Boyden, Joseph: Wenjack

Boyden, Joseph
Wenjack

recenze beletrie zahraniční

Není to tak dávno, co kanadská společnost jako celek začala pracovat na smíření s původními obyvateli země, jejichž děti byly ještě v roce 1996 násilně odebírány od rodin a posílány do indiánských internátních škol. Českému čtenáři se nabízí drsně poetický úvod do této problematiky v novele Wenjack, nazvané po asi nejznámější oběti tohoto systému.

Chlapec, který plival na zem červenou
Joseph Boyden
: Wenjack. Přel. Martin Škapa, Baobab, Praha, 2019, 64 s.

Chanie Wenjack byl dvanáctiletý chlapec z kanadského indiánského kmene Odžibvejů. V říjnu 1966 se dvěma kamarády utekl z kanadské internátní školy pro indiány. Naneštěstí měl jenom větrovku, v kapse mapu a pár sirek a před sebou zhruba 600 kilometrů dlouhou cestu. Domů nikdy nedošel. Jeho smrt následně vzbudila pozornost u širší veřejnosti a Chanie se stal symbolem odporu proti systému indiánských internátních škol. V roce 1973 si studenti na univerzitě v Trentu vymohli, aby byl po Chaniem Wenjackovi pojmenován jeden přednáškový sál, a v roce 2018 tamtéž vznikla Katedra studií původních národů Chanieho Wenjacka. Když si Kanaďané dva roky předtím připomínali padesáté výročí Wenjackovy smrti, vzniklo při té příležitosti několik uměleckých děl. Jedním z nich je i novela Josepha Boydena s názvem Wenjack.

Indiánské internátní školy, jež byly v provozu mezi léty 1847–1996, měly jasný asimilační účel. Podle svědectví řady lidí, kteří jimi prošli, se kvůli nim kanadští původní obyvatelé dodnes potýkají s několikageneračním traumatem. Rodiče, kteří na internátních školách studovali, zpravidla traumatickou zkušenost nedokázali sdílet se svými rodinami a zpracovat ji tak, aby ji dál nepřenášeli na své potomky (často navíc budoucí frekventanty stejného typu škol). Děti se do škol dostávaly tak, že byly násilím odebírány z domovů. Ve škole nesměly mluvit svojí mateřštinou, a když se po letech vracely domů, zjišťovaly, že už si ji nepamatují. Školní budovy byly nezřídka ve špatném stavu, děti mívaly i takový hlad, že jedly syrové brambory, na denním pořádku bylo násilí, nemoci a v podstatě i sexuální zneužívání. Více než 4000 dětí ve školách zemřelo. Teprve v roce 2008 se premiér Stephen Harper původním obyvatelům omluvil a vznikla Komise pro pravdu a smíření. Ta až do roku 2015 shromažďovala svědectví dotčených jedinců a posléze došla k názoru, že se jednalo o kulturní genocidu.

Novela Wenjack je rozčleněna do krátkých kapitol, v nichž uprchlé chlapce sleduje vždy nějaké zvíře (vrána, husa sněžní, rysice…), které si „osedlají“ přírodní duchové, totiž manitou. Chanie, zřejmě trpící tuberkulózou, vnímá, že jsou mu zvířata přátelsky nakloněna, a tuší, že jde o víc než jen zvířata. Zároveň to však pořád jsou lesní tvorové, vystavení zimě a nepohodě stejně jako Chanie: „Zakejháme ještě několik pozdravů a zpola srozumitelných povzbudivých slov směrem k chlapci, než se odkloníme od trati a zamíříme na jih do míst, kde ti z nás, kteří cestou přežijí, naleznou alespoň trochu tepla.“ Chanie tak postupně splývá s lesem a jeho obyvateli a zároveň přechází do sféry duchů.

Boyden čtenáři empaticky zprostředkovává bezprostřední vhled do situace zuboženého prchajícího chlapce. Tělesné vjemy prokládají slova v odžibvejštině: „Ninzidan se mi vlečou, obloha se točí, měsíc se usmívá a já padám. Au. Bolest. Záda. Břicho. Záda. Vedle kolejí. Měsíc nade mnou se usmívá. Ruce a nohy se mi třesou. Bílý dech. Taková zima. Moc veliká zima. Nindede mě naučil, jak najít sever. Slyším, jak mi to říká.“ Chanie naráží na předzvěsti svého vlastního osudu. Jeho kamarád kupříkladu řekne, že „kolibříci měli odletět už na konci léta, a jestli tu jeden zůstal, umrzne“. A když Chanie najde myší lebku, černý kamínek v očním důlku jiskří úplně jako jeho oči. Působivost podobných obrazů v českém vydání podtrhuje výtvarné zpracování Juraje Horvátha, který se inspiroval uměním původních obyvatel Kanady. Jeho ilustrace i obálka se vyznačují jednoduchými liniemi a obrazci v kombinaci s jasnými barvami.

Joseph Boyden (1966) vyrůstal jako deváté z jedenácti dětí v katolické rodině irského původu, ale zakládá si na tom, že mezi předky má i kanadské původní obyvatele, ačkoli se mu to nikdy nepodařilo spolehlivě prokázat. Tématu původních obyvatel se každopádně věnuje v celém svém díle. Kromě novely Wenjack je autorem volné románové trilogie, kterou tvoří knihy Three Day Road (2005), Through Black Spruce (2008) a The Orenda (2013). Boydenovi vyšla též jedna povídková sbírka (Born With a Tooth, 2001) a monografie věnovaná dvěma významným postavám z řad kanadských původních obyvatel (Extraordinary Canadians: Louis Riel And Gabriel Dumont, 2010).

Ať už je Boyden z části Nipmuk a Odžibvej, nebo není, v každém případě umí psát. K zachycení Chanieho osudu vhodně zvolil formát stejně křehký, jako je protagonista knihy, ve které se soustředí výhradně na chlapcův útěk ze školy – až do jeho tragického konce. Chanie je svým způsobem anonymní, moc se toho o něm nedozvíme, protože zastupuje všechny děti pozavírané do indiánských internátních škol. Novela ale nepřináší pouze smutné memento této praxe. Nezapomeňme, že Chaniemu se utéct podaří, a když ho nakonec lesní duchové přijmou mezi sebe, svým způsobem se opravdu dostane domů. Vezme si ho zpátky jeho přirozené prostředí.

 

© Johana Horálková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 779x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce