Freudenthaler, Laura: Geistergeschichte

Freudenthaler, Laura
Geistergeschichte

recenze beletrie zahraniční

Mladá rakouská autorka Laura Freudenthaler jde ve stopách Marlen Haushoferové a Ingeborg Bachmannové, dvou velkých dam rakouské literatury 20. století. Intimní portréty vnitřního světa jejích ženských postav čerpají svou vypravěčskou sílu z toho, že se nikdy neztrácejí ve vyčerpávající psychologizaci, ale opírají se o silný příběh, detailní pozorování a neutuchající zájem vidět postavy ze všech úhlů.

Královna vypravuje
Laura Freudenthaler
: Geistergeschichte. Droschl, Wien, 2019, 168 s.

Rakouská autorka Laura Freudenthaler (nar. 1984) dosud vydala „jen“ tři samostatné knižní publikace: sbírku povídek z roku 2014 Der Schädel von Madeleine: Paargeschichten (Madeleinina lebka: Příběhy párů) a dva romány Die Königin schweigt (2017, Královna mlčí) a Geistergeschichte (2019, Duchařský příběh), přesto patří k nejvýraznějším hlasům současné rakouské literatury. Zejména její brilantní romány vynikají naprosto suverénním jazykem a sevřenou strukturou.

Mlčící vypravěčky
V obou románech je středem pozornosti žena, která je v důsledku vnějších okolností konfrontovaná se svým životem, s minulostí a s událostmi, které chtěla vytěsnit z paměti. I když by se mohlo zdát, že v druhém románu autorka opakuje osvědčený recept svého debutu, je to zcela jinak. Obě protagonistky i konstelace, v nichž se ocitají, jsou odlišné. Nebude na škodu románové hrdinky porovnat, aby bylo zřejmé, jak je na jedné straně autorčin styl sevřený až statický a jak se na druhé straně dynamicky vyvíjí.

V debutu se setkáváme s Fanny, jež osamělá a zčásti upoutaná na lůžko vzpomíná na celý svůj život. Hned vedle postele leží na nočním stolku deník, dárek od vnučky, kam si má zapisovat „ne pohádky z vesnice“, ale „skutečnou minulost“. Fanny po dobu celého trvání románového děje do deníku nezapíše jediný záznam. Nedobrovolně však vzpomíná, není to žádná chlácholivá nostalgie, vzpomínání se u Fanny děje dotěrně, proti vůli její mysli a těla. Dá se říct, že Fanny vzpomíná skrze mlčení.

Oproti tomu Anne, hlavní postava druhého románu, píše do svého poznámkového sešitu docela často, dokonce se těší, až si bude moct pořídit nový, jakmile ten první celý zaplní. Nezaznamenává si však nic z toho, kvůli čemu si sešit pořídila, nic ze svých dlouholetých zkušeností učitelky klavíru, nic, z čeho by v budoucnosti měla vzniknout učebnice. Místo toho se sešit víc a víc plní podezřením na manželovu nevěru. Představy o mužově mladší milence se však mísí i s naléhavými vzpomínkami na vlastní mládí a bilanci manželského soužití. Protože však Anne scházejí důkazy a zápisky v sešitu se omezují na pozorování účtenek z restaurací, Anne o svém podezření mlčí.

Díky mlčení dostávají načrtnuté vztahy mezi postavami větší volnost a samotným protagonistkám to dodává hloubku, děj ztrácí časovou posloupnost a stává se mnohovýznamným. Mlčení otevírá realistickému a detailnímu popisu života Fanny a Anne širší prostor, do kterého vstupují nejasné události a mlhavé postavy, přitom však vypravování není nesrozumitelné.

Freudenthaler a Haushofer
Zatímco v prvním románu je děj rozložen do perspektiv několika postav, v případě druhém se soustředí pozornost zcela na Anne a nabízí se paralela s jedním z nejzásadnějších děl rakouské literatury, románem Zeď. Jeho autorka Marlen Haushofer svůj třetí román vydala v roce 1963, v českém překladu Kateřiny Lepićové vyšel loni. Jde o výpověď bezejmenné vypravěčky, která pomocí deníku popisuje svůj život od doby, co ji od okolí oddělila neviditelná zeď, za kterou je v důsledku neznámé katastrofy všechno zdánlivě mrtvé a nehybné.

Stejný neviditelný a nehmatatelný odstup ode všeho, co je obklopuje, mají též obě románové postavy Laury Freudenthalerové, Fanny i Anne. Obě ženy také shodně s vypravěčkou Zdi zpětně nahlížejí na minulé události. Přitom u žádné z postav nejde o vyvolávání příjemných prožitých chvil, které by jim mohlo pomoci vyrovnat se s bezútěšnou přítomností či neznámou budoucností, vždy je to existenciální výpověď, zpytování vlastní podstaty po dlouhé době odcizení.

Po formální stránce vedou všechny tyto románové vypravěčky vnitřní dialog. Nejpatrnější je to v druhém románu Laury Freudenthalerové, v němž se zdá, že mladá manželova milenka je vlastně jen zrcadlem hlavní postavy Anne, odrazem, pomocí kterého si protagonistka klade otázky, jež měla sama sobě položit již dávno.

U Marlen Haushoferové i Laury Freudenthalerové máme co do činění s neustálým překračováním hranic, jak v doslovném, tak v přeneseném smyslu. Bezejmenná vypravěčka Zdi se jako žena z města ocitá v divoké přírodě a to ji staví do situace, kdy musí přehodnotit všechny své zvyky a celé smýšlení. U Freudenthalerové je naopak Fanny, která vyrostla ve venkovském prostředí, přesazena do městského milieu, aby se nakonec usadila někde uprostřed. Překračování těchto dvou světů se v románu neděje jen fyzicky, ale i na rovině metafyzické, když se dávno zapomenuté a zesnulé postavy proti Fannyině vůli vracejí, stejně jako její syn, jenž se navzdory jejímu zákazu vrací do míst, za kterými Fanny udělala tlustou čáru.

V druhém románu Laury Freudenthalerové Geistergeschichte není překračování hranic tak jednoznačně vymezené, aby se dalo pojmenovat jako protiklady město-vesnice. Spíš tu jde o vyšlapávání okrajů těchto hranic při tom, jak Anne stále prodlužuje své procházky městem a jak nabývá významu dům u jezera, tedy místo, jež je nazíráno jako protiklad městského bytu, ze kterého Anne vyráží stále dál a které ve vztahu obou partnerů hraje důležitou roli. Podstatná je tu i hranice jazyková, neboť Anne je rozená Francouzka a němčina je jazykem jejího manžela. I tuto neviditelnou hranici Anne ohledává, aby se dobrala momentu ve svém životě, kdy nastal zlom. Nepátrá ani tak po okamžiku počátku manželského odcizení nebo partnerovy nevěry, spíše jde o něco zcela intimního, tělesného, co může pojmenovat skrze mlčení jen Anne sama pro sebe.

Většina děje v románu Marlen Haushoferové líčí adaptaci hlavní postavy v nové situaci. Přes tajemné a děsivé okolnosti je román plný krásných přírodních popisů a pocitu bezčasí, takže vpád brutálního násilí v závěru románu přichází jako šok. Podobně i u románů Laury Freudenthalerové je jinak poklidná atmosféra každodennosti stěžejních postav prosycena napětím, jež pramení z nezměrného prostoru mlčení, které obklopuje drobný svět slov. Násilí u Freudenthalerové nepřichází tak náhle a intenzivně jako u Haushoferové, ale stále je cítit v pozadí, ať už slov, gest, nebo načrtnuté situace.

Královny a duchové
Texty Laury Freudenthalerové nelze přiřadit k realismu ani k magickému realismu. Její přesvědčivá psychologie postav a detailní realističnost je doplňována nevysloveným, nezřetelným, aniž by bylo možno autorce vytknout lenost nebo vypravěčské nejasnosti. Právě naopak, děj, postavy i struktura textu jsou transparentní, zřetelné, vzdušné v tom smyslu, že Freudenthaler dokáže uchopit každodenní, skoro až banální momenty ze života postav a dát jim hloubku, rozměr, který se otevře až tehdy, když se situace opakuje. V tomto smyslu není ani taková každodenní rutina jako příprava kávy náhodná, ale má svůj smysl a místo. Pečlivost a ekonomie, která v textech Laury Freudenthalerové převládá, je osvěžující, a to nejen v porovnání s oceňovanými romány, které mají někdy ambice přesáhnout 1000 stran, ale co se týče jejich výpovědi, vystačily by s polovinou.

V obou románech se pracuje s prvky, které balancují na pomezí skutečnosti, odkazují k tomu ostatně i tituly: Královna mlčí, Duchařský příběh. Těchto prostředků však není využito pro zpestření děje či ve snaze získat čtenářskou pozornost nějakou levnou fantastičností. Ať už je řeč o pohádkovém nádechu titulu prvního románu, nebo o hře s tradičním žánrem strašidelné historky v titulu druhého románu, jde tu výlučně o autorčinu poetiku, která se řídí vlastními zákony. Všechno tajemno vychází pouze z psychologie hlavních postav, do jejichž světů jsme vtaženi, aniž by se tak dělo pomocí vypravěčských triků. Laura Freudenthaler s motivy pracuje úsporně, přičemž dosahuje hutného účinku. Všechny tajemné prvky děje se dají vystopovat až k potlačovaným událostem z minulosti hlavních postav a z toho, že se tyto elementy prodírají na povrch přes médium mlčení, plyne jejich zvláštní kouzlo.

Vzpomínání v obou románech se děje zprostředkovaně, nevychází primárně z nitra hlavních postav, je spíše „vyprovokováno“ druhými, u Fanny vnučkou, která nechce slyšet pohádky, ale skutečnost, a u Anne partnerovou neviditelnou milenkou. Rozvine se tak v obou případech zvláštní dialog, který se táhne přes několik generací, od Fannyiny matky až po vnučku a v případě Anny od její matky až po mladé děvče – neznámou milenku. V druhém románu spočívá další ozvláštnění v tom, že s pokračováním příběhu se stírá hranice mezi mladou Annou a mladým děvčetem. Dialog je to zvláštní proto, že ani jedna strana nevede rozhovor přímo, nýbrž prostřednictvím společných a opakujících se zkušeností.

Na díle Laury Freudenthalerové udivuje její zcela nepatetický tón, nezájem o hrubé líčení dějové linky a uchylování se k laciným efektům. Místo toho se její text zdá plynout poklidně, což je patrné i na jeho rozložení. Nenalezneme žádné kapitoly, jenom oddělené textové bloky, které se mohou protáhnout někde i na více stran, jindy zaberou jen půl stránky. Mezery mezi těmito bloky dobře vystihují to, co autorka umí nejlíp – rozvibrovat ticho a mlčení mezi postavami a událostmi, až její text vyvine vlastní hypnotický účinek. Nezbývá než se těšit na další dílo tohoto velkého talentu.

 

© Richard Guniš

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 10 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   58%čtenáři

zhlédnuto 460x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce