Woltz, Anna: Gyps: Aneb jak za jeden den zachránit svět

Woltz, Anna
Gyps: Aneb jak za jeden den zachránit svět

recenze dětská

Svižný a napínavý příběh dvanáctileté Fitz, která se během jednoho dne v nemocnici vyrovnává s čerstvým rozchodem rodičů, získal nejen významné ceny, ale i širokou přízeň čtenářů doma i v cizině. Anna Woltz jím potvrdila svou pozici mezi předními současnými nizozemskými autory pro děti a mládež.

Rodina v sádře
Anna Woltz
: Gyps: Aneb jak za jeden den zachránit svět, z niz. orig. Gips přel. Christine Klauszová, il. Jana Baladová, Petrinum s. r. o., České Budějovice 2019, 224 s.

Knížka pro čtenáře od 10 let s českým názvem Gyps. Aneb jak za jeden den zachránit svět od přední nizozemské autorky Anny Woltzové vyšla v překladu Christine Klauszové už v roce 2019, dosud však zůstala prakticky bez povšimnutí. Výjimku tvoří stručná recenze v časopise Český bratr. Snad na to má vliv křesťanské zaměření nakladatelství Petrinum. Je pravda, že německý překlad získal mimo jiné Katolickou cenu pro knihu pro děti a mládež, kterou uděluje biskupská konference, ale ze tří božských ctností – víry, lásky a naděje, jde v příběhu jen o ty poslední dvě (tedy pokud víru v Boha nezaměňujeme například s důvěrou v budoucnost). Za zmínku stojí, že v originále podtitul chybí. Je zřejmě inspirován německým vydáním, kde však zní „jak jsem za jeden jediný den spravila svět“, což vystihuje obsah knížky rozhodně přesněji než obecný návod na záchranu světa.

Problémy, které dvanáctiletá hrdinka Fitz řeší, se týkají mnoha současných rodin bez ohledu na jejich případné náboženské založení. S Fitz (nebo vlastně Felicií – přezdívku Fitz si zvolila teprve před pár dny) prožíváme jeden den na konci vánočních prázdnin. Před týdnem, na druhý svátek vánoční, jí a devítileté sestře Beatě rodiče oznámili, že se rozvádějí. Silnou časovou zkratkou sestry ráno dorazí poprvé v rámci střídavé péče se svými „sem-tam taškami“ do otcova bytu, kam se čerstvě přestěhoval (později dokonce zjistíme, že rodiče jsou už rozvedení a matka používá své rodné jméno). Mrzne a vydatně sněží, a tak otec na kole, s Beatou na nosiči, na uklouzané vozovce spadne. Beata drží v náručí nové sáně. Při pádu je zalehne a skřípne si pod nimi prst (v překladu spadne naopak pod sáně). Ostrá kovová skluznice jí odřízne špičku pravého prsteníčku. Následuje den strávený v nemocnici, kde se rozdělená rodina z nutnosti opět sejde v plném počtu. Jenže narušené nebo vyvanulé partnerské vztahy nelze dát do sádry ani sešít jako zraněný prst. Pro rodiče i dcery je to příležitost ujasnit si, jak s novou situací naložit a co očekávat nebo neočekávat od budoucnosti. Přinejmenším tento prvek příběhu působí, že knížka nabízí zajímavé čtení jak dětem, tak rodičům.

Woltzová o svém utkvělém tématu složitých rodinných vztahů říká: „Fascinuje mě, jak se vazba mezi rodiči a dětmi pomalu mění. Skoro každé dítě je přesvědčené, že jeho rodiče jsou nejhodnější. Domov představuje celý svět. Jak se doma jí, mluví, žije, tak to má být. A pak nastane okamžik, kdy dítě objeví, že je toho na světě víc – a že rodiče jsou taky jenom lidi. Lidi s vlastními city, lidi, kteří chybují a kteří možná, když se to tak vezme, ani nejsou nejbáječnější rodiče na světě.“

V této nemocniční variaci na dané téma překoná Fitz pubertální vztek na celý svět, a zejména na rodiče, s přispěním zdravotního personálu i vrstevníků z řad pacientů a návštěvníků nemocnice. Díky nim si uvědomí, že není první ani jediná, kdo se ocitl ve střídavé péči rodičů, a že jsou v životě rodiny i jiné složité situace – třeba když se patnáctiletý Adam pracně vyrovnává s čerstvě (a velmi předčasně) narozeným bráškou, jehož život visí na vlásku, nebo když desetiletá Primula zápolí s vrozenou srdeční vadou, kvůli které musí v průběhu let podstoupit více nelehkých operací. Fitz s údivem sleduje, že to Primule nijak nebrání v prožívání typicky holčičích starostí příslušejících jejímu věku – kdy už se jí konečně začne zaoblovat hrudník? –, případně stejně typických dětských zamilovaností. Ty ostatně sdílí s devítiletou Beatou: různí pohlední doktoři a ošetřovatelé, kteří jim v rámci výkonu povolání drží ruku, nebo dokonce při operaci srdce, jsou pro obě pacientky vítaným rozptýlením. Fitz zjistí, že když setřese sebelítost, může něco znamenat pro druhé. Její hluboká deziluze z krachu rodičovského manželství, kterou si pro sebe převede na odmítání jakýchkoliv projevů zamilovanosti nebo možnosti partnerských vztahů (to všechno je pro ni „fuj!“ a důvod „skočit raději do sopky“), se nakonec zmírní: i když nic netrvá věčně, za pokus to stojí. Woltzová se zkrátka netají tím, že život není peříčko, a na sladké happyendy s dětskými čtenáři nehraje. Pro její postavy je příznačné, že chtějí změnit situaci, do níž se dostaly kvůli dospělým. V tom směru jsou sice bezmocné, ale zjistí, že když změní svůj pohled na svět, začnou obtížnou situaci vnímat jinak a nakonec ji snášejí snáz, i když se sama o sobě nezměnila. V tom spočívá i „oprava“ světa z německého podtitulu. Ponaučení přitom z příběhu nijak neústrojně netrčí: všechny postavy dospějí k jisté katarzi až po příslušných peripetiích, chybách a navzdory ne vždy právě „vzornému“ chování.

Nemocniční prostředí – kromě toho, že působí samo o sobě magicky (viz populární nemocniční seriály, o nichž je ostatně v knížce taky řeč) – vytváří přinejmenším pro znalce nizozemských reálií pevný a v zásadě realistický rámec. Autorka využila toho, že její mladší sestra Sarah, jíž je kniha věnována, je lékařka: nejenže přispěla jako odborný poradce, ale umožnila spisovatelce strávit den v běžném nemocničním provozu na chirurgii. Ze skutečného světa pochází i termín „paraplugesprek“ (doslova „deštníkový rozhovor“), zavedený nizozemským zakladatelem porozvodového uspořádání Peterem Hoefnagelsem pro doporučený způsob, jak mají rodiče oznámit dětem rozchod. Vyskytuje se v jeho publikaci Gelukkig getrouwd, gelukkig gescheiden, rovněž zmíněné v tomto příběhu. V překladu se takové konkrétní narážky na nizozemskou realitu ztrácejí, nicméně zhrzenost dítěte, které se nenechá uchlácholit smířlivým odborným žargonem (o rozhovoru, jímž „to“ rodiče jí a Beatě oznámili, mluví Fitz s nefalšovaným sarkasmem), i tak vycítíme.

Příběh ale jinak balancuje na hraně mezi realitou a fantazií (jako už zmíněná silná časová zkratka rozvodových formalit), srší různými bláznivými nápady a nečekanými zvraty, o jejichž pravděpodobnosti ve smršti událostí ani nemáme čas pochybovat. Vedle napětí a různých záhad (autorka umně pracuje s náznaky, které se vysvětlí teprve v dalším průběhu: jednu ze základních linií příběhu odhalují postupné odpovědi na otázky, proč si Fitz musí zakrývat na veřejnosti obličej; co si na něj nesmytelným fixem napsala; proč si to napsala) je čtenářsky zajímavé i překonávání odporu (naturalistické popisy zraněného prstu a lékařských úkonů). V knize se to odůvodňuje Fitziným záměrem studovat medicínu, ale už Simone de Beauvoir k tomu v eseji Druhé pohlaví píše: „Protože dívce je souzeno být pasivní kořistí, drží se křečovitě své svobody, projevujíc ji i tak, že podstupuje bolest a přemáhá odpor.“ Woltzová si však pohrává i s žánrem dívčího románu. Tam je třeba hledat důvod, proč si kniha vysloužila nejen významné odborné ocenění Gouden Griffel (Zlaté pisátko – obdoba naší Zlaté stuhy), ale je velmi populární i u cílové skupiny, dětských čtenářů.

Velký podíl na úspěchu knížky má zvolený jazyk. Bezprostřednost monologu dvanáctileté Fitz umocňuje přítomný čas, jehož použití ve funkci vyprávěcího času je přitom v nizozemštině vlastně vzácnější než v češtině (zato překlad je paradoxně převedený do minulého času – a to tak kompletně, že používá téměř důsledně pravidlo souslednosti časové, i když v češtině neplatí, namátkou: „Četla si slova na mém obličeji a já jsem viděla, jak tuhla.“ místo přirozenějšího „tuhne“). Naštvaný a svěže ironizující tón hrdinky i živé a často vtipné dialogy se střídají s obraznou, poetickou evokací zasněženého města za okny obrovské nemocnice. Nizozemští čtenáři ve svých reakcích nejednou citují věty, které na ně zvlášť zapůsobily, ať už nevšední formulací (např. En nu wil ik van mezélf scheiden., tedy doslova „A teď se chci rozvést sama se sebou“, v překladu zobecněné na „Teď bych se nejraději propadla do země.“), nebo poetickou funkcí (např. hra se slovesnými tvary „kan / ken“ ve větě: Ik weet dat ik tegen bloed kan, maar dit is bloed dat ik kén!, v překladu rozepsaná ryze podle významu do dvou vět: „Vím, že mi krev nevadí, ale tohle bylo jiné. Byla to krev někoho, koho znám.“)

Přesto odvedla překladatelská debutantka Christine Klauszová kus poctivé práce. Věnovala potřebnou pozornost lékařskému a nemocničnímu žargonu, nebojí se (na rozdíl od mnohých začátečníků) hledat tvůrčí řešení. Příběh vyprávěný z perspektivy dvanáctileté holky a určený primárně pro čtenáře obdobného věku přitom klade na překladatele zvýšené nároky. Nejde tu jen o vystižení generačně zabarveného jazyka. Také převod reálií nebo třeba otázka počešťování jmen tu hraje výraznější roli než při překladu průměrného románu pro dospělé.

Podívejme se blíž, jak si s těmito třemi body překladatelka poradila. Úspěšně zařazuje prvky současného jazyka příslušné věkové kategorie („jako vážně?“, souhlas „fajn“, „nejvíc cool ségra“, „mně je to šumák“, „lůzr“, „zapomeň“, „to je pecka“ apod.) a některé pasáže, zejména s výstupy patnáctiletého Adama, vycházejí v češtině živě. Jen je škoda, že se nepodařilo udržet stylový rejstřík všude: stačilo by se vyhnout přehnaně spisovným tvarům (také, mohu / mohou, dříve, více, nejraději, miluji, jmenné tvary přídavných jmen i v přímé řeči, např. „Jsem si jistá, že tví spolužáci budou ohromeni.“ apod.). Možná to ale vadí jen českým (ve smyslu nemoravským) uším.

Jména by měla být pro českého čtenáře vyslovitelná a snadno skloňovatelná. Proto se z Bente stala Beata, zdravotní bratr Douwe je v češtině David, z sestřičky Yasmine, podle jména i zjevu asi marockého původu, je Jasmína. Zároveň by však jména neměla být tak ryze česká, aby se to tlouklo s místem děje – vždyť čtenáři nad 10 let už mají ponětí o existenci jinojazyčných prostředí, a tak je otec Jirka (v originále Joost) asi poněkud udiví. Woltzová používá běžná příjmení, snad jen ve dvou případech „mluvící“: Adam se jmenuje Snijder (tedy Krejčí, příp. Řezáč), ale překladatelka potřebovala asociaci s chirurgií, a tak ho přejmenovala na Kudlu. Ústřední rodina se jmenuje Nieuwenhuis (tedy doslova „nový dům“, což by se případně dalo interpretovat jako narážka na rozstěhování rodičů), v překladu se jmenují Noví. Zavádějící je však doktor Házel – v češtině neexistující příjmení, které tu vyvolává plané očekávání, že je to další významonosné jméno. V originále se jmenuje de Gooijer, jenže s házením (gooien) to nemá nic společného: příjmení vyjadřuje původ z kraje Gooi. Z počeštěné řady vybočuje doktorka Hemskerková, v originále Heemskerk, což je prostě místní název.

Počešťování reálií vede někdy k nadbytečnostem (třeba vložené upřesnění, že druhý svátek vánoční je dva dny po Štědrém večeru – přitom Štědrý večer Nizozemci s výjimkou věřících, kteří chodí na půlnoční, nijak zvlášť neslaví), jindy ke zmatku: v nizozemském školském systému končí základní škola tzv. osmou skupinou, což odpovídá naší šesté třídě. Čerstvě dvanáctiletá Fitz tedy nechodí do sedmé třídy a desetiletá Primula do šesté, nýbrž obě o ročník níž. Když Adam o vánočních prázdninách mluví o čtyřech nedostatečných na „pololetním vysvědčení“, myslí se tím ve skutečnosti známky ve čtvrtletí (i když nizozemští středoškoláci skutečně dostávají každé čtvrtletí vysvědčení – před vánočními prázdninami „vánoční“).

Překladatelskému debutu by prospěla pevnější redakční ruka. Když opomineme nějaké ty chyby v interpunkci, v použití zájmene ji / jí („ošetřit / zachránit jí“) nebo třeba psaní příslovečné spřežky „vtom“ zvlášť, narážíme v textu na opakování tam, kde jsou v originále slova různá. Hned na první stránce upoutá „krabice“ (pro verhuisdozen, bak, doos), „jen / jenom“ (pro behalve, maar), „spadli / padat / spadla“ (pro onderuit gaan, vallen). V některých pasážích se to hemží vztažným „který“, často se vyskytuje z úst dvanáctileté holky dost nečekané „aniž by“ (nejen jako překlad zonder /dat/, ale i v rozepsané větě Ze loopt naar haar voordeur en kijkt niet meer achterom, doslova „Zamíří ke svým dveřím a už se neohlédne“, v překladu: „Aniž by se znovu ohlédla, šla ke svým dveřím.“). Redakcí prošly i tvary „přerývavě“, vazby „nevědomky mě napadlo“ (místo „nedopatřením“ – per ongeluk) nebo „dal se do kroku“, doslovně z nizozemštiny přeložené „posadila /se/ před ní na kolena“ nebo pleonasmus „klekla jsem si na kolena“ (v obou případech místo „klekla si“), nesprávný tvar 3. osoby plurálu „(oni) neví / dozví“, „překvapivě si prohlíželi“ (místo „překvapeně / udiveně“, verbaasd). Redaktorka také mohla pročistit nadměrné použití přivlastňovacích zájmen (pod vlivem nizozemštiny) – např. „Dívala jsem se mu do jeho vážného obličeje.“ Měla si všimnout významových nesrovnalostí typu „Ruce a podpaží jsme si umyli spoustou mýdla“ (jde o mytí před vstupem do novorozeneckého oddělení a umývají se samozřejmě „ruce a předloktí“ – onderarmen). Pročtení s originálem v ruce by vychytalo vynechávky (v některých případech až několik řádků) a občasné významové posuny.

Cílová skupina si však s těmito výhradami nejspíš nebude lámat hlavu a nechá se prostě strhnout napínavým příběhem. České vydání navíc zdobí citlivé i hravé ilustrace Jany Baladové. Dosáhnout u nás stejné popularity jako doma nebo v některých jiných zemích se předním nizozemským autorům knih pro děti a mládež zatím příliš nedaří. Snad pod vlivem zkratovitého řazení Nizozemska k severským zemím (viz Slovník severských spisovatelů) zůstávají ve stínu Astrid Lindgrenové a dalších skandinávských autorů. Bylo by dobře, kdyby se přesto dostali do povědomí českých čtenářů jako zdroj zajímavého obohacení knižního trhu.

 

© Magda de Bruin Hüblová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.