Żulczyk, Jakub: Oslněni světlem

Żulczyk, Jakub
Oslněni světlem

recenze beletrie zahraniční

Šest dnů v životě drogového dealera zachycuje úspěšný polský román Oslněni světlem, předloni převedený i do seriálové podoby. Kromě drogového podsvětí a špíny noční Varšavy ovšem znovu otevírá témata stará bezmála jako literatura sama a pod povrchem drogové gangsterky netají umělecké ambice.

Světlo na konci lajny
Jakub Żulczyk
: Oslněni světlem. Přel. Michael Alexa a Jan Faber, Protimluv, Ostrava, 2020, 496 s.

Doma v Polsku patří Jakub Żulczyk (*1983) mezi známější jména současné prózy, neb na kontě má v tuto chvíli již osm knih, několik ocenění a v neposlední řadě byl podle jeho románu v produkci HBO natočen seriál Oslněni světlem, na němž se podílel i jako scenárista. A právě stejnojmenný román (Ślepnąc od świateł, 2014) vyšel letos coby první Żulczykova kniha v českém překladu.

Modlitba za déšť
Děj se odehrává v horizontu šesti dnů, převážně nocí, a jako pod drobnohledem sleduje drogového dealera Jacka – muže cynického, drsného a dávno zklamaného celým lidským pokolením, někde v hloubi ovšem svým způsobem velmi citlivé a kontemplativní povahy. Ač tento popis zavání obrovským klišé, nenechte se mýlit. Autor Jackovu povahu vykresluje velmi uvěřitelně a nijak netlačí na žádnou z jejích poloh, charakter postavy tak vyznívá zcela přirozeně, a před čtenáře tudíž vstupuje velmi svébytný a zajímavý vypravěč.

Už první kapitola, končící Jackovou modlitbou, k níž se uchyluje, přestože nevěří v Boha, předjímá jeho rozpolcenost, jež však nepůsobí nijak schizofrenně, nýbrž nebývale vyváženě. Jacek totiž dokáže všechny své názory chladně a věčně obhájit stejně uvěřitelně, jako dokáže obratným jednáním vybruslit ze všech problémů se zfetovanými a nebezpečnými klienty. A právě díky tomu, jak dokázal Żulczyk vystavět Jackův vnitřní svět, působí bez problémů uvěřitelně i jeho obratnost v jednání s nejnebezpečnějšími činiteli varšavského podsvětí.

Citujme alespoň krátce ze zmíněné modlitby: „Bože všemohoucí, sešli déšť, vydatný déšť, takový, jaký ještě nikdy nebyl, déšť jako bombardování, déšť jako nálet. Sešli déšť a zalij toto město. Udělej to rychle, než kdokoli stihne zareagovat. […] Zaplav nás, Bože, protože jestli to neuděláš, budeme běhat dokola, vrážet do sebe, do stěn, které jsme si sami postavili […] Zatop pravdomluvné, otce i děti. Bohaté i chudé. Ředitele i podřízené. Zatop nás, Bože, zabij nás, posvěť se jméno Tvé. […] Zatop toto město, jinak po něm budu jezdit ještě milióny let […]“ (s. 61–62). Tato modlitba, jejíž plné znění zaujímá rozsah téměř třech stran, ilustruje Jackův charakter a zároveň poukazuje na zkaženost, z níž není jiného vykoupení než nová potopa biblických rozměrů. Otevírá a předesílá většinu témat a motivů skrytých za příběhem.

Varšavský mikrokosmos
Na jednu stranu je pro čtenáře těžké s Jackem nesympatizovat, na druhou stranu však víme, že máme co do činění s chladným drogovým dealerem, který až příliš často nemá s nikým soucit či slitování (což ovšem neznamená, že bychom před sebou měli nějakého zabijáka nebo bijce – Jacek si naopak drží odstup a zakládá si na svém velmi racionálním sobectví). Stejně tak ambivalentní je i vypravěčův vztah k Varšavě. Jacek v ní žije, nenávidí ji a zároveň s ní dávno srostl (přestože není varšavský rodák, za což se stydí). Město zde stojí coby svět sám pro sebe, téměř absolutně soběstačný mikrokosmos, alespoň pro našeho (anti)hrdinu.

Jacek často uvažuje, že svět mimo město není, Varšava se tak stává jakýmsi izolovaným a špinavým prostorem, z něhož nelze odejít. Opustit tento ušmudlaný vesmír by znamenalo nebýt, z odchodu se stává jen utopie. S městem tedy autor pracuje do určité míry jako s magickým prostorem – vězením bez plotu, neopustitelným místem, z nějž ovšem vedou silnice nejen do jiných částí Polska, ale i kamkoli jinam do světa. Zrcadlem Varšavy je pak v jistém smyslu i jedna z postav – bývalá modelka Beata, kterou Jacek nenávidí a zároveň jí nikdy nedokáže odolat.

V symbolické rovině Żulczyk pomocí motivu velkého města poukazuje na životní styl, jemuž se člověk zaváže a z něhož se nelze vymanit. Jackova životní dráha je ustálená a neměnná a odchylka může nastat – velmi přiléhavě – jedině ve spánku v podobě snu, v němž na jednom místě před závěrem románu prožívá alternativní realitu, kde neopustil výtvarnou školu, nezapletl se do drogového byznysu, oženil se a nemá starosti o peníze. O to krutější pak bývá probuzení.

Každý frká…
Celebrity, herci, umělci, televizní moderátoři, hudebníci, úspěšní podnikatelé, ale úplně stejně tak i lidé z okraje společnosti, zadlužení ztroskotanci, prostitutky nebo různí drobní podvodníčci – Jackovými slovy každý z nich „frká“. A právě tak je Jacek neustále potkává: zbavené všech masek, nahé a nasvícené světlem holé reality. Żulczyk tedy Jackovým prostřednictvím ukazuje odvrácenou stranu nejen společenské smetánky, ale zároveň stírá rozdíly mezi jednotlivými vrstvami v momentě, kdy lidé podlehnou své animální podstatě, uvolněné a podpořené užíváním (nejen) kokainu, všudypřítomným násilím, vzájemnou nedůvěrou a podrazáctvím.

Kokainová rovnováha
Zpoza drogové roušky ovšem jako jedno z nejzásadnějších témat vystupuje pomíjivost lidského života. Týká se všech, ať se jedná o samotného vypravěče, mladé i stárnoucí prostitutky, feťáky, nebo bohaté podnikatele či jejich znuděné a nešťastné manželky. Většina z nich věří, že má dostatek času, přestože vidí, jak ostatním protéká život pod rukama. Jacek není výjimkou, dokud ho – stejně jako každého – nepraští do tváře realita. Skutečnost, že na konci lajny kokainu není světlo, ale jen další volající klient a další otočení zaběhlého koloběhu. Děj samozřejmě dojde k jisté katarzi, přestože se kolo točí dál, točí se jiným způsobem.

Jakub Żulczyk v románu Oslněni světlem pracuje s motivy již klasickými – drogovým podsvětím a světem organizovaného zločinu (ostatně obsahuje i několik narážek na klasická žánrová díla, obvykle v rafinovaně pozměněném kontextu, včetně Puzova Kmotra, například: „Otevřeš si podniky, legální. Za deset let už budeš úplně legální“, s. 472). Přestože se příběh jeví jako zdánlivě přímočarý, autor mezi řádky citlivě zpracovává otázky až metafyzického ražení. Jeho knihu tak lze číst v první řadě buď jako zasvěcenou sondu mezi zkrachovalé existence, kde nikdy není daleko k ráně pěstí nebo z pistole, zároveň na ni však můžeme nahlížet jako na bezmála psychologicko-společenský román. Román o nemožnosti utéct z vlastního světa a vzepřít se největšímu nepříteli ze všech, tedy sobě samému a své minulosti, která již dávno zkonstruovala přítomnost.

 

© Přemysl Krejčík

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   61%čtenáři

zhlédnuto 525x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce