Fairweather, Jack: Dobrovolník

Fairweather, Jack
Dobrovolník

recenze historie

Podobně jako nebyla po druhé světové válce potrestána většina zločinců podílejících se na zločinech proti lidskosti, nedočkali se ocenění svých zásluh ani všichni hrdinové, mnozí naopak upadli na dlouhá léta v zapomnění. Proč mezi ně patřil i organizátor odbojové sítě uvnitř koncentračního tábora Osvětim a proč jeho úsilí nebylo ve své době korunováno úspěchem, na to se snaží odpovědět ve své knize britský novinář, fascinovaný jedním lidským osudem na samé hranici uvěřitelnosti.

„Buď ten největší hrdina ze všech, nebo naopak největší blázen“
Jack Fairweather
: Dobrovolník: Jeden muž, podzemní armáda a tajná mise s cílem zničit tábor v Osvětimi. Přel. Lubomír Sedlák, CPress, Brno, 2020, 480 s.

Slovo Osvětim už nejspíše navždy zůstane symbolem hrůz holocaustu. I dnes mnoha lidem přejede mráz po zádech, jakmile tento název zaslechnou, a většina Evropanů si nedokáže ani představit zvěrstva, k nimž v tamním koncentračním táboře docházelo. S Osvětimí jsou spjaty miliony tragických příběhů, které by nikdy neměly z paměti lidstva vymizet, a mnohé z nich se staly přímou či volnou inspirací různých knih i filmů. Mnoho dalších příběhů stvořila s využitím kulis nejznámějšího koncentračního tábora fantazie spisovatelů a scénáristů. Pokud by však někdo z nich přišel s námětem polského odbojáře, který se dobrovolně nechá do Osvětimi zavřít, aby mohl podat svědectví o tom, co se za plotem z ostnatého drátu děje, většina čtenářů či diváků by jen zakroutila hlavou, že zde umělecká fantazie zapracovala až příliš. Podobně jako další příběhy na hranici uvěřitelnosti, či dokonce za ní, jimiž je tragických šest let druhé světové války doslova protkáno, se ale i tento skutečně odehrál. Onen statečný muž se jmenoval Witold Pilecki, a i když jeho jméno po válce upadlo v zapomnění, zaslouží si znovu vystoupit z hlubokých vrstev dávno pohřbené minulosti a všem ochotným naslouchat připomenout, že i tváří v tvář zlu je možné si zachovat svou morální integritu. Po desítkách let nuceného mlčení, kdy v Polsku vládnoucí komunisté pasovali své vězněné soudruhy – jistě k nemalému překvapení a znechucení ostatních přeživších vězňů – do role jediných odbojářů činných v prostředí osvětimského koncentračního tábora, se Pileckého příběh stal inspirací pro mnoho autorů, filmařů i hudebníků nejen v Polsku, ale i v dalších zemích, od Maďarska po Švédsko. Také čeští čtenáři měli možnost se již s jeho příběhem seznámit, a to v knize polského autora, jinak též zaměstnance osvětimského památníku Adama Cyry Dobrovolným vězněm v Osvětimi, jejíž český překlad vyšel v roce 2013. Pileckého život oslovil i anglického novináře Jacka Fairweathera (nar. 1970), jehož dobrodružný život válečného reportéra v Afghánistánu a Iráku, kde přežil pokus o únos i o sebevražedný atentát, by se rovněž mohl stát předlohou pro napínavou knihu či film. V překladu Lubomíra Sedláka se uvedení knihy s prostým názvem Dobrovolník ujalo brněnské nakladatelství CPress, součást koncernu Albatros Media.

Fairweather se, jak sám v předmluvě píše, snažil nejen zachytit působivý a tragicky završený osud Witolda Pileckého, ale také jej umístit do širšího rámce souvislostí polského domácího i zahraničního odboje a politiky dvou hlavních západních Spojenců. Vzhledem k jejich nedůvěřivosti, resp. neochotě rozhodně zasáhnout, vyznívá Pileckého úsilí o to zoufaleji, i když na druhou stranu je objektivně nutné některé jejich námitky proti požadovanému náletu na Osvětim uznat jako oprávněné.

Autor knihu vystavěl, jak už tomu u příběhů mnoha hrdinů druhé světové války bývá téměř pravidlem, jako chronologicky pojatý životopis Witolda Pileckého: jeho předválečný život je pojat velmi stručně a blíže ho – do té doby pokojně hospodařícího na svém statku ve východním Polsku a spíše se snažícího zapomenout na boje s bolševiky těsně po skončení první světové války – čtenáři představuje až v okamžiku německého útoku na Polsko v září 1939. Jako mnoho jiných vlastenců se i Pilecki zapojil do odbojového hnutí, v němž o vedoucí pozici usilovalo hned několik názorových proudů. Ač to Fairweather přímo nezdůrazňuje, je nutné vidět Pileckého zásadní životní rozhodnutí také v této souvislosti. Pokyn, jímž byl požádán, aby se nechal zatknout a deportovat do Osvětimi a zde zjistit, co se v táboře děje a v jakých podmínkách vězni žijí, totiž mohl být důsledkem právě snahy odstranit Pileckého z rozhodovacích mechanismů v nejvyšších patrech polského domácího odboje. Pilecki sice dostal možnost tento požadavek odmítnout, tím by však svou pozici rovněž oslabil. Podobně Fairweather – byť poněkud zastřeně – připomíná, že Pilecki byl do Osvětimi vyslán odbojem primárně proto, aby zjistil, co se vlastně na tomto místě děje, nikoli proto, aby zdokumentoval masové zabíjení Židů, kterým Osvětim vešla do dějin (a které ovšem začalo až několik měsíců poté, co Pilecki do Osvětimi dorazil). Obě tyto okolnosti Pileckého hrdinství samozřejmě nijak nesnižují, o jeho morálním postoji svědčí konec konců i to, že v táboře zůstal déle než dva roky, ačkoliv se mu během této doby naskytla příležitost k útěku. Tu však úmyslně nevyužil, aby mohl dále sbírat důkazy o nacistických zločinech a chystat povstání vězňů, k němuž ale nikdy nedošlo. Je nicméně nutné Fairweathera ocenit za to, že se snaží Pileckého vykreslit co nejvěrněji, jako člověka pochybujícího a vystaveného před výzvy pro nás nepředstavitelné, a nikoli jej prvoplánově představit jako bezchybného, téměř nadlidskými schopnostmi a vůlí obdařeného superhrdinu, ochotného se od samého začátku obětovat. Stejně tak nezatajuje ani Pileckého občasná zakolísání přímo v Osvětimi, kdy vyhladovělý a otupělý hrůzami kolem sebe měl nutkání s plněním zadaných úkolů jednoduše přestat a nechat všemu volný průběh, ani jeho onemocnění tyfem. „Selekci“, jež by se pro něj skoro jistě rovnala rozsudku smrti, unikl jen s velkou dávkou štěstí.

Je téměř neuvěřitelné, že Pilecki v sobě našel tolik duševní síly, že se po téměř celou dobu svého pobytu v Osvětimi nevzdal naděje na letecký útok ze strany Spojenců a následné všeobecné povstání vězňů. S touto vidinou sepisoval další zprávy o dění v táboře a posílal je po důvěryhodných kurýrech (nejprve vězních, jejichž rodiny dokázaly zejména pomocí úplatků dosáhnout jejich propuštění, a posléze zcela prozaicky po vězních chystajících útěk) do Varšavy, odkud pak putovaly nejrůznějšími krkolomnými způsoby do Londýna – Fairweather mimo jiné zmiňuje i pomoc několika švédských občanů, kterým nacisté umožnili ve Varšavě i nadále pobývat, i ilegální kurýry vydávající se za německé vojáky, kteří při přesunu ke své jednotce ve Francii „zabloudili“ do Švýcarska. Při tomto švýcarském intermezzu Fairweather krátce připomene i polského diplomata Aleksandera Ładośe, jehož si zájemci o polskou kulturu a historii mohou vybavit jako jednu z klíčových postav dokumentárního filmu Pasy Paraguaye, promítaného na několika místech v Česku během letošního krátkého rozvolnění společenského života.

K útěku z Osvětimi se Pilecki rozhodl až na jaře 1943, kdy bylo definitivně zřejmé, že k povstání vězňů nedojde, a on tak neviděl důvod nadále riskovat život. Po dobrodružném útěku se dostal do Varšavy, kde se o rok později zapojil do Varšavského povstání. I tomu věnuje Fairweather velkou pozornost, přičemž klade důraz i na Pileckého rozhodnutí pokračovat po vyhnání nacistů v odboji proti komunistům, které se mu nakonec stalo osudným, neboť se po skončení války do Polska vrátil již jako spolupracovník zamýšleného protikomunistického hnutí. Tuto závěrečnou kapitolu jeho života ale Fairweather pojal již velmi stručně a z jeho popisu není úplně jasné, zda se vůbec Pilecki před svým zatčením ke skutečné odbojové činnosti dostal, či zda se věnoval jen analýzám měnící se atmosféry a sepisování vzpomínek na pobyt v Osvětimi. Ať už tomu bylo jakkoli, komunisty ovládaná justice měla předem jasno a Pileckého život se uzavřel ranou do týla na den přesně tři měsíce poté, co se Československo definitivně propadlo do sovětské sféry vlivu.

Silný příběh statečného vlastence čelícího dvěma totalitním režimům a čtenáře bezesporu zapůsobí i sám o sobě. Jeho zasazení do kontextu zákulisních jednání určujících válečnou politiku Spojenců pak připomíná, jak komplikované byly geopolitické vztahy během války, kdy členové protihitlerovské koalice zároveň sledovali své vlastní zájmy, v nichž střední Evropa většinou hrála buď velmi malou, nebo naopak až příliš velkou roli. Dojem z knihy nicméně kazí značně odbytá redakční práce. Popisky na mapách doprovázejících text často zůstaly z velké části nepřeložené z angličtiny, chyby se vloudily i do psaní polských vlastních jmen (včetně jména hlavní postavy), na několika místech zůstaly číslice značící tisíce odděleny podle anglického úzu od stovek tečkou, ještě častější je výskyt genitivních vazeb tam, kde by v češtině působilo přirozeněji přivlastňovací přídavné jméno. Samostatnou kapitolou je pak konsekventní užívání nesprávné komparativní vazby „více jak“, známé bohužel i z produkce některých jiných brněnských nakladatelství. Jistě se nejedná o chyby, které by zájemce měly od koupě knihy odradit nebo by její text, či dokonce vyznění činily nesrozumitelnými, přesto však zamrzí, neboť se jim dalo bez větších problémů předejít.

 

Na podobné téma:
Viktor E. Frankl
: A přesto říci životu ano
Roman Cílek, Miloslav Moulis: Zapomeňte, že jste byli lidmi…

 

© Martin Liška

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 31 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.