Veselý, Karel: Všechny kočky jsou šedé

Veselý, Karel
Všechny kočky jsou šedé

recenze kultura

Hudební publicisté Veselý a Hroch vykreslují posledních čtyřicet let populární hudby jako „playlisty temných nálad“. Publikace s výmluvným podtitulem zaujme mimo jiné přístupem autorské dvojice, která dění v popkultuře zachycuje na společensko-politickém pozadí.

Úzkost jako červená nit napnutá mezi Joy Division a Billie Eilish
Karel Veselý
, Miloš Hroch: Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti. Paseka, Praha, 2020, 308 s.

Mezi roky 2018 a 2019 připravoval hudební publicista – a také spisovatel – Karel Veselý (nar. 1976) pro platformu Institut úzkosti podcast Černé slunce, který přibližoval smutek v populární hudbě. Tento pořad se stal základem pro publikaci Všechny kočky jsou šedé, kterou nedávno vydalo nakladatelství Paseka. Kniha vychází s výmluvným podtitulem Hudba úzkosti. Karel Veselý spolu s publicistou Milošem Hrochem (nar. 1989; na knize nejprve spolupracoval coby editor, jeho příspěvek však postupně přerostl ve spoluautorství) přibližují, jak se do populární hudby dostaly smutek a úzkost a jak jí postupně začaly dominovat. Jejich pouť po určeném výseku populární hudby a kultury začíná víceméně u Joy Division a sahá až k současné vlně takzvaných emo rapperů či k Billie Eilish, zpěvačce, „kterou náctiletí milují, a dospělí vůbec nechápou proč“.

Celá publikace se opírá o tezi, že v populární hudbě se do jisté míry odráží aktuální stav společnosti. Úzkostně znějící písně Joy Division tak podle autorů souvisí se soudobým úpadkem Manchesteru, z nějž kapela kolem frontmana Iana Curtise pocházela: „první industriální metropole v 70. letech 20. století padla na kolena s ústupem průmyslu a s ekonomickou krizí — a myšlenka úpadku města protíná všechno, co kdy Joy Division nahráli.“ Hudba však na společensko-politickou situaci může reagovat i jinak, jak dokazují Veselý s Hrochem na případu úspěšného vstupu Lady Gaga na hudební scénu. Její hit Just Dance, který autoři označují za „rozjuchaný elektro pop“, stoupal žebříčkem ruku v ruce s ekonomickou krizí v roce 2008. Podle autorů to souvisí s touhou posluchačů danou krizi popřít prostřednictvím písně, která vysílá signál, že stačí věřit a „prostě tancovat“. Pozoruhodná je i pasáž, v níž Hroch s Veselým popisují společensko-politické pozadí vzestupu Billie Eilish, jedné z největších současných hvězd populární hudby. Ta v minulém roce vystoupila i v pražské O2 Areně, kam byl její koncert přesunut poté, co se vstupenky do původně plánovaného Fora Karlín vyprodaly během čtyř minut. „Billie Eilish se narodila tři měsíce po útocích na newyorské Světové obchodní centrum. Když se svět ponořil do ekonomické krize, bylo jí sedm a její debutový singl ‚Ocean Eyes‘ oficiálně vyšel deset dní po vítězství Donalda Trumpa v amerických volbách v listopadu 2016. […] Eilish vyrůstala v 21. století a nejčastější slovo, které slyšela skloňovat všude kolem sebe, bylo krize — ekonomická, uprchlická, politická a dnes klimatická. Patřičně depresivní je proto i její hudba.“

Ačkoliv Veselý s Hrochem tvrdí, že se na stránkách knihy pokusí „představit dějiny populární hudby posledních čtyřiceti let jako playlisty temných nálad“, najdeme v ní rovněž pasáže zaměřené na kapely a písně staršího data. Autoři se věnují například vzniku písně Help! od Beatles z roku 1965, The Sound of Silence od dvojice Paul Simon & Art Garfunkel, značný prostor je věnován albu Blue od Joni Mitchell z roku 1971. Mezi dalšími kapelami a hudebníky najdeme třeba The Cure (jejichž píseň All Cats Are Grey dala knize název), Nirvanu, Pearl Jam, Radiohead, Manic Street Preachers, Tori Amos, Björk, PJ Harvey, Linkin Park, Kanye Westa, Franka Oceana, Drakea, Lanu del Rey či z úplně nejaktuálnějších hudebníků například předčasně zemřelého Lil Peepa, Lil Uzi Verta či již zmiňovanou Billie Eilish. Z tohoto výčtu je patrné, že Veselý s Hrochem se zaměřují na nejznámější představitele populární hudby, stranou jejich zájmu však nezůstávají ani okrajovější interpreti jako třeba severoirská písničkářka SOAK či český hudebník Talk=Trouble, jemuž se věnují v poslední kapitole zaměřené na sepětí hudby a klimatické krize. V ostatních kapitolách autoři přibližují například proměnu maskulinity v populární hudbě či ženské písničkářky, přičemž na pozadí jednotlivých kapitol vyvstávají pojmy jako neoliberalismus, celosvětová ekonomická krize či opiátová krize.

Již bylo řečeno, že kniha vychází z podcastové série Černé slunce. Asi nejviditelnější změnou, kterou materiál při převodu z mluvené do psané formy prošel, bylo vypuštění posledního dílu podcastové série, v němž se Karel Veselý věnoval české scéně, konkrétně kapelám Mňága a Žďorp či třeba Psí vojáci. Zároveň však přibylo několik – nepříliš obsáhlých – osobně laděných pasáží psaných v ich-formě, v nichž se Veselý svěřuje s vlastními zážitky a zkušenostmi s populární hudbou a zachycuje přitom společensko-politické dění. Tyto části jsou mimořádně cenné, jelikož ukazují příklad toho, o čem vlastně autoři píšou – jak může hudba na konkrétního člověka v daném kontextu působit a proč. I díky těmto vhledům do mysli jednoho posluchače je kniha Všechny kočky jsou šedé mimořádně čtivá. Čtenář tak nakonec rád promine několik korektorských i redakčních přehlédnutí.

Publikace, kterou nápaditě graficky upravil Martin T. Pecina, je ve výsledku velice cenným příspěvkem nejen k úzkostné hudbě posledního zhruba půlstoletí. Řadí se k několika málo tuzemským titulům, jež vyvazují popkulturu ze škatulky pouhé zábavy, a může tak posloužit jako inspirace dalším publicistům, jak se k tekutým pískům popkultury postavit. A samozřejmě je přínosem i pro čtenáře. Pro ty je dobrou zprávou, že Karel Veselý vytvořil ke knize playlist, jenž je dostupný na Spotify.

 

© Daniel Mukner

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 18 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.