Žádná zapadlá vlastenka. Anebo přece?

Žádná zapadlá vlastenka. Anebo přece?

aktualita kultura

Čtenářství má mnoho podob a ne všechny jsou viditelné ve veřejném, natož pak virtuálním prostoru. Že se mohou různé typy čtenářů navzájem obohacovat, člověk zjistí třeba v malé venkovské knihovně.

Žádná zapadlá vlastenka. Anebo přece?

Ačkoli je čtenářství ze své podstaty osamělá činnost odehrávající se po staletí bez přispění moderních technologií, drtivá část debat o literatuře se v současnosti odehrává ve virtuálním světě. Sdílení tohoto prostoru má mimo jiné za následek vzájemné vymezování světa čtenářského a kritického. Přitom jde vlastně oběma o stejnou věc, jakkoliv je každá strana vybavena odlišnými nástroji k jejímu uchopování. Stejně tak mají obě strany svoje limity, ať už je to sklon k elitářství, zaměňování dojmů za argumenty, či smazávající se hranice mezi sdíleným čtenářským zážitkem a reklamou.

Osobně se setkávám ještě s jiným typem čtenářství, než který prezentuje internet či literární časopisy. Možná je to tvář světa, který je už spíš na odchodu (ačkoliv ve světle posledních měsíců těžko cokoliv předvídat), na druhou stranu je ale tváří bytostně českou. Není žádným tajemstvím, že máme nejhustší síť veřejných knihoven na světě. Jednu z nich, dobře uschovanou mezi kopci Českého ráje, už něco přes tři roky vedu. Převzala jsem ji po pánovi, kterému nikdo neřekl jinak než „učitel“ a který se o ni staral třiašedesát let (u toho čísla si vždycky vzpomenu na cimrmanovský, na stěně visící portrét Františka Josefa I.). Mezitím byla ovšem pár let zavřená a nutno podotknout, že ještě o mnoho let déle nerevidovaná. Oprášila jsem tedy knižní fond od pavučin i socialismu, pořídila nové tituly a vyhlížela nové čtenáře.

Přišly samozřejmě čtenářky. V tomhle směru je moje statistika (ostatně v souladu s dlouhodobými celorepublikovými průměry) nemilosrdná. Nedávno se sice přišel zaregistrovat jeden starý pán, ale ukázalo se, že chce nosit knihy svojí manželce, které se už špatně chodí. Pokud tak necháme stranou děti, jsou pravidelnými návštěvnicemi knihovny takřka výhradně ženy. A převážně jde o starší ročníky. Čtenářská základna naší knihovny má vlastně (až na pár výjimek) tři skupiny. Již zmiňované děti, jejich maminky a důchodkyně. Ty chodí nejpravidelněji. Ačkoliv si mohou půjčit až deset titulů na měsíc, některé chodí jednou týdně pro jednu knihu. Jiné toho unesou víc, většina z nich ale zvládne v průměru knihu týdně, případně knihu za čtrnáct dní.

Když jsem knihovnu otevírala, pořídila jsem spoustu titulů napříč žánry, které jsou na českém trhu populární (od severských detektivek po nějakou tu romanci) a s romantickou představou, že budu šířit osvětu, je doplnila několika čtenářsky i kriticky vyzdvihovanými tituly z české a světové prózy. Historicky první kniha, kterou jsem za svou zatím nepříliš dlouhou knihovnickou kariéru půjčila, byli Zapadlí vlastenci. Paní, která si je odnášela, byla nesmírně spokojená, protože je už strašně dlouho nečetla. Jiná čtenářka se na mě trochu rozzlobila za to, že jsem bez milosti vyhodila půl regálu Jiráska. Jen těžko se mi vysvětlovalo, že byl chudák celý zvlhlý, a místy dokonce pokrytý plísní.

Po letech strávených mezi literárněvědnými termíny jsem se tak ocitla ve zcela jiném prostředí. Ale je to prostředí obohacující. Doporučit něco ke čtení je vlastně alchymie. Někdy to jde hned, někdy se třikrát netrefíte, ale čtenářky se naštěstí stále vracejí a ve většině případů se mi podařilo získat jejich důvěru. Rozhodně nečtou jen klasiky devatenáctého století, takoví zapadlí vlastenci tam u nás na vsi zase nejsme. Mají rády současné i historické romance, knižní rozhovory, ideálně s lékaři, nebo knihy žen, které se odstěhovaly do zahraničí. Ale není radno je podceňovat, ze svých čtenářských zón vystupují naprosto přirozeně.

Jejich čtenářství příliš nepodléhá módním vlivům. Pokud něčemu podléhá, jsou to spíš roční období. Na jaře a v létě se čte méně, protože přichází práce na zahrádce. Ačkoli jakmile dorazí letní vedra, návštěvnost se opět zvyšuje. Moje čtenářky nejsou vybaveny literárněvědným aparátem a jejich „recenze“ se zakládají častěji na dojmech a emocích než na pečlivě doložených argumentech, mají ale svou hlavu a mnohdy velké čtenářské zkušenosti. Nezajímají se o vysokou či nízkou literaturu. Zajímají se o knihy. Ve zmuchlané igelitce jim pak spolu spokojeně leží třeba Philip Roth a Joy Fieldingová. Nesou si tu tašku domů s naprostou lehkostí, a tak si někdy říkám, čím vším je zatíženo moje vlastní čtenářství.

 

© Kamila Drahoňovská

Diskuse

Vložil: Navstevnik knihovny, 20.10.2020 18:27
Žádná zapadlá vlastenka. Anebo přece?
Ja knihovny miluju a jsem pravidelnym navstevnikem. Jedine co me tam mrzi jsou ty stohy Vondrusku co zabiraji cele police ale to uz je vkus vetsinoveho ctenare, knihovnik nemuze vkus prikazat ale musi na nej reagovat svoji nabidkou.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 728x

Inzerce