Klárka a létající velryba je pozoruhodná novinka z edice Pikola, která učaruje zvědavým a upovídaným předškolním dětem s fantazií, jež nezklame málomluvný text. Snový příběh o noční dobrodružné cestě do nekonečna, do prapodivného místa, kde je všechno „tak nějak naruby a obráceně“, o cestě do světa zeleně, ale i (zdánlivého) ticha a prázdna vyprávějí především nekonvenční hravé ilustrace – celostránkové akvarely v modravých a nazelenalých tónech, v nichž vynikají titulní a zároveň jediní protagonisté této nevšední moderní pohádky. O Klárce nám text prozradí jen to, že má žluté gumáky a zrzavé vlasy (a ano, okamžitě evokuje jinou copatou zrzavou a v literatuře dobře zabydlenou holčičku), žije v domečku na stromě a často přemítá „co je asi za sluníčkem, měsícem a hvězdami“. Velryba se objeví v noci, vznáší se, je obrovská a mluví vlídně. Nabízí maličké proletět se za hvězdy.

Cestou si povídají – a nejpozději v tuto chvíli by měly do příběhu se svým povídáním vstoupit i děti, písmena totiž ustupují řetězci sympatických kreseb podivuhodných tvorů i věcí, o nichž si Klárka s velrybou vykládají. Zážitky z dobrodružné cesty do fantastických světů pochopitelně jaksepatří gradují. Na dvojstraně, kde je všechno naruby, vůbec nevadí, když se bude při prohlížení obrázků kniha otáčet a natáčet, když se zaměříme na detail anebo zhodnotíme ilustraci s potřebným odstupem. Tentokrát se ptá velryba Klárky: „Jak víš, co je normální? Někdy porozumíš ostatním, až když se sama postavíš na hlavu…“ Dialogy přístupným jazykem otevírají první „filozofické otázky“ a nevšední situace dávají zakusit, jakou sílu má přátelství – když prožíváme nejistotu a strach, když něčemu nerozumíme, když se třeba jen „nedíváme pořádně“, a proto nevidíme, když si připadáme malincí, smutní a osamělí. Vědomí, že nejlepší kamarád je nablízku, i když ho nevidíme a neslyšíme, a naděje, že se opět shledáme, má opravdovou moc.

Švýcarská ilustrátorská dvojice Rebecca Guggerová a Simon Röthlisbereger předložila přesvědčivý autorský debut, který pro svoji nadčasovost a poetickou snovost přečká klidně několik generací. Jednoznačně vybízí k opakovanému čtení, při němž vynikne poetický, rytmický a citlivě lokalizovaný český překlad Kateřiny Klabanové. Holčička se totiž v českém podání jmenuje Klárka, na rozdíl od originální Idy, která by v českém kontextu zřejmě dávala víc vyniknout svéráznosti celého vesmírného výletu. Klárka ale nijak neruší, význam tohoto jména ostatně dobře koresponduje se snahou proniknout k podstatě věcí, a čtyřleté i pětileté holčičky od Aše po Ostravu se s malou cestovatelkou tohoto jména třeba i snáz identifikují a rozváže jim to jazýčky.

Kdo se s křehkou dívenkou nebude moct rozloučit, pro toho připojuji závěrem tajný tip: na webových stránkách curyšského nakladatelství, které před dvěma roky vydalo německý originál, najdeme v sekci „Corona“ pod heslem „z domova se cestuje nejdál“ bonus pro kreativce: pexeso k domalování a nápady na dvě další aktivity spojené s touto půvabnou knihou.