fotbalisty však nalezneme mezi členy mnoha odbojových skupin, spolupracujících třeba i s Josefem Balabánem, Miroslavem Valčíkem a dalšími ikonami protinacistického odboje. Stejně tak nalezneme fotbalisty i mezi oběťmi masakru na Masarykově nádraží na samotném konci války a samozřejmě i mezi zavražděnými muži z Lidic nebo židovskými spoluobčany. Sám Josef Bican, na nějž název knihy odkazuje, se přitom do odbojových aktivit zapojil v porovnání s jinými jen skromně: navzdory tlakům odmítl nabídku říšského občanství spojenou s možnou účastí na mezinárodních zápasech a dle některých svědectví přispíval na úplatky pro německé úředníky a policisty, aby přimhouřili oko nad obcházením některých nařízení. Stejně jako v dobách největší kariéry slouží jeho jméno zjevně i dnes jako výrazný marketingový symbol.

V kapitole o kolaboraci naopak nechybí Vlasta Burian, nejen herec, ale i činovník a hráč pražské Sparty. O objektivní míře jeho kolaborace by se jistě dalo diskutovat, jako vůbec nejznámější „fotbalová“ oběť poválečných soudů ho autor pochopitelně nemohl přejít. Souvislost s fotbalem bychom našli i u ministra protektorátní vlády Jindřicha Kamenického a obecně zdiskreditovaného Jiřího Stříbrného. Autor se ale více zaměřil na obecnější otázky, například do jaké míry se vedoucí fotbaloví funkcionáři zapletli s okupační mocí a do jaké míry jen plnili vydaná nařízení, jejichž ignorování by mohlo ohrozit fungování celé fotbalové organizace. Na rozdíl od mnoha především levicových novinářů, kterým se v půlce května 1945 vrátila odvaha a smysl pro to, co se mělo v předešlých letech správně dělat, dospívá autor k argumenty dobře podloženým závěrům, že mezi fotbalisty lze individuální selhání v čase tříbení charakterů nalézt jen v minimální míře. Sám ovšem přiznává, že na rozdíl třeba od novinářů nebo kulturních pracovníků nebyli tito lidé v takové míře vystaveni nutnosti dávat najevo věrnost Říši a srozumění s německými cíli.

Fotbal jako únik před každodenní realitou
Autorovi se tak podařilo dát dohromady knihu, která mapuje průběh šesti válečných herních sezón a současně přibližuje dobovou atmosféru, souvislosti a potíže, jimž hráči, trenéři, sportovní novináři, funkcionáři i fanoušci čelili. V neposlední řadě poskládal i pestrou mozaiku faktů, které s hrou na hřišti souvisí jen okrajově. Uveďme zde alespoň dvě svatby Josefa Bicana, jeho potíže při získávání československého občanství nebo přehled knih vydaných k padesáti letům existence organizované kopané v českých zemích, kteréžto výročí připadlo na tuto pohnutou dobu. Zmíněné drobnosti plasticky doplňují obraz života tisíců mužů, jimž se fotbal stal nejmilejší zábavou umožňující alespoň na chvíli uniknout před smutnou každodenní realitou protektorátu.

Asi by bylo přehnané tvrdit, že kniha musí zaujmout každého fanouška fotbalu, neboť řadu z nich nutně odradí už svým rozsahem. Lze ale s čistým svědomím prohlásit, že při jejím čtení budou v důvěrně známém prostředí. Autor neváhá používat řadu pojmů užívaných i v dnešní sportovní žurnalistice, především hovorová označení klubů jako rudí, červenobílí, sešívaní, modrobílí, zelenobílí apod., hráče běžně označuje jako borce nebo plejery a i s časovým odstupem mnoha desítek let neváhá pochválit dnes již dávno mrtvé fotbalisty za krásné zakončení zápasu nebo za výborný výkon. Sám přitom napsáním knihy předvedl výkon, za který si zaslouží pochvalu i od budoucích generací zájemců o dějiny fascinující i nepochopitelné „honby za kulatým nesmyslem“.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.