Brubaker, Ed; Phillips, Sean: Zatmívačka

Brubaker, Ed; Phillips, Sean
Zatmívačka

recenze komiks

Duo Brubaker a Phillips opět pokračuje v oživování tradice komiksového noiru. Tentokrát se vrací do té pravé noirové doby – do čtyřicátých let. Tehdejší politické i ekonomické střety v Hollywoodu přitom skvěle zapojuje do chytré zápletky.

Noir a neamerická činnost
Ed Brubaker
, Sean Phillips: Zatmívačka. Přel. Štěpán Kopřiva, BB/art, Praha, 2020, 400 s.

Ve svých předchozích výletech do noirového žánru u nás vydaných ve svazcích Criminal (2012) a Criminal – Poslední z nevinných (2015) se autorská dvojice Ed Brubaker (scénář) a Sean Phillips (kresba) omezila na formát povídky. V zajímavě komponovaných příbězích se objevují nejednoznačné postavy, které se – ať již úmyslně, nejčastěji ze ziskuchtivosti, anebo tak trochu nešťastnou náhodou, případně vlastní hloupostí – zapletly do zločinu. Vždy ale jde o kratší či delší povídky. V komiksu Zatmívačka, čerstvě vydaném i v češtině, se oba autoři pustili do románového formátu. Neznamená to, že jde jen o povídku roztaženou pomocí kresby do rozměru knihy (případně komiksového alba): Zatmívačka by jako román obstála i v literární verzi.

Má na to dostatečně spletitý děj, mnoho věrohodných, zajímavých postav, a především se neomezuje na obvyklá schémata noirového žánru (zvláště jeho retro verzí), ale funkčně využívá dobových trablů včetně konkrétních politických, jimž se jinak většina autorů žánru spíše vyhýbá. Děj je totiž umístěn do Hollywoodu v roce 1948 a kromě profesních ambicí a vztahových peripetií tu do děje významně zasahuje takzvané vyšetřování neamerické činnosti. Někteří historici pro to mají o něco trefnější označení „rudá panika“ a u nás bylo v dobách komunismu dobře známo a propagandisticky samozřejmě maximálně využito pod termínem mccarthismus. Ve zkratce: tehdejší federální orgány včetně FBI se pod vlivem sílící vlny komunistických převratů ve světě zaměřily na sledování, vyšetřování a obviňování všech Američanů, kteří projevovali příliš nebezpečně levicové názory. Výbor senátora McCarthyho sice začal vyšetřovat potenciální špiony až v roce 1950, ale už předtím, v roce 1947, byla sestavena „černá listina“ hollywoodských tvůrců, kteří byli považováni za komunistické sympatizanty a jako takoví měli zákaz tvůrčí činnosti. Nejpočetněji mezi nimi byli zastoupeni scenáristé, ale do hledáčku FBI se rychle dostávaly i další profese.

Právě tato situace představuje podhoubí fiktivního příběhu scenáristy Charlieho. Než Amerika vstoupila do války, byl považován za velký talent a jeden z jeho scénářů si dokonce vysloužil nominaci na Oscara (vyhrál ale Občan Kane), nicméně pak se války osobně zúčastnil a zpátky přijel s těžkým traumatem a neschopností znovu něco napsat. Což se na druhou stranu trochu hodí, protože jeho kolega a kamarád Gil sice psát umí, ale nemůže, neboť jeho jméno je na zmíněné černé listině a ve všech studiích má zákaz. Píše tedy pro Charlieho a oba muži se o výdělek dělí.

Charlie svá traumata rád řeší alkoholem a po jednom z náročných večírků se probudí v bytě své kamarádky a hvězdy filmu, k němuž píše scénář. Dotyčná nadějná filmová herečka leží ve vedlejším pokoji mrtvá, očividně zavražděná. Charlie samozřejmě zpanikaří a uteče, ale postupně se mu vše rozleží, a protože šéf bezpečnosti studia vše zakamufluje jako sebevraždu, rozhodne se Charlie na vlastní pěst pátrat, co se té noci stalo a kdo herečku zabil. Kromě toho musí stále tajit Gila jako svého spolupracovníka, zaplétá se s ambiciózní novickou, která zavražděnou v hlavní roli nahradila a sužují ho jak válečné noční můry, tak jeden pozdější poklesek.

Výchozí situace sice není úplně originální, i v komiksu už ji použil Frank Miller, a to hned ve svém prvním přelomovém Sin City, Brubaker ji však rozvíjí zajímavěji a bez obvyklých klišé. Výtečně napsaný scénář pracuje se vždy znovu funkčním a překvapivým modelem: hlavní hrdina svým vyšetřováním napáchá víc škody než užitku, rozvrtá sice některá špinavá tajemství, ale v tom hlavním je úplně vedle a ve finále (spolu)zaviní jednu zbytečnou tragédii. Důležité je, že mají Charlie, Gil i většina dalších postav celkem v rovnováze sympatické i méně sympatické vlastnosti. A také že z nejvýraznějšího padoucha a násilníka, šéfa studiové ochranky Phila Brodskyho, se v závěru vyklube ne snad sympaťák, ale rozhodně muž, který dělá svou práci dobře, byť místy dost nevybíravě, a chrání zaměstnance včetně Charlieho.

Práce má přitom až nad hlavu, protože natáčení filmu je jedna velká katastrofa. Jak Brodsky, tak především schopná pracovnice tiskového oddělení však dokážou všemožnými triky a sehranými scénami zajistit, aby se zájem médií upínal tím správným směrem. Těžko soudit, do jaké míry ta promyšlená tisková kampaň odpovídá tehdejším poměrům, nicméně její jednotlivé prvky patří k nejvděčnějším momentům příběhu.

Phillipsova kresba primárně slouží promyšlenému, o dobrou znalost historických reálií se opírajícímu scénáři (dějem se mihnou i skutečné osobnosti jako Dashiell Hammett či Clark Gable a autoři v jedné z poznámek na závěr dokumentují své rešeršování). Hraje si se stíny a příšeřím, nejčastější barvou je černá a kovově modrá; však jsme v noirovém žánru a většina děje se odehrává za tmy. Jen občas Phillips nenápadně upozorní, že i on má nápady: takže pasáže zachycující scény z filmu jsou nejen černobílé, ale také čistší, jemnější a elegantnější než špinavější a odřenější scény reálné. Občas také přijde s rozpitou kresbou zachycující nějakou Charlieho rozmlženou opileckou vzpomínku. Spolu s Brubakerem umí využívat možností, které komiks nabízí – například pracuje s okny z různých časových rovin na stejné stránce, čímž přidává napětí a předznamenává různá dílčí finále. Podobné vrcholy má téměř každá z dvanácti kapitol, ostatně první vydání bylo sešitové a vyprávění má chvílemi charakter seriálu. Smysl to má i v sebraném svazku, protože Zatmívačka je natolik hutný a rozsáhlý komiks, že jen málokdo jej přečte na jeden zátah a většina čtenářů bude postupovat právě po jednotlivých kapitolách.

Luxusní knižní vydání má ještě několik bonusů: kromě obvyklých obálek a dalších celostránkových maleb na motivy komiksu také dva publicistické texty (o sebevraždě jedné herečky a o zapojení herce Jimmyho Stewarta do druhé světové války jako pilota bombardéru) a cenná nahlédnutí do Brubakerova a především Phillipsova tvůrčího procesu. Každá kapitola je navíc oddělena fiktivní černobílou „fotoskou“ neboli záběrem z filmu určeným pro vitríny kin. Zatmívačka nabízí více vrstev, všechny zajímavé a pečlivě zpracované: noirovou zápletku, scény z praxe poválečného Hollywoodu a sugestivní retro náladu. Kdo má něco z toho v oblibě, nemůže být zklamán.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 12 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.