Motýl, Petr: Psáno o letošních Dušičkách (2020)

Motýl, Petr
Psáno o letošních Dušičkách (2020)

sloupek beletrie česká

O letošních Dušičkách je přítomnost a vědomí smrti jako součásti lidského života mnohem silnější, než jsme bývali zvyklí. Komu budeme zapalovat svíčku za rok, na počátku listopadu 2021? Anebo to budeme my, na koho se bude už jenom vzpomínat?

Psáno o letošních Dušičkách

Zemřelých na coronavirus není zatím – naštěstí – tolik, aby se to týkalo většiny z nás. Ale přece se ta otázka vnucuje: kdo tady příští rok už nebude, komu budeme zapalovat na hrobě svíčku?

Pro mne byl letošek ve znamení tří úmrtí, která nový virus ještě nezpůsobil. Nebylo to proto ale méně smutné.

Letos v lednu zemřel můj táta, v únoru básník Stanislav Dvorský a v červnu básník Petr Král. Všichni tři zhruba stejně staří. Všechny tři jsem docela dlouho osobně znal. A už tu nejsou, táta se ztratil z mého života a Petr Král a Stanislav Dvorský z mého života a z osobní přítomnosti v české poezii.

Teď už jsem odcházející generace já. To se nedá nic dělat, jenom se s tím smířit. Však už mám vnoučka, je ze mě dědek. Ještě chvíli vnoučkovi vypomáhat (ale jak, když se v kočárku vozí v Norsku) a pak je třeba jít od válu, málo platné. I když by se mi tolik chtělo napsat ještě jednu sbírku básní a ještě jednu. A ještě další prózu a ještě další. Co kdyby byly ty nejlepší knížky ty, které jsem zatím nevytvořil. Tváří v tvář stáří podléhají klamným nadějím i celoživotní praktici a pragmatici, natož sniví básníci. Jelikož jsem ale zrozený ve znamení Panny, může se taková pozdní úroda přihodit, alespoň astrologové to tvrdí. A já tomu ovšem rád věřím. A jako tak mnoho jiných si namlouvám, že smrt se mne ještě netýká.

Hvězdy v Panně stály i při narození Petra Krále. Teď už ho nemůžu navštívit v jeho bytě na Zlíchově, ale jenom na Vinohradském hřbitově. A v jeho knížkách, samozřejmě. Bez jeho hlasu, jeho výkladu vlastní tvorby, bez pohybu jeho dirigujících rukou jsou jeho texty najednou jiné. Ne lepší, ne horší, jinačí. Žijí dál, po svém. Zatímco debatní prostor bez určujícího Petra Krále v čele diskutující společnosti zmizel a už není.

Zmizel a chybí i úsměv Standy Dvorského, který vedle nekompromisních, nervních gest Petra Krále působil neskonale uklidňujícím dojmem. Standa Dvorský se usmál a lidé se najednou cítili uvolněně a dobře. Bylo to zvláštní, jelikož Standovy názory byly mnohem surrealisticky dogmatičtější než názory Petra Krále. Standa je vyslovoval a třeba Jana Zahradníčka smetával ze stolu, zatímco Petr Král ho na stůl vracel.

A zase jsou tu Dušičky.

To se nedá nic dělat. Letošní rok pro mne začal tím, že v lednu umřel můj táta.

A pak jsem se se smrtí potkával nad posledními opravami své prózy o břevnovském hřbitově, nad kterou jsem seděl od ledna do června prakticky denně.

Jak se vyrovnat se smrtí otce?

Jak devět set normostran rukopisu plného hrobů zestručnit do jednoduchého reklamního sloganu, jak vyžaduje doba?

Takto:

Nevíme, co je to čas. Nevíme, co bude po smrti. Ale ve vztahu k zesnulým není vůbec špatné zapálit o Dušičkách svíčku a říkat: odpočinutí věčné dej zemřelým, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji.

 

© Petr Motýl
Ilustrace © Lela Geislerová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.