Opustit důvěrně známé prostředí domova, ať už domovem myslíme rodnou ves, kraj, nebo celou zemi, a na kratší či delší dobu pobývat v cizině není fenoménem několika posledních desetiletí, byť se během této doby podmínky pro sbírání zahraničních zkušeností bezpochyby zjednodušily. Už z pohádek našeho dětství známe pojem „vyrazit do světa na zkušenou“. Na přelomu středověku a novověku bylo mezi tovaryši žádoucí načerpat nové podněty v dílnách cizích mistrů, od příslušníků šlechty se pak přímo očekávalo, že na prahu dospělosti procestují velkou část Evropy, aby získali znalosti, kontakty i samostatnost nezbytnou pro správu rodových majetků. Cestování se odjakživa týkalo také obchodníků, diplomatů, poslů nejrůznějšího druhu, úředníků, misionářů a příslušníků mnoha dalších povolání. Své zážitky a dojmy nejednou zpracovali literárně, přičemž nejznámější díla tohoto žánru pronikla i do obecného povědomí, stačí zmínit Milion Marka Pola. Tyto cestopisy sloužily především pro účely vzdělávání vlastních krajanů, případně uspokojení jejich senzacechtivosti; při nezbytné kritice mohou i dnes posloužit jako důležitý pramen historikům, etnografům, antropologům a dalším odborníkům. Zdaleka ne každý si ale uvědomuje, že obrácenou optikou nám tato díla mohou prozradit leccos i o osobnosti svých autorů a o prostředí, z něhož vzešli. Jakým způsobem lze tuto metodu aplikovat, prozrazuje práce Jana M. Hellera (nar. 1977) s názvem Obraz druhého v českém cestopise 19. století, kterou letos vydala Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy. Text knihy vychází z autorovy disertační práce obhájené na téže fakultě.

Cestovatelé známí i neznámí

Autor si k výzkumu vybral pět literárně zpracovaných a tiskem vydaných cestopisů, přičemž je volil tak, aby časově i místně pokryly velmi širokou oblast – čtyřicátá léta 19. století až začátek 20. století, od Skotska přes Halič až po Itálii a Černou Horu. Dva analyzovaní autoři patří ke kánonu české literatury a jejich jména by měl znát každý maturant (Josef Svatopluk Machar a Josef Holeček), tři jsou naopak částečně nebo zcela zapomenutí (duchovní Pelhřím Novák a Jan Váňa, činný též jako překladatel z angličtiny, a úředník Karel Vladislav Zap). Jistě by bylo možné debatovat o tom, proč byli vybráni právě tito autoři a ne jiní, jeden z oponentů původní disertační práce se například podivoval, proč nebyl do knihy zahrnut Karel Havlíček Borovský a jeho Obrazy z Rus. Leckoho potom může popudit i skutečnost, že k rozboru byly zvoleny pouze cestopisy sepsané mužskými autory, lze ale konstatovat, že konečný výběr je i tak dostatečně pestrý a reprezentativní, aby mohl Heller na jeho základě dospět k obecným závěrům. Diskutabilnější je zvolené řazení kapitol, kdy autor bez bližšího vysvětlení zařadil historicky nejmladší Macharův cestopis na začátek a nejstarší Zapův naopak na konec knihy.

Cestopisy jako obrazy jiných etnik a kultur lze analyzovat z mnoha úhlů pohledu, přičemž Heller se rozhodl primárně pro analýzu na náboženském základě: řeší tedy, do jaké míry a jakým způsobem mohlo náboženské cítění jednotlivých autorů ovlivnit a skutečně ovlivnilo jejich vnímání příslušníků jiných etnik a jinověrců. Zejména Macharova cesta do Itálie byla silně poznamenána jeho výraznými (anti)náboženskými postoji, kdy předem zaujatý „autor ústy své postavy nevynechá jedinou příležitost ‚kopnout‘ si do křesťanství či papežství“ a „nepopisuje, co je, ale postuluje, co by být mělo, a diví se, že to není“. Náboženský prvek je vcelku logicky silně zastoupen v cestopisu římskokatolického kněze Nováka i u Jana Váni, zakotveného v protestantské teologii natolik, že neváhal napsat, že se mezi presbyteriány ve Skotsku cítil jako doma. Tento pocit Novák pochopitelně neměl, nicméně míra jeho tolerance vůči anglikánům a dalším nekatolíkům je dle dobových měřítek pozoruhodná, byť nekatolické církve označuje výlučně slovem „sekty“. K památkám na keltské druidy a antiku, kterou Machar pokládá za vrchol všech kvalit, se ale Novák staví pohrdavě. Josef Holeček se během svých opakovaných návštěv Černé Hory odklonil od svého poměrně vstřícného postoje ke katolíkům i reformovaným českým bratřím, nedospěl však tak daleko, aby se přiklonil k pravoslaví, byť k němu pociťoval značné sympatie, a místy ostře kritizoval církev jako instituci. Do Haliče vyslaný úředník Zap pak náboženskou problematiku řešil jen ve velmi malé míře.

Česká mentalita v evropském měřítku

Vedle náboženství se Heller zabývá i dalšími motivy. U českých textů z 19. století (v Macharově případě z prvních let 20. století) nelze dost dobře pominout otázku recepce domnělých či skutečných stereotypů týkajících se českého národa. Ať už jde o ty pozitivní, či negativní, při bližším kontaktu s příslušníky jiných národů vynikají. Karel Vladislav Zap se tak například domnívá, že Češi by se od Poláků mohli přiučit ledasco o hrdosti na svou etnickou příslušnost (přitom ale nezamlčuje mnohé negativní vlastnosti, jimiž se podle něj Poláci vyznačují). V podobném ohledu dává Josef Holeček za následováníhodný příklad Černohorce. Neváhá přitom přimhouřit oko nad jevy, jež jsou české mentalitě cizí, například výrazně nižší společenské postavení žen nebo uřezávání hlav zabitých nepřátel. Není bez zajímavosti, že Zap i Holeček se každý ve „své“ oblasti domnívali nalézt zvyklosti či vlastnosti typické pro dávné Slovany. Naopak Jan Váňa měl na britských ostrovech možnost porovnat styly školní výuky – tamní byl postavený na rozvíjení schopnosti vidět souvislosti, zatímco z domova byl cestovatel zvyklý na styl založený na schopnosti pamatovat si velké množství informací. Dnešnímu čtenáři zní velmi povědomě nutnost vyvracet mylné představy tamních obyvatel o Češích, kterou uvádějí oba uvedení návštěvníci Skotska a Anglie.

Heller věnuje pozornost i pohledu českých autorů na méně obvyklé kultury. Kromě výše zmíněného Novákova přezíravého a Macharova obdivného pohledu na antiku se Heller zabývá především obrazem židovských obyvatel Haliče u Zapa (ten byl téměř výlučně negativní, ale jak podotýká Heller, nemusí jít primárně o Zapův osobní antisemitismus, ale spíše o využití dobových literárních postupů). Dále analyzuje obraz Turka u Josefa Holečka, který tradičním protivníkům obdivovaných Černohorců dokáže přisoudit i dobré vlastnosti. Spíše jen v krátkosti jsou pak zmíněny i další motivy tohoto typu, jako Novákovy zmínky o všemožných národnostech v ulicích Londýna nebo Zapovy formulace týkající se Huculů a Arménů. Heller se potom zabývá i motivy, které najdeme jen v některém z analyzovaných cestopisů, ať už jde o dojmy z nekonečnosti moře u Nováka, důraz na roli hudby a zpěvu u Zapa, nebo komplikovaný vztah mezi Poláky a Ukrajinci tamtéž – Zap byl se svou obhajobou Ukrajinců proti Polákům dokonce vůbec první mezi českými literáty, kdo hájil jedno slovanské etnikum proti jinému a zpochybnil tak myšlenky o slovanské vzájemnosti.

Text knihy nezapře, že má své kořeny na akademické půdě, a některé zejména metodologické či shrnující pasáže mohou být pro čtenáře blíže neobeznámeného s literární vědou a její terminologií na samé hranici srozumitelnosti – například když „nejvýznamnější pragmatické zaměření Holečkova cestopisu nespočívá v mimetickém zachycení světa ani v jeho alegorizaci, ale v apelativní ilustrativnosti“. Kromě toho by si některé v textu obsažené informace o kontextu, v němž analyzované cestopisy vznikaly, zasloužily bližší vysvětlení, opět alespoň z hlediska čtenářů mimo akademickou obec. Není například řečeno, proč se vlastně vůči křesťanství vyhraněný Machar do Itálie vypravil – skutečně jen kvůli sběru materiálu pro další tvorbu, nebo měl jiný důvod a cestu pro sběr tvůrčího materiálu pouze využil? V kapitole o K. V. Zapovi a jeho knize pak Heller píše, že „vydání podléhalo souhlasu rakouské cenzury“, aniž by uvedl, zda tím měl Zap ztíženou pozici oproti ostatním rozebíraným autorům, či zda museli své texty předkládat cenzuře všichni. Bližší vysvětlení by si zasloužila i notně kuriózní skutečnost, že Jan Váňa je uváděn mimo jiné jako rusista, zároveň ale neuměl číst azbuku, což je přinejmenším v dnešní době pro rusistu velmi citelný handicap.

Přínos Hellerovy práce nicméně výše uvedené výtky zcela převažuje. Její interdisciplinární přesah mezi literární vědou, etnologií a historií jednak ukazuje ne zcela obvyklý způsob, jakým lze staré cestopisy číst, jednak upozorňuje na úskalí, která v sobě četba těchto cestopisů může pro méně zkušeného a s dobovým kontextem obeznámeného čtenáře skrývat. V neposlední řadě pak může přimět i k zamyšlení nad tím, jak si Češi stáli v očích vlastních i cizích a jak moc či málo se tento obraz v posledních dvou staletích proměnil.