Škola poblíž lednice, s bratrem za dveřmi a kamarádem v chatu

Škola poblíž lednice, s bratrem za dveřmi a kamarádem v chatu

aktualita kultura

K Mezinárodnímu dni studenstva přejeme nejen autorce následující glosy trpělivost, sílu a naději. Naději, že i když se nám to aktuálně možná vůbec nezdá, i online studium má smysl.

Škola poblíž lednice, s bratrem za dveřmi a kamarádem v chatu

Karanténa (či haranténa, jak je uzavření škol nespisovně nazýváno) způsobila v některých ohledech drastické změny ve způsobu, jakým žáci – myšleno já – studují.

Ztrácím pozornost… Proč?

Za prvé: učitel nevidí, co dělám, nestíhá kontrolovat celou třídu… Jsem doma, sakra, dva metry od počítače mám postel a lednice je hned na druhém konci chodby, to přece není škola, ne?! Chyba lávky, je to škola a pozor se dávat musí. V poslední době se však výrazně zmenšila pravděpodobnost, že bych o hodině přece jen začala dělat něco jiného než to, co máme na práci. Vyučující totiž požadují zapnutou kameru!

Za druhé: jsem doma a nejsem tam sama. Na dveře mého pokoje najednou začne bušit mladší bráška, čert ví, co chce. I kdyby rodina v karanténě bydlela v sebevětším domě, najednou jim bude malý a pořád o sebe budou zakopávat. Přítomnost dalších členů rodiny oslabuje mou pozornost (Lukáši, co zase chceš? Mami, co je to stechiometrický koeficient?) i pocit, že jsem přece jen ve škole.

A nakonec spolužáci. V běžných hodinách je většina z nás zvyklá naklonit se k sousedovi v lavici a třeba uprostřed hodiny se ho na něco zeptat. Na distanci to však tak snadno nejde, fyzicky jsem od spolužáka daleko a šeptat sousedce ve vedlejším okénku na obrazovce by působilo poněkud nepoučeně. A tak využíváme Hangouty od Googlu. Něco nechápu, uprostřed hodiny si přeskočím na vedlejší stránku a zeptám se spolužačky, jako by se nic nezměnilo.

Jenže změnilo. Překlikávám mezi stránkami, nemůžu se stále dívat na tabuli v Jamboardu nebo sledovat výklad učitele, píšu maily a z jižních Čech naháním spolužáky na skupinovou práci; zaměstnávám víc smyslů než obvykle a hrozí… ztráta pozornosti.

Kapitolou samou pro sebe je v souvislosti se „Školou pocket edition, kterou máte vždy u sebe v mobilním telefonu či notebooku“ výuka českého jazyka a literatury. Zadá se jeden úkol nebo dva… to přece není tak moc, ne? Vyučující bude přinejmenším díky dálkové výuce ušetřen bolesti zad a stohů papírů všude po stole, avšak: při každém takovém úkolu nejprve letí třicet dokumentů na mail vyučujícího, pak návrhy na opravy od učitele letí zpátky, upravená verze je opět poslána k učiteli… U jiných předmětů samozřejmě dochází k takovému stěhování textových národů také, ale v češtině je rozsah textů povětšinou podstatně delší.

A zkuste si představit následující situaci: videokonference, v ideálním případě všichni dávají pozor, a poté učitel pronese větu, jíž odsoudí svou hodinu k záhubě: „Najděte si úkol ze středy.“ Pozornost studentů se v tu chvíli stane jen učitelovým zbožným přáním, jak posedlí totiž jezdí kurzorem nahoru a dolů a snaží se na přecpaném a neuspořádaném disku mezi naskenovaným úkolem z matiky a fotografiemi na výtvarnou výchovu najít ten jeden dokument!

Ač se mi – a nejspíš i všem ostatním – již podařilo zcela se přizpůsobit podmínkám školantény (ne, tohle slovo nejspíš neexistuje) a učitelé již mají své hodiny zorganizované lépe než na jaře, vyučování z domova v blízkosti lednice, s bratrem za dveřmi a kamarády v chatu nikdy nebude stejné jako se spolužáky ve škole. A tak jen doufám, že se ke mně moje pozornost připojí, až – snad brzy – překročím práh naší třídy.

 

© Lucie Lamačová
Autorka studuje v kvartě osmiletého gymnázia.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 397x

Inzerce
Inzerce