iLiGlosa
Porcování Bookera

Porcování Bookera

Letos vzbudil nemalé vášně právě zmiňovaný „shortlist“. Od roku 2014 můžou do soutěžního klání vstupovat všichni anglicky píšící autoři, jejichž kniha vyšla ve Spojeném království, zatímco dříve šlo o cenu pro autory Commonwealthu, Irské republiky a Zimbabwe. A nutno říct, že letos Británie na tuto otevřenost skutečně doplatila. Všech šest finalistů buď pocházelo z Ameriky, nebo mělo alespoň americké občanství (vedle jiného). Britský Telegraph si tak postěžoval, že „Booker opustil Británii“, a podle The Times porotci rezignovali na oceňování nejlepších knih vydaných v Británii a místo toho přivádějí do záře reflektorů nováčky.

Druhá skupina komentátorů pěla chválu na neotřelost a různorodost shortlistu. Loňská vítězka Bernardine Evaristo, jež se o cenu podělila s Margaret Atwoodovou, označila nejužší šestici nominovaných za „přelomový shortlist pro 21. století“. Nutno říct, že tematicky působí slibně a člověk všem šesti autorům přeje ocenění o něco víc než další historické metafikci Hilary Mantelové, jež se k překvapení a zklamání mnoha do shortlistu neprobojovala. Jako skupina však působí poněkud legračně, jako z učebnice multikulturní výchovy a genderové propedeutiky. Mezi nominovanými jsou čtyři ženy a dva homosexuální muži. Se zmíněnou dominancí amerických autorů to potom není tak jednoduché, Avni Doshi je Indo-Američanka, Maaza Mengiste Američanka etiopského původu, Brandon Taylor Afroameričan a vítězný Skot Douglas Stuart má dvojí americko-britské občanství. Šestici doplňuje Zimbabwanka Tsitsi Dangarembga.

Snahu o diverzitu ve všech kulturních oblastech pohání chvályhodná touha odčinit skutečnost, že v minulosti byli ženy a menšinoví tvůrci odsouváni do pozadí. Obětmi této touhy se však mohou stát současní představitelé včerejší většiny. Do udílení všech literárních ocenění vstupuje ideologické nastavení porotců, tak by možná bylo lepší s tím od začátku počítat a raději netvrdit – jako předsedkyně letošní Bookerovy poroty Margaret Busby – že se porotci rozhodovali čistě na základě přečtených knih, nikoli národností jejich autorů.

Každé velké ocenění typu Bookerovy ceny vytváří dojem, že se vybírá ta nejlepší z nejlepších knih vůbec. Je to však samozřejmě iluze – neexistují žádná absolutní kritéria, podle nichž by bylo možné knihy posuzovat, a knihy, které daný rok vyjdou, nezávodí od stejné startovní čáry; kvůli povinnému počtu výtisků jsou například znevýhodněni malí nakladatelé. Nebylo by tedy od věci předem trochu zúžit záběr a určit, na které knihy se porota bude zaměřovat – ročník od ročníku by se to klidně mohlo lišit.

Nebo proč rovnou nerozdělit výhru na padesát dílů, a spolu s ní i soutěžní klání? Tisíc liber přece taky nejsou špatné peníze. Dostalo by se i na takové podkategorie jako „literatura psaná ženami švédsko-falklandského původu s tematikou sociálního odcizení.“ A všichni by věděli, na čem jsou.

© Johana Horálková