Marek, Jaromír: Interhelpo

Marek, Jaromír
Interhelpo

recenze historie

Nábožensky či politicky motivovaných pokusů opustit domov, vydat se na dalekou cestu a tisíce kilometrů od staré vlasti vybudovat ideální společnost bychom v dějinách našli mnoho. Jen málokterý přitom neskončil tragicky a ani případ Čechoslováků mířících daleko do nitra Sovětského svazu nebyl bohužel výjimkou.

Střet idealistů s tvrdou sovětskou realitou
Jaromír Marek
: Interhelpo: Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu. Host, Brno, 2020, 327 s.

První stát dělníků a rolníků v dějinách čelil v počátku své existence mnoha problémům, z nichž jedním byl poněkud paradoxně nedostatek dělníků, jejichž pracovní nasazení mělo vybudovat onen plánovaný socialistický ráj na zemi. Tento nedostatek byl zjednodušeně řečeno přímo úměrný vzdálenosti od Moskvy, Leningradu a několika málo dalších průmyslových či hornických měst, rozsáhlé oblasti obývaly národy živící se dosud takřka výlučně lovectvím či pastevectvím. Jedním ze způsobů, jímž moskevští pohlaváři plánovali tento problém vyřešit, byl příjezd dělníků z jiných zemí, od kterých se očekávalo, že s sebou přivezou potřebné znalosti a dovednosti, které si posléze osvojí místní obyvatelstvo. Do Sovětského svazu, jakkoliv se to z dnešního pohledu zdá neuvěřitelné, tak ve 20. a 30. letech dobrovolně zamířily tisíce lidí z nejrůznějších zemí světa, od Spojených států amerických po Švédsko, zlákaných vidinou možnosti podílet se na vybudování spravedlivého společenského systému bez třídních rozdílů, jejich odhodlání často ještě posílila hospodářská krize první poloviny 30. let. Nemálo těchto zahraničních dobrovolníků pocházelo i z Československa, kde oněm myšlenkám připravilo úrodnou půdu i tradiční rusofilství, které bychom ve zmíněných Spojených státech nebo Švédsku hledali marně. Pro nejednoho dnešního Američana nebo Švéda může být taková informace o jeho krajanech velmi překvapivá a lze předpokládat, že pokud by mezi Čechoslováky, kteří se těchto projektů účastnili, nepatřil shodou okolností i Alexander Dubček, bylo by ponětí o této kapitole našich dějin i mezi Čechy a Slováky výrazně slabší. I tak je ale možné pochybovat, že by dnešním třicátníkům slovo „Interhelpo“ něco říkalo. Sám novinář, konkrétně zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu, Jaromír Marek (nar. 1967), v doslovu ke své knize Interhelpo s výmluvným podtitulem Tragický příběh československých osadníků v Sovětském svazu přiznává, že se s tímto pojmem poprvé setkal až v roce 2006, a to víceméně náhodou. Téma jej však zaujalo a s výsledkem jeho dlouholetého výzkumu se nyní díky nakladatelství Host může seznámit široká veřejnost.

Hned na prvních stránkách autor jasně ukazuje, že v Kyrgyzstánu, kde družstvo Interhelpo v blízkosti tehdejšího i dnešního hlavního města (které od doby příjezdu družstevníků dvakrát změnilo název) působilo, je vzpomínka na časově krátkou a početně malou, ale přesto významnou československou epizodu stále živá. Potomky tehdejších družstevníků dokonce sdružuje krajanský spolek, jehož členové sice češtinu ani slovenštinu neovládají, ale přesto se ke svým předkům hlásí. V dnešním Kyrgyzstánu jim kvůli tomu žádné nebezpečí nehrozí.

Na východ do neznáma
Interhelpo nebylo jediným projektem svého druhu, do Sovětského svazu se vypravili lidé oslovení idejemi socialismu již v letech předcházejících, a jak ukazuje krátký exkurz v jedné z kapitol knihy, již carské Rusko představovalo cíl mnoha Čechů opouštějících natrvalo či dočasně svou vlast (poněkud překvapivě autor vynechal Karla Havlíčka Borovského, jehož kritické Obrazy z Rus mohly leckterého z příštích vystěhovalců předem varovat). Jeho počátky jsou spjaty s postavou jistého Rudolfa Marečka, kterého jedni považovali za vizionáře, jiní za dobrodruha a další rovnou za podvodníka. Vedle horování pro uskutečnění socialistické utopie patřily k Marečkovým zájmům i umělé jazyky esperanto a ido a není bez zajímavosti, že i samotný výraz Interhelpo je odvozen právě z jazyka ido. Podle původních představ se měl některý z těchto dvou vzájemně si podobných jazyků stát i úřední řečí celého družstva, jednalo se však o jeden z mnoha idealistických nápadů, jejichž uskutečnění vzalo záhy po kontaktu s kyrgyzskou realitou zasvé.

Navzdory mnoha komplikacím, z nichž stojí vedle vysokých finančních nároků na každého účastníka za zmínku především tehdejší československý zákon nezakazující sice vystěhování z ČSR, avšak trestající navádění k tomuto kroku, se vydala první část družstevních dobrovolníků s rodinami na jaře 1925 na cestu. Na jejím konci však nečekala slibovaná úrodná příroda s příjemným podnebím, ale přes den sluncem rozpalovaná a v noci chladem svíraná step. Ani místní úřady nedávaly najevo, že by byly o příjezdu podivných cizinců předem informovány, a bylo štěstím Rudolfa Marečka, že se k výpravě nakonec nepřidal (proč, to není dodnes zcela objasněno), neboť mnozí družstevníci později uváděli, že v danou chvíli by ho nejraději oběsili na prvním stromě. V nehostinné zemi postižené krátce po jejich příjezdu zemětřesením a s obyvatelstvem, jehož zvyky způsobily příchozím pořádný kulturní šok, se přesto první skupině družstevníků podařilo během jednoho roku vybudovat funkční, nejen soběstačnou, nýbrž přímo prosperující kolonii, zaplatili však vysokou cenu – během několika měsíců po příjezdu zemřely prakticky všechny děti mladší tří let, jejichž organismus změnu klimatu a prostředí nevydržel (budoucí populární slovenský politik měl štěstí, že v této době mu byly už čtyři roky).

Dvě tváře Interhelpa
Počáteční potíže se nicméně podařilo díky nezměrnému úsilí všech družstevníků překonat a místní obyvatelé se zblízka a posléze ze stále větší dálky chodili podívat na podivné cizince, kteří navzdory primitivním podmínkám dokázali vybudovat první elektrické osvětlení a první průmyslový závod v celém Kyrgyzstánu. Počet obyvatel družstevního městečka narůstal díky příjezdům dalších skupin Čechoslováků, posléze byli za členy přijímáni i místní. Oslavy pěti a později deseti let existence kolonie Interhelpo se nesly v duchu budovatelského nadšení a přesvědčení, že socialismus nemusí být jen teoretickou utopií, řadu reportáží a literárních textů nám při této příležitosti zanechali známí spisovatelé jako Peter Jilemnický, Jiří Weil a Julius Fučík, který dokonce plánoval napsat o celém projektu dvoudílný román, ten ale zůstal jen v nedokončeném rukopise.

Realita byla pochopitelně odlišná, než jakou ji chtěli vidět tendenčně píšící spisovatelé. Mezi jednotlivými skupinami družstevníků docházelo k neshodám, ať už na základě národnosti, doby příjezdu nebo povolání. S jednotlivci z řad místního obyvatelstva družstevníci obvykle vycházeli přátelsky, s úřady a dodavatelskými či odběratelskými provozy ale docházelo často k nedorozuměním a problémům. Mnozí družstevníci se po kratší či delší době vrátili zpět do Československa (což se opět z dnešního pohledu jeví jako téměř neuvěřitelné, ale hranice Sovětského svazu nebyly na přelomu 20. a 30. let tak neprodyšné jako během studené války), k jejich požadavkům na navrácení členských podílů ale zůstalo vedení družstva hluché. Na druhou stranu se totéž vedení nerozpakovalo požádat oficiální československá místa o finanční a praktickou výpomoc, kterou se diplomatické zastoupení v Moskvě i vláda v Praze snažily poskytnout, slibovaných splátek udělených půjček se ale Československo nikdy nedočkalo. Od druhé poloviny třicátých let pak sílil i tlak sovětských úřadů na začlenění v mnoha ohledech výjimečné komunity do jednotného, centrálně řízeného hospodářského systému a převedení rozhodujících pravomocí do rukou etnických Rusů.

Vedle těchto dramatických momentů, kdy se do osudu Interhelpa promítaly události velkých dějin, si Marek všímá i drobností, které patřily ke každodennímu životu družstevníků – milé jsou zejména pasáže o ochočeném orlím mláděti nebo první svatbě mezi členy družstva (jak bohužel z textu knihy dále vyplývá, manželství se po nějaké době rozpadlo). Snad jako všude, kde se sejde několik Čechů a Slováků, vznikl i v Interhelpu spolek muzikantů a snad jako všude, kde se sejde několik komunistů, se po večerech vedly nekonečné schůze a politická školení. Sebeuvědomělejší politické postoje členů družstva, vzájemně se nakonec trumfujících v tom, kdo nadšeněji podpoří myšlenku zestátnění družstevního majetku bez jakékoliv náhrady, však nemohly odvrátit jeho konec. Jako mnoho jiných cizinců, podezřelých už jen kvůli svému původu, skončilo i mnoho členů Interhelpa bez ohledu na své politické přesvědčení v gulagu nebo přímo před popravčí četou, v lepším případě v pracovních praporech Rudé armády, několik družstevníků se posléze sešlo v jednotce generála Ludvíka Svobody.

Snadné odsoudit, nesnadné hodnotit
Jaromír Marek nezapře své zkušenosti s přípravou textů pro televizi a rozhlas, kniha je napsána čtivým, nikoli však zjednodušujícím stylem, autor přitom zvládá popsat toto politicky vyhrocené téma, aniž by vyloženě stranil jedné ze stran (míněno v československém kontextu, pro stalinské čistky charakterizující konec třicátých let žádné sympatie nemá). Nezapomíná též opakovaně upozornit čtenáře na úskalí práce s historickými prameny, ať už institucionální či osobní provenience, a zprostředkovává i své vlastní dojmy z návštěvy míst, která jsou v dalekém Kyrgyzstánu spojena s prací československých družstevníků, jejichž odkaz mezi místními obyvateli ani po tolika desítkách let neupadl v zapomnění.

Je pravda, že na rozdíl od Kyrgyzů je ponětí o tom, co kdysi znamenal výraz Interhelpo, mezi Čechy velmi slabé. Nicméně je možné předpokládat, že po knize sáhnou především čtenáři, kteří už mají o politických dějinách 20. století určité znalosti, proto působí poněkud překvapivě, že autor pokládal za nutné v medailoncích v poznámkách pod čarou přibližovat čtenářům jména jako Vladimír Iljič Lenin nebo Antonín Zápotocký, kromě toho jsou některé medailonky uvedeny až v případě několikátého výskytu jména dané osoby. Na několika místech autor bohužel zaměnil jméno dávného účastníka popisovaných událostí se jménem člověka, který o této události autorovi vyprávěl, minimálně v jednom případě autor nekonzistentně zakolísal mezi českou a slovenskou podobou křestního jména některého z družstevníků a problematické je též se někdy zorientovat mezi více nositeli téhož jména (Jan Samuel-Szabó se měl několik let po válce stát ministrem v maďarské komunistické vládě, zároveň člověk téhož jména zemřel krátce po skončení války na následky zranění).

Chybujeme však všichni. Chybovali i družstevníci z Interhelpa, mnozí z nich přitom za svou největší chybu pokládali, že se vůbec do projektu zapojili. A chybou by bylo nechat knihu o Interhelpu bez povšimnutí. Ať už jako příklad toho, jak socialistický režim dokázal chladnokrevně využít a zneužít ty nejoddanější z oddaných, nebo jako příklad české a slovenské vynalézavosti a dovednosti tváří v tvář drsným podmínkám, příběh družstva Interhelpo má potenciál oslovit každého čtenáře.

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   55%čtenáři

zhlédnuto 448x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce