Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel

Luňáčková, Alžběta
Pravý úhel

recenze beletrie česká

Knižní debut básnířky Alžběty Luňáčkové (1995) česká literární veřejnost očekávala s velikou netrpělivostí. Autorka ji navíc přiživovala jednotlivě vydávanými básněmi z aktuální sbírky, které kritika velice dobře přijímala. Knihu Pravý úhel lze číst jako její poetické vypořádání se s vizí niterné dokonalosti i jako nabourávání „pravého“ úhlu pohledu jejích čtenářů.

Zvrácená dokonalost
Alžběta Luňáčková
: Pravý úhel. Host, Brno, 2020, 56 s.

Vypomůžeme-li si geometrickým pojmoslovím, velikost pravého úhlu je přesně 90°. S ním jsou spojeny tzv. kolmice, tedy přímky tvořící pravý úhel v průsečíku. Pro básnířku Alžbětu Luňáčkovou jsou tyto pojmy stěžejní, protože každá z jejích básní je místo názvu označená hodnotou určitého úhlu, a to vzestupně od 2° do 40°.

Samotný pravý úhel je zachován pouze v úvodní básni sbírky. Té ale předchází neoznačená báseň, která ze sbírky svou strukturou vybočuje. Má totiž podobu jakéhosi fragmentu, její torzo tvoří verše vyseknuté z básně následující (úvodní). Jako by zde autorka naznačovala, že si do těchto mezer po vyjmutých slovech a nedořečených míst má čtenář dosazovat své úhly intepretací, které ale budou kvůli jejich vlastním vkládaným obsahům vždy pokřivené a nepřesné. I tak je ale z této osekané básně cítit hlavní motiv autorčiny snahy: potřeba vklínit se učesaným, chladnokrevným a přesně geometrickým slovem do často emočně nevraživé skutečnosti, s níž autorka vede nelítostně formalizovaný slovní souboj.

Ona na první pohled perfektní pravoúhlost ale není synonymem pro dokonalý a ideální stav. Pravý úhel je spíše přízviskem pro sterilní, chladný a konformní, dalo by se říci dokonce poslušný „prostor prožívání“, do něhož nás tlačí přehršel vnějších (společenských) i vnitřních (niterných) vlivů. „Ale z toho, čemu rozumím, otékají nohy, / a kráčím-li cestou rovnou / jako pěšinka ve vlasech, / vracím se v pruzích / kolísavá a dělitelná / na to, čím jsem, a čím si myslím, že jsem. / Chtěla bych se pozorovat jako text / který od sebe oddálíš, / když ti začne slábnout zrak,“ píše uprostřed sbírky Luňáčková a svými verši obepisuje stále tutéž skutečnost, v níž dokonalá symetrie života neexistuje, protože i souměrné tvary vrhají nepřesné, zdeformované stíny. A to i když – autorčinými slovy– „stojí v pravém poledni na ideálním místě“.

Luňáčkové precizní jazyk se zaměřuje na témata mezilidských vztahů, pod něž spadá i osobní existenciální drama člověka. Nejčastěji ho nahlížíme prizmatem úzkosti, strachu a paniky. I proto se mluvčí „ohmatává, jako by byl vytržený z kontextu“ a „není tu proto, aby vydržel, ale aby držel tvar“, přičemž se stále více „propadává do nových souřadnic“. I z těchto příkladů je patrné, že za slovy Luňáčkové je vždy cítit jakási záměrná úzkoprsost, přerůstající až do fetišistické sebekontroly. V té je onen pravý úhel metaforou pro zvrácenou dokonalost, které ale nemůže být nikdy dosaženo a ani pro to není vůle. I proto sbírku prostupují četné introspektivní ponory analyzující toto pnutí mezi dokonalostí a nedokonalostí, mezi strohostí a divokostí, mezi umírněností a živelností. „Hádám, jak daleko si budu, sáhnu-li na sebe vypůjčeným gestem, oslovím-li se infinitivem, / nebudu-li precizní, růžolící maso, / ale pravý úhel.“

Tíhnutí k těmto „pravým úhlům“ by šlo jistě zaměnit s omšelou a v žensky psané poezii frekventovanou tematizací ženství, která se cítí být nevyslyšena. Autorka tomu někdy napomáhá svými výroky typu: „Nekoukej po těch pravých úhlech, / radši si najdi chlapa,“ daleko častěji ale obrací tyto stereotypy vzhůru nohama, a to i sarkasticky trefnými momenty: „Abych neměla ráda jen sebe, / nakláním se nad vodní hladinu, / ale je to jen záchodová mísa.“ Ve sbírce tak dochází k emotivní reflexi hlavní hrdinky, která však nepodléhá přílišné infantilnosti ani sugestivnímu slovníku. Vše je psáno s chladným odstupem a sentimentální drásavost absentuje. I z těchto důvodů připomínají Luňáčkové verše poezii básnířky Ivany Kašpárkové (např. Vniveč, 2018), která nazírá básnění podobně jako jistou formu autoterapie, aniž by ale trpěla zbytečným přívalem narcistních nálad.

Alžběta Luňáčková přišla se sevřenou a v mnohém koncepční sbírkou, která zkrátka ví, co chce, i když někdy předvídavě opisuje tutéž věc stále dokola: na pozadí kontrolované dokonalosti jednotlivých momentů vyvstává nekontrolovaná neuspořádanost jejího chápání vlastního prožívání a vnímání světa. Luňáčkové jako by navíc někdy chyběla potřebná autocenzura, která by zabraňovala stereotypním výjevům poukazujícím na její duševní nerovnováhu. Pokud něco prožiji (i bolestného), ještě to neznamená, že musím všechno až obsesivně zaznamenat. Přesto lze považovat sbírku Pravý úhel za jeden z významných poetických debutů letošního roku.

 

© Libor Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 34 čtenářů.

Diskuse

Vložil: E. U. Garp, 08.01.2021 14:08
Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel
Štoll, Hájek a Sýs totiž byli dadaisti jako vyšití.
Vložil: Jakub, 07.01.2021 22:40
Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel
Ten perex je čiré dada a iLiteratuře muselo hrábnout, že to přes její editory prošlo. Takhle psali Štoll, Hájek, Sýs.
Vložil: Januška, 07.01.2021 19:41
Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel
Pane Staňku, která přesně kritika velice dobře přijímala jednotlivě vydávané básně Luňáčkové? Je to někde dohledatelné? A prosím Vás, co je to "žensky psaná poezie"?
Vložil: Petr Motýl, 05.01.2021 15:19
Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel
Dobrý den, pane Staňku, pro upřesnění, „literární veřejností“ máte na mysli 10 vašich známých a těmi, kdo očekávali sbírku Alžběty Luňáčkové, je 1000 ctitelů jejího mládí, ne poezie. Petr Motýl
Vložil: mruk, 27.11.2020 11:01
Luňáčková, Alžběta: Pravý úhel
mruk staňku staňku staňku nepiš o geometrii a vůbec nepiš mruk
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

70%autor článku   54%čtenáři

zhlédnuto 1054x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce