Bolavá, Anna: To kolo z Prachatic

Bolavá, Anna
To kolo z Prachatic

sloupek beletrie česká

Na patnáct členů naší rodiny vychází zhruba dvacet jízdních kol. Je letošní jaro, zákaz volného pohybu osob. Jsem na půdě. Mám několik týdnů na důkladný úklid. Nedá se tu hnout. Nedá se tu sušit.

To kolo z Prachatic

Je třeba rozhodnout, co všechno se vyhodí do kontejneru. Ten bude za roh ulice přistaven v květnu, času máme dost. Třeba dětské dřevěné lyže. Nikdo z nás nikdy nelyžoval. Proč taky, měli jsme kola. Rezavý komín. Vlastnoručně vyrobená auta, která jsme jako děti stloukli z prken (a odráželi jsme se pak lyžařskými hůlkami). Třicet svázaných balíků Rudého práva a pak ještě Gólu. Centimetry prachu, tajná vosí hnízda. A potom ta cyklistika. Vehikly, co se dostanou z garáže do sklepa a ze sklepa na půdu, to mají spočítané. Šance, že ještě vyrazí s větrem o závod, je mizivá. Celkem jich je na půdě pět. Dvě kola zánovní a zcela funkční jen posuneme. Na prastarém zeleném po babičce nadšeně odjíždí teta odvedle. Ona má taky svoji půdu a tam to kolo patří víc. Slavný první favorit našeho taťky-dědy je hájený. A nakonec to příšerné těžké kolo s košíkem, to, na kterém taťka přijel z Prachatic.

Byli jsme malí. O to větší hrdinský čin to v našich očích byl. Ujet na kole takovou dálku! Přehazovačky ani tachometry neexistovaly, jen osobní vlaky, kterými se dojíždělo do práce. Jiné řešení neexistovalo. A najednou tohle! Nikdo nikdy předtím to neudělal. Takové pokoření hranic našeho uzavřeného, miniaturního světa. Přijet z práce na kole až z Prachatic! Brašna v košíku, nohavice ohrnuté, a přesto trochu od kolomazi. To modré kolo přivezl tatínek mamince k narozeninám. Nikdy na to nezapomeneme. A teď je na řadě. Pojede na kontejner. Do šrotu. Ten stroj je plný příběhů (jezdili jsme na něm postupně všichni), opravdu už ho ani jeden navíc nečeká? Spekulujeme o tom dlouho. Usnesení je rozumné. A kruté. Vyhodíme ho. Překáží. Je těžké, rozbité, nebude ho škoda. Neseme ho dolů po schodech na zahradu, vystříkáme ho hadicí. Leskne se jako čerstvě narozené dítě, kope nohama, křičí a vypadá tak k světu! Za tenhle košík by leckdo v devadesátých letech vraždil. Opět porada. Stejný výsledek. Nebudeme ho šetřit, i když se leskne, potřebujeme místo pro kola novější. „Ale sundáme sedačku,“ řekne děda (taťka) a udělá to. „A ventilky,“ řekne strýc a už je strká do kapsy. Pak padne tma, zítra je květen a kontejner a konec.

Odvezli jsme ho tam. Spolu s dalším haraburdím. Třeba si ho někdo vezme, v kontejneru věci přibývají i mizí, možná bude ještě užitečné. Modré kolo, na kterém taťka přijel z Prachatic. Neměli jsme tam tu sedačku nechat? Neztěžovat to případnému budoucímu zájemci?

„Už tam není, v kontejneru už to kolo není!“ volají děti, a to jsme ještě zdaleka nevyhodili všechno. „Vyhrabal si ho soused odnaproti,“ sděluje strýc. To byla rychlost. Takže přece se ještě upotřebí, dobře to dopadlo. Jaké překvapení o dva dny později. Soused vystavuje naše kolo v okně (v takovém dlouhém, výlohovém). Prodává ho za 800 Kč. S ventilky, sedačkou, košíkem a celou aurou Prachatic. Velký úklid, pročištění a myšlenka dobrého skutku se ve mně transformuje v zášť. Navrhuju poradu. „Nech to být,“ mávnou rukou ostatní, „stejně jsme ho chtěli vyhodit.“ Vyhodit ano, ale dát k dispozici takovému sajrajtství? Kde bere kuráž drzý kuplíř?! Opravdu si myslí, že to od něj někdy někdo koupí? Že si zase jako bufeťák přivydělá? Ba ne. Už je to tolik týdnů a prodej se mu nedaří. Každý můj pohled do výlohy, když jdu okolo, je jako konev hnojiva vylitá do záhonu s jedovatou rostlinou pomsty. Ta má tlustý stonek, dlouhý pevný kořen a tučné listy plné šťávy.

Nechci ji v sobě pěstovat, ale nedostala jsem na výběr. Budu muset toho člověka zabít. Ale… jenom kvůli kolu? Kvůli Prachaticím našeho dětství? To nedokážu. Ale cihlou bych po letech zase mohla vrhnout. Až půjdu ve tři ráno kolem (a že tudy v tuhle dobu chodím často), rozbiju výlohu a uteču. Nebo spíš ujedu na kole. Ale ne na uvězněném modrém, to nechci osvobozovat a krást, nevejde se k nám, proto jsme ho vyhodili. Jen otevřu jeho klec a nechám ho jít, kam samo chce. Aby soused věděl, že někdo ví. Nebo aby si ho někdo úplně jiný zdarma osedlal.

Není to trestuhodné, jen tak si poklízím na půdě a najednou je ze mě skoro vrah? Všechny ty hrozivé skutky promýšlím před spaním. Ráno je hezky přehledně nastolničím mezi rohlíky a housky, ale nikdo z rodiny se k mé akci pomsty přidat nechce. Takže hod cihlou (na půdě jsou kvalitní, hodně těžké) budu trénovat sama? Zdá se, že jsem se na to upnula. Vnitřní pnutí zesiluje. Možná skočím proti zdi. Nebo vyhodím z okna všechno oblečení. Mrsknu sklenicí od okurek vší silou do záchodu. Okoušu omítku na stropě. A jestli nevyhlásí zákaz volného pohybu osob, provedu příšernou věc někde venku. Jak dlouho se dá vydržet obcházení inkriminované výlohy? Úloha nemá řešení. Zlo se probouzí přirozeně jako obranný mechanismus živých bytostí nebo jako výstražné hlášení antivirového programu v počítači. Nevadí, klikám dál a objednávám přes inzerát ojeté jízdní kolo. A za pár dní další. A pak ještě jedno. Co týden, to nový šrot dole ve sklepě. Kam to povede dál? Nejlevnější nabídky sleduju denně. A před spaním si pak vybírám, na kterém z nich pojedu. Do Prachatic…

 

Další sloupky

© Anna Bolavá

Diskuse

Vložil: Viva, 23.10.2020 17:20
Bolavá, Anna: To kolo z Prachatic
Anna Bolava, ste úžasná, píšte, píšte, píšte...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 650x

Inzerce