Porcování Bookera

Porcování Bookera

Jak ve známém citátu o bingu pro snoby poznamenal Julian Barnes, vyhlášení Bookerovy ceny provází každoročně šílenství na všech frontách: vydavatelé se můžou zbláznit z naděje, že jejich autor uspěje, knihkupci z vidiny astronomických výdělků, porotci se opájejí mocí, která jim byla svěřena, vítězům stoupá pýcha do hlavy a poraženými cloumá závist a zklamání. Všichni pak samozřejmě nalézají různé mouchy na nejužším výběru šestice nominovaných i vítězi samotném.

Letos vzbudil nemalé vášně právě zmiňovaný „shortlist“. Od roku 2014 můžou do soutěžního klání vstupovat všichni anglicky píšící autoři, jejichž kniha vyšla ve Spojeném království, zatímco dříve šlo o cenu pro autory Commonwealthu, Irské republiky a Zimbabwe. A nutno říct, že letos Británie na tuto otevřenost skutečně doplatila. Všech šest finalistů buď pocházelo z Ameriky, nebo mělo alespoň americké občanství (vedle jiného). Britský Telegraph si tak postěžoval, že „Booker opustil Británii“, a podle The Times porotci rezignovali na oceňování nejlepších knih vydaných v Británii a místo toho přivádějí do záře reflektorů nováčky.

Druhá skupina komentátorů pěla chválu na neotřelost a různorodost shortlistu. Loňská vítězka Bernardine Evaristo, jež se o cenu podělila s Margaret Atwoodovou, označila nejužší šestici nominovaných za „přelomový shortlist pro 21. století“. Nutno říct, že tematicky působí slibně a člověk všem šesti autorům přeje ocenění o něco víc než další historické metafikci Hilary Mantelové, jež se k překvapení a zklamání mnoha do shortlistu neprobojovala. Jako skupina však působí poněkud legračně, jako z učebnice multikulturní výchovy a genderové propedeutiky. Mezi nominovanými jsou čtyři ženy a dva homosexuální muži. Se zmíněnou dominancí amerických autorů to potom není tak jednoduché, Avni Doshi je Indo-Američanka, Maaza Mengiste Američanka etiopského původu, Brandon Taylor Afroameričan a vítězný Skot Douglas Stuart má dvojí americko-britské občanství. Šestici doplňuje Zimbabwanka Tsitsi Dangarembga.

Snahu o diverzitu ve všech kulturních oblastech pohání chvályhodná touha odčinit skutečnost, že v minulosti byli ženy a menšinoví tvůrci odsouváni do pozadí. Obětmi této touhy se však mohou stát současní představitelé včerejší většiny. Do udílení všech literárních ocenění vstupuje ideologické nastavení porotců, tak by možná bylo lepší s tím od začátku počítat a raději netvrdit – jako předsedkyně letošní Bookerovy poroty Margaret Busby – že se porotci rozhodovali čistě na základě přečtených knih, nikoli národností jejich autorů.

Každé velké ocenění typu Bookerovy ceny vytváří dojem, že se vybírá ta nejlepší z nejlepších knih vůbec. Je to však samozřejmě iluze – neexistují žádná absolutní kritéria, podle nichž by bylo možné knihy posuzovat, a knihy, které daný rok vyjdou, nezávodí od stejné startovní čáry; kvůli povinnému počtu výtisků jsou například znevýhodněni malí nakladatelé. Nebylo by tedy od věci předem trochu zúžit záběr a určit, na které knihy se porota bude zaměřovat – ročník od ročníku by se to klidně mohlo lišit.

Nebo proč rovnou nerozdělit výhru na padesát dílů, a spolu s ní i soutěžní klání? Tisíc liber přece taky nejsou špatné peníze. Dostalo by se i na takové podkategorie jako „literatura psaná ženami švédsko-falklandského původu s tematikou sociálního odcizení.“ A všichni by věděli, na čem jsou.

ILiGlosa

Zařazení článku:

kultura

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Johana Horálková,

Když to vezmete do důsledků, máte samozřejmě pravdu. Při rozdělení do kategorií by ale ocenění bylo o něco čitelnější, méně napadnutelné. Přinejmenším některé současné ideologické konstrukty by přestaly hrát roli (i když by se mohly objevit nové, to je pravda). Absolutní kritétia neexistují, ale literární kvalita se nějakým způsobem posuzovat dá, a v případě užších kategorií by do hodnocení nevstupovalo tolik mimoliterárních faktorů.

Ondřej,

Proč nelze vybrat nejlepší knihu roku, ale lze vybrat nejlepší knihu napsanou autory z určitého okruhu na určité téma?

V čem je rozdíl?

Jestliže "neexistují žádná absolutní kritéria", podle kterých by bylo možné vybírat, potom je jedno, z jakého vzorku vybíráte, a "nejlepší kniha napsaná osobou z té a té kategorie na takové a takové téma" je stejný nesmysl jako "nejlepší kniha roku 2020". "Nejlepší" je v obou případech stejná iluze, protože v obou případech je "nejlepší" podle neexistujících kritérií, a zúžení vzorku na tom nic nezmění.

Pokud by někdo chtěl vybrat nejplamplávnější rajčata, ale nevěděl by, co to znamená plamplávný, bylo by jedno, jestli by je vybíral z bedny rajčat nebo z vagónu - v obou případech by to byl nahodilý výběr, který by neměl s podstatou plamplávnosti nic společného. Proč je tedy jedna iluze lepší než jiná?

Mimoto do jakékoli volby kategorií (snad kromě kategorií typu "nejlepší kniha kratší než 30 000 slov", které jsou sice objektivní, ale zase o ničem nevypovídají) by se "ideologické nastavení" organizátorů promítalo stejně jako do výběru knihy. A při jakékoli volbě kategorií by byl někdo vyloučen - vždy by zůstala přinejmenším teoretická možnost, že se objeví nějaký geniální autor, který nezapadá ani do jedné ze stanovených kategorií.

(Pokud "neexistují žádná absolutní kritéria", a v tom s autorkou zcela souhlasím, pak je jediný důsledný postoj vzdát se iluze, že existuje něco jako objektivní hodnocení literatury - ať už literatury jako celku nebo jednotlivých kategorií - a že literární ceny mají jakýkoli význam. Ostatně, řečeno s Thomasem Bernhardem, es ist alles lächerlich, wenn man an den Tod denkt.)