Držme při sobě
Kubů, Milena: Držme při sobě

Držme při sobě

Máloco mě dnes v tíživých časech pandemie vyvede z míry, ale kariérní přestup nejmenovaného pisálka do nejmenovaného bulvárního časopisu o výtvarném umění se touto soukromou událostí stal.

Dokonce natolik, že mi to nedá, abych se k tomuto tématu nevyjádřila veřejně pro iLiteraturu.

Takže on si pan nejmenovaný literát (autor minulého sloupku) myslí, že může slevit ze svých morálních hodnot a veřejně se přiznat k procesu, který nakonec celou naši intelektuální společnost přivede do záhuby? Bez skrupulí a snad i s jistou dávkou zadostiučinění?

Všichni žijeme v těžkých časech a každý umělec na volné noze potřebuje hledat existenční řešení. Já sama jsem například musela před pár měsíci kvůli zhoršující se ekonomické situaci ve vlastní rodině pozastavit přestavbu letní chalupy u Loun.

Přitom musím doplnit, že na tuto chalupu jsem si vydělala už v devadesátých letech, kdy jsem se díky své jazykové výbavě (ruština, angličtina, němčina, francouzština) z pozice telefonistky vypracovala v nejmenované mezinárodní společnosti v Praze-Košířích na pozici ředitelky personálního oddělení.

Roku 2000 jsem se v Paříži provdala za Francouze Pierra A. (umělce a ředitele telekomunikační společnosti), v Praze se nám pak narodily čtyři děti, dvě další z Afriky jsme adoptovali.

Pak jsem zůstala doma, korporát jsem opustila, abych se mohla naplno a vědomě věnovat rodině a milovanému psaní.

Ovšem! Žádná chudinka se ze mě nestala, sekala jsem jeden úspěšný román za druhým, šlo mi to podobně jako kdysi ve firmě či později s dětmi a vařečkou v ruce.

Ale tento sloupek skutečně nemá být o mně.

Dovolte mi přesto uvést ještě jeden pozoruhodný detail: shodou okolností to byl opět nejmenovaný pan literát, který nám v době, kdy ještě ctil své jméno, neváhal nalakovat plot našeho pozemku v Ratibořicích.

Samozřejmě to nedělal zadarmo, ale přesně tyto malé, řekněme, kolegiální výpomoci jsou mezi námi umělci pojítkem, řeklo by se skoro duchovním pojítkem.

Takže pan literát ode mně za svou práci dostal tehdy nejmenovaný obnos a pravé jelení paroží.

Ale asi mu to bylo málo.

Paní redaktorka Olga z nejmenovaného rádoby odborného časopisu o výtvarném umění zaplatila víc. K tomu chtěla jediné, aby tento literát, jehož knih jsem si v minulosti coby kolegyně považovala – aby zcela zapomněl na slib, že bude věrný svému literárnímu cechu a jeho etickým zásadám.

Mimochodem – je tento členem Asociace spisovatelů? Pokud ano, necháme to tak?

A je skutečně řešení situace z finanční nouze hledat drby ve společnosti předních českých výtvarných umělců? Zajímat se o soukromý život paní Evy Koťátkové nebo strkat nos do lesní expozice Krištofa Kintery? Tomu já, vážení, říkám podpásovka.

My, umělci střední i středně starší generace, bychom dnes měli držet spolu, a ne se štěpit v prostoduchém a sprostém štěpení na ty vypočítavé a na ty, co mají (tak jako já) vše pod kontrolou, přispívají na nemocné v Jemenu a nikde se o tom nešíří.

Tomu já osobně říkám křesťanské zásady.

Skoro bych ráda pana nejmenovaného informovala, že jsou i jiné způsoby, jak etičtěji a vhodněji pomáhat v dnešní době sobě a ostatním umělcům.

A pokud se vzpamatuji z šoku, který mi dotyčný svým příspěvkem uštědřil, možná bych pro něj – tak jako dříve v akci „plot v Ratibořicích“ – měla i tentokrát řešení.

Se svým manželem Pierrem již roky pravidelně organizuji podzimní mezinárodní festival básníků a vína v Madridu, jehož jsem výkonnou i uměleckou ředitelkou. I letos v listopadu festival proběhl, ovšem za značně ztížených podmínek, museli jsme se několikrát nechat otestovat a celkové náklady testování na covid nás přišly řádově na desetitisíce korun. I tak to stálo za to, festival se nakonec podařilo – díky mému nesmírnému nasazení – uskutečnit a kromě jiných tam vystoupily takové světové hvězdy jako například básník a přední vinař Orson Mac Quier, básník a filmař Tuffi Omar nebo básnířka, performerka a videoartistka Rosemary Fontain.

Ale! A proto to zde zmiňuji, jako vedlejší projekt festivalu jsem nakonec založila s vkladem nejmenované částky společnost Laboratory-covid-writers, s. r. o., která umělcům dodává levnější, zdůrazňuji ještě jednou: výrazně levnější testování, které pak využijí všichni literáti, kteří se účastní například stipendijních pobytů v zahraničí.

K tomu, aby se u nás klient – převážně z naší literární branže – nechal otestovat, stačí mít přitom jen tři publikované knihy a doporučující dopis jiného, předního autora či autorky.

Pokud tedy čistě náhodou nynější redaktor nejmenovaného bulvárního časopisu o výtvarném umění dočetl můj sloupek až sem a chce se z morálního bahna vrátit zpět mezi nás, potěšilo by mě, kdyby mě kontaktoval, dal okamžitou výpověď a v tradici silného českého literárního provozu (neboť nejen podle renomovaného Jiřího Trávníčka má česká literatura nejlepší čtenářstvo, hluboko pod špicí celosvětového úpadku celkového čtenářství), aby mně napsal. Možná bych věděla i o jiném způsobu než lakovat svůj charakter na fialovo jen proto, že ministerstvo kultury dostatečně nepodporuje své umělce (o tom se ale rozepíšu jindy).

Držme při sobě a neváhejme se odvolávat na odkaz Václava Havla.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

E. U. Garp,

Pětiprste, pochopil jste, že je to celý prdel?

Pětiprst,

Trapné.
"...díky své jazykové výbavě (ruština, angličtina, němčina, francouzština)..."
"...sekala jsem jeden úspěšný román za druhým..."
"...festival se nakonec podařilo – díky mému nesmírnému nasazení – uskutečnit..."
"... kromě jiných tam vystoupily takové světové hvězdy..."
("Ale tento sloupek skutečně nemá být o mně.")
Jak trapné.

Pavel Mandys,

Protože se množí dotazy na autorství sloupku a míří nejen na redakci iLiteratury, ale i na nic netušícího Petra Borkovce, rozhodli jsme se po dohodě s autorkou sloupku odtajnit její identitu - jedná se o Doru Kaprálovou.

jh,

...já myslím, že Milena je Petr...

mp,

Česká kultura iliteratuře nikdy neodpustí, že v této diskusi nebyly povoleny GIFy.

E. U. Garp,

Čím to asi bude, co?

Kirsch,

Autorka sloupku o sobě tvrdí, že "sekala jeden úspěšný román za druhým", ale v katalogu Národní knihovny, Městské knihovny Praha ani na Databázi knih nelze pod jejím jménem nic dohledat, zajímavé...

Ctenar,

Ja mam jiny nazor, me pripada vtipny puvodni clanek pana Borkovce i tato reakce na nej.

Karel Huněk,

Pardon, už to vidím, je blbý úmyslně, vždyť to napsala i Sasuke.

Karel Huněk,

Teď už si nejsem jist ničím. Bylo zjevné, že text "nejmenovaného pisálka" nemá přímý referent, jen vypravěč vstupuje do světa bulváru, autor znovu formuluje specifickou situaci umělce. Je výše uvedená reakce "hrou doopravdy", nebo je text blbý neúmyslně?

Sasuke,

Tyto literární metahumory jsou daleko méně vtipnější, než si jejich autoři myslí...