Kucinski, Bernardo: K. Příběh jednoho hledání

Kucinski, Bernardo
K. Příběh jednoho hledání

recenze beletrie zahraniční

„Když toho nedělního rána K. poprvé pocítil úzkost, která ho posléze ovládla, tragédie již byla nemilosrdně na postupu. Dcera už deset dní nezavolala.“ Těmito slovy začíná svědectví o naději, bezmoci a vině, inspirované skutečnou událostí z roku 1974, kdy brazilská vojenská diktatura unesla a posléze zavraždila autorovu sestru a švagra.

V labyrintu státní moci i vlastní duše
Bernardo Kucinski
: K. Příběh jednoho hledání. Přel. Zuzana Burianová, Lusobrazilská knihovna, sv. 14, Triáda, Praha, 2020, 248 s.

„Všechny žaly se dají snést, jestliže z nich vytvoříme příběh, nebo o nich příběh vyprávíme.“ Citát, jímž je uvedena doprovodná studie ke knize, pochází z rozhovoru Isaka Dinesena (umělecký pseudonym Karen Blixenové) pro The New York Times Book Review. Bernardo Kucinski jím uvádí svůj poslední román Pretérito imperfeito, výborně by se však hodil i pro jeho beletristickou prvotinu K. Příběh jednoho hledání. Slova jako žal, úzkost, bolest, zoufalství vyjadřují rozpoložení hlavní postavy příběhu. Protagonista se nakonec rozhodne o své zoufalé situaci napsat a písemný záznam absurdní tragické reality mu pomůže přežít. Ale autor se rozhodl uvést svůj příběh, který je svědectvím o konkrétní době i nadčasovým sdělením, jiným mottem. Otvírají ho také dva citáty, odkazují však k moci a síle slova. Oba pocházejí ze zásadních knih portugalsky psané literatury, první z románu Velká divočina: cesty Joãa Guimarãese Rosy, druhý z románu Náměsíčná země Mii Couta.

I když bylo novináři a politologovi Bernardovi Kucinskému v době vydání knihy už sedmdesát čtyři let, je to jeho beletristický debut. V té době měl ovšem na kontě již řadu non-fiction publikací, za které získal i různá ocenění, včetně prestižní ceny Jabuti v roce 1997. Původním povoláním je fyzik a má diplom z prestižní Sãopaulské univerzity, proto by se jeho profesní dráha nejspíš ubírala jiným směrem, kdyby v době vojenské diktatury nebyla v Brazílii zatčena jeho sestra, od té doby nezvěstná, a on sám neuprchl do exilu do Británie, kde se začal věnovat žurnalistice. Ta se pak stala jeho profesí. O brazilském vojenském režimu, který se v zemi dostal k moci státním převratem v roce 1964, a jeho zločinech se toho u nás nenapsalo zdaleka tolik jako třeba o vojenské diktatuře v Chile. Ve srovnání s některými jinými latinskoamerickými zeměmi nejsou dosud prokázané počty mrtvých a nezvěstných, jež má tento režim v Brazílii na svědomí, tak vysoké. Ovšem kromě toho, že takové porovnávání absolutních čísel, z nichž každé představuje konkrétní lidský život, je poněkud nemístné, především „ztráty plynoucí ze zmaření jednoho lidského života jsou nevyčíslitelné, neboť zahrnují všechno to, co by bývalo mohlo být, kdyby dotyčný člověk žil“, shrnuje Kucinského prolog Zuzana Burianová v již zmíněné doprovodné studii, která je součástí českého vydání.

Kucinského próza ale není román v pravém slova smyslu. Patří k tzv. literatuře svědectví a formálně jde spíš o soubor úvah, záznamů rozhovorů a výpovědí, přepisů policejních protokolů, úryvků z lékařských zpráv, tj. jednotlivých dílů skládačky, které, byť nedokonale, postupně vyplňují prázdno zející po zmizení blízké osoby. Do jisté míry souvisí nebeletristický formát textu s tím, že umění jako lék na ztrátu blízkého člověka pro protagonistu selhává. Smyslem Kucinského textu je především zachování paměti, svědectví o událostech a v neposlední řadě o nezvěstné jako vzpomínka na ni pro další generaci. Jako by text měl být náhradou za náhrobek dceři, který v literárním příběhu nebylo otci dovoleno vztyčit.

Nezvěstná dcera, po níž starý muž, protagonista knihy, pátrá, je literární protějšek autorovy zavražděné sestry. Postava starce, pojmenovaného jen jako K., nese autobiografické rysy autorova otce. Ten v roce 1933 do Brazílie uprchl před nacisty z Polska, kde mu jako Židovi hrozilo totéž, co potkalo všechny jeho příbuzné, kteří zůstali: smrt v koncentračních táborech.

Paralela mezi nacisty v Polsku a vojenskou diktaturou v Brazílii je v knize skrytě i výslovně přítomna od prvních stránek. Nejde však o faktografické srovnání obou režimů. To, co je spojuje, je těžko uchopitelný a tím tíživější strach z neviditelného, ale všudypřítomného nebezpečí. Strach, na který starý muž hledající dceru naráží opakovaně v jednání jednotlivců i institucí, strach, který vyvolávají neurčité vyhrůžky i skrytá varování, ale i strach, který šíří totalitní moc pravidly, v nichž se pro jejich absurditu jedinec nedokáže vyznat, a je tedy neustále ohrožen tím, že je, třeba i nevědomky, poruší.

Pocit strachu, či přesněji úzkosti a bezradnosti, které K. prožívá, když si připustí fakt, že dcera skutečně zmizela, se ale postupně změní v jiný pocit, v pocit viny. Cítí se vinen sobectvím, protože se o dceru málo zajímal. A neschopností, protože nedokáže zjistit, co se s ní stalo. Provinění vlastní neschopností v zoufalém otci státní aparát totalitní moci cíleně přiživuje tím, že mu opakovaně nastrkuje vějičku křehké naděje v podobě (falešných) zpráv o dceři, s níž kdesi někdo mluvil nebo ji viděl na letišti, četl její dopis čerstvého data a podobně. Počáteční naděje, že dceru najde živou, se časem mění v naději, že získá aspoň jistotu o jejím konci.

Na tomto pocitu viny je strašné to, že propůjčuje starcovu utrpení jakousi logiku, když situaci vnímá jako trest za něco, čím se musel provinit. Tím Kucinského K. připomíná (a z autorových vlastních slov víme, že záměrně) Josefa K., protagonistu Kafkova románu Proces.

Kucinského próza je příběh o paměti, která se primárně nevztahuje k minulosti, ale kterou potřebuje přítomnost. O paměti, která je mementem. V postskriptu s datem prosinec 2010 nepromlouvá už autor hlasem svého protagonisty, ale přímo sám za sebe. Popisuje nedávný telefonát od jakési Brazilky, v němž žena autorovu synovi tvrdila, že se v Kanadě setkala s osobou, jež se představila jménem jeho zmizelé tety. Pokud by měla rodina zájem, může na dotyčnou předat kontaktní údaje. „Nezavolal jsem jí. Vzpomněl jsem si na první měsíce po sestřině zmizení; vždycky když jsme v systému narazili na citlivé místo, objevily se falešné stopy o jejím pobytu, aby nás vyčerpaly a demoralizovaly,“ píše Kucinski. „Došel jsem k závěru, že tento telefonát reaguje na spot, který do televize před několika měsíci prosadila Brazilská advokátní komora a v němž jedna divadelní herečka ztvárnila sestřino zmizení. Telefonát brazilské turistky byl plodem represivního systému, který je stále naživu.“

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 25 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.