Axelsson, Linnea: Ædnan

Axelsson, Linnea
Ædnan

recenze beletrie zahraniční

Linnea Axelsson získala za svůj epos věnovaný nedávné historii Sámů nejvýznamnější švédskou literární cenu Augustpriset za rok 2018. Oceněn byl v tomto případě zřejmě především chvályhodný záměr a odvaha.

Epos jako výčitka
Linnea Axelsson
: Ædnan. Albert Bonniers, Stockholm, 2018, 766 s.

Epos o 766 stránkách? To zavání „těžkou“ literaturou (konkrétně 1,2 kg), pravda je ale taková, že Ædnan Linney Axelsson se dá přečíst za den: verše jsou velice vzdušné a nenutí čtenáře nijak zvlášť hloubat. Díky této relativní přístupnosti má kniha potenciál přispět k rozšiřování povědomí o situaci sámské menšiny v severských zemích, což je také její hlavní přínos.

Linnea Axelsson (*1980 v Porjusu), jež má sama částečně sámské kořeny, se inspiruje vzpomínkami svých příbuzných a v netradičním eposu se snaží zachytit 20. a 21. století z pohledu Sámů, domorodých obyvatel arktické oblasti Laponska. Těm zde bylo oficiálně přiznáno postavení původního národa – jenže až v době, kdy už byli značně oslabení ekonomickým i kulturním tlakem zemí, které si jejich tradiční území rozdělily mezi sebe. Dnes žije v Norsku, Finsku, Švédsku a také Rusku kolem 80 000 Sámů, z nichž většina dávno opustila původní pastevecký způsob života. V posledních desetiletích se však dá mluvit o jakémsi sámském národním obrození.

Autorka uspořádala své volné verše do tří částí. Ty se dělí do kratších kapitol, v nichž promlouvají různé postavy, označené vždy křestním jménem vypravěče, časem a místem. První oddíl Ædnan, nazvaný stejně jako celá kniha starým výrazem severní sámštiny pro „zemi“, se věnuje období po osamostatnění Norska, kdy byli mnozí Sámové vyhnáni ze svých domovů a státy vůči nim uplatňovaly nepokrytě rasistickou politiku. V následujících desetiletích probíhala jejich asimilace, což mělo za následek rozpad společenských struktur a do velké míry i ztrátu jazyka a kultury. Autorka líčí například zkušenost kočovných pastevců sobů, kteři byli nuceni kvůli nově vytyčeným hranicím opustit tradiční trasy, kudy stáda každoročně putovala za potravou. Zachycuje také ponižující jednání se Sámy, které často vedlo k tomu, že se lidé za svůj původ a jazyk začali stydět a rozhodli se vychovávat děti bez vztahu k vlastní kultuře (aby se ve stáří pro změnu styděli zase za to, že dalším generacím své dědictví nepředali).

Ve druhém oddílu se ocitáme v 70. letech, kdy probíhá intenzivní hospodářské vytěžování severu Skandinávie, budují se doly a přehrady a Sámové opět přicházejí zkrátka – to, co majorita ráda označuje jako „divočinu a pustinu“, pro ně znamená krajinu, na niž jsou kvůli lovu, rybolovu a pastevectví odkázáni a k níž mají i emocionální vztah. Ve třetí části už se přibližujeme k současnosti: hlavní postava, aktivistka Sandra, se odmítá smířit s umlčením Sámů a snaží se znovu vybudovat svou sámskou identitu, ačkoli její matka by na tu svou z dobrých důvodů raději zapomněla. Tematizováno je zde hledání vlastních kořenů a mlčení starších lidí o traumatizující minulosti. Jasně zaznívají i obavy o budoucnost příštích generací. Zajímavá je epizoda, v níž se stará Sámka setkává s jedním ze současných uprchlíků, kteří nedávno dorazili do městečka. Co tady asi čeká jeho a jeho potomky?

Spisovatelka dává prostor hlasům hrdinů – či spíše hrdinek – z různých časů a vybírá motivy tak, aby nepříliš známou sámskou historii dobře vystihla a přiblížila. Nejzajímavější jsou pasáže, kde s empatií zpracovává autentické vzpomínky a vyprávění. Ač jsou to jen jakési střípky mozaiky, čtenář si díky nim udělá jistou představu o tom, čemu Sámové ve 20. století čelili a jaké to má následky pro současnost. Někdy se ale bohužel z vyprávění stává poučování a místo veršů najednou čteme jen věty ve stylu Wikipedie, u kterých se autorka až příliš spoléhá na to, že jim rozkouskování a vysázení do krátkých řádků dodá na významu a závažnosti. Více se to týká dvou pozdějších částí, což by se snad dalo chápat jako snaha naznačit jazykem postupné odpoetizování sámského světa, ale v tom případě není záměr dostatečně zřetelný. Možná zkrátka jen osvěta příliš převážila nad poezií. V prvním oddílu naopak hraje větší roli přírodní lyrika. Mnohé pasáže jsou melancholické, zajíkavé, neukončené; v některých případech působivé, ale v jiných spíš kloužou po povrchu.

To hlavní, co četba eposu Ædnan přináší, je jakési shrnutí nedávné sámské historie a problémů, se kterými se tato menšina potýká nyní – ať už jsou to klimatické změny, právní spory ohledně využívání přírodních zdrojů, nebo nedostatečná sounáležitost vyplývající ze zpřetrhaných vazeb mezi rodinami. Jde o pohled z druhé strany, v příběhu moderního úspěšného (nejen) Švédska značně opomíjený. V kontextu například filmu Sámská krev (2016) či letos vydané historické knihy Elin Anny Labba Herrarna satte oss hit (Páni nás usadili tady) jej můžeme vnímat jako součást rostoucí vlny zájmu o soužití majority se sámskou menšinou a o křivdy, které dodnes nebyly zcela napraveny.

 

Na podobné téma:
Sámové: Jazyk, literatura a společnost
Kautokeino, krvavý nůž
O muži, který si koupil svědění. Pohádky a pověsti Sámů
Bengt Pohjanen

 

© Marie Voslářová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

60%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 716x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce