Bator, Joanna: Chmurdálie

Bator, Joanna
Chmurdálie

recenze beletrie zahraniční

Stejně jako Pískový vrch, první česky vydaný román Joanny Batorové, se i jeho volné pokračování Chmurdálie odehrává v autorčině rodném Valbřichu. Tématy jako migrace či holokaust i klíčovou rolí vzpomínání a vyprávění navazuje román přímo na základy moderní středoevropské literatury.

„Každý příběh musí mít začátek“
Joanna Bator
: Pískový vrch. Přel. Michala Benešová, Paseka, Praha a Litomyšl, 2020, 496 s.

Dominika, hlavní hrdinka románu Pískový vrch, po autonehodě upadá do kómatu a po měsících spánku se probírá v německé nemocnici. K matčinu překvapení se nechce vrátit do Polska a postupně zjišťuje, že nedokáže dlouho vydržet na žádném místě. Vydělává si po barech a továrnách podobně, jako románový pikaro putuje po světě. Ale na rozdíl od středověkého šibala nevypráví historky z královského dvora, nýbrž příběhy o ženách, které se přímo nebo pouze jako obrazy minulého objeví v jejím životě. Každá z těchto žen popisuje hlavní hrdince svou historii, která se větví a zahrnuje do sebe další a další vyprávění, z nichž pak Dominika jakoby skládá příběh románu – hledání Chmurdálie.

Ženy a Napoleonův nočník
V těchto příbězích poznáváme černošku Sáru Jacksonovou, která je přesvědčená, že její prapředkyně byla Hotentotská Venuše, domnělá milenka Napoleona, vystavovaná v 19. století jako kuriozita v Londýně a Paříži, Eurálii Barronovou, která před druhou světovou válkou s otcem uprchla přes Japonsko do Spojených států a v důchodu si od Dominiky dokola nechávala číst Odysseu, nebo Čajíčkové tety, jež se ujaly odložené Gražynky a po návratu z Osvětimi beze stopy zmizely.

Tyto i další ženy spojuje kromě Dominičina vyprávění ještě jedna věc: Napoleonův nočník. Ten podobně jako hlavní hrdinka putuje světem a nakonec se dostane i k Dominice, která jej, stejně jako všechny své příběhy, pošle zase dál. Mytickou Chmurdálii, kterou si na střeše nákupního centra ve Valbřichu jako náctiletá vysnila, však najít nemůže. Přiblížit ji k ní dokáže jen další balení a odjezdy.

„Chmurdálie, usmívá se Dominika, jak bych na Chmurdálii mohla zapomenout, já jsem neztratila paměť, já už jenom neumím počítat. Cosi stříbrní se v mracích v chmurné dáli, vítr klepe na dveře a dopis přináší, dlouho jsme na sebe čekali, recituje Dominika. Vzpomínám si taky, že jsme ji chtěly najít, Chmurdálii. A našla jsi ji? ptá se Malgoša. Dominika pokrčí rameny.“ (s. 332)

Střední Evropa dnes
Batorová nepoužívá komplikovaný jazyk a výstavba děje je lehce sledovatelná. Příběhy se kumulují, doplňují a v jeden okamžik rozcházejí, aby se později zase protnuly. Román je čtivý i přes jistou nedramatičnost, spjatou hlavně s Dominikou, postavou, která je sice v pohybu, avšak emočně je poměrně statická a klidná. Přesto se autorce podařilo vystavět několik napínavých scén, které si podmiňují tempo děje. Napětí a dějová gradace se mísí hlavně ve vyprávění o Čajíčkových tetách a Gražynce. Díky tomu román přiměřeně balancuje mezi oběma rovinami.

Kromě toho příběh charakterizují i fantastické prvky, které Chmurdálii přibližují k románům Olgy Tokarczukové. Místo zvané Pískový vrch je podobné vesnici Pravěk z Pravěku a jiných časů, Dominičino putování se zase přibližuje Běgunům. Minulost a přítomnost se projevují hlavně skrze příběhy, jež se objevují a proměňují podle toho, kdo je vypráví. Román výrazně pracuje s historií, ale oproti některým současným středoevropským románům stojí pevně v přítomnosti a nesklouzává do analyzování či redefinování událostí 20. století. Poznamenat je třeba i to, že komunistické Polsko se v ději téměř netematizuje. Román zbytečně nepolitizuje a ani se nesnaží dojít k morální pointě. Dominika se opět balí a stejně tak i příběhy putují dál od posluchače k posluchači.

Staré fotky, chutě a ztracené lásky
Právě kontrast mezi minulostí a přítomností je skvěle vykreslen na Dominičině vztahu s matkou Jaďou i babičkou Halinou. Přesněji řečeno s ustrašenou matkou, která se neustále obává, co by se mohlo dceři v cizině stát, a babičkou, která zase odkládá umírání, aby vnučku ještě jednou viděla. Postavy jsou plastické a propracované. Určitá míra stereotypizace se však v románu přesto objevuje – a to hlavně v postavách gayů a leseb, které bohužel definuje hlavně jejich sexuální orientace. To se nejzřetelněji projevilo na postavě Američana Iva, kterého si Dominika vezme, aby ho otec nevydědil a ona mohla získat americká víza. Ivo je zženštilý, touží si otevřít cukrárnu v Paříži a to, co říká, se točí v zásadě jen kolem mladých mužů. Oproti tomu třeba charakteristika valbřišského homosexuála Jeremiáše Muchy nepůsobí natolik cize, protože se do děje dostává skrze vyprávění Dominičiny matky Jadi. Na rozdíl od Iva nebo Dominičiny kamarádky Malgoši je tak produktem vidění světa konkrétní postavy, a ne vševědoucího vypravěče. Kromě toho se ale postavy a prostředí důmyslně doplňují. Všichni žijí minulostí, prohrabují se starými fotkami, hledají ztracené lásky, konzervují staré chutě a s každým dalším vyprávěním se jejich příběhy vzdalují realitě a přibližují fantastickým dobrodružstvím.

Rozmanité příběhy, které se v Chmurdálii prolínají, vytvářejí pestrý, velmi celistvý děj, který drží pohromadě, přestože se od sebe jednotlivá vyprávění odlišují tematicky, časově a někdy i způsobem podání. Nejenže román definuje polistopadovou generaci těch, kteří jsou neustále na cestě a živí se příběhy, ale i střední Evropu jako takovou. Emigranty rozeseté po světě, staré lásky i pochroumané osudy.

 

© Kateřina Bártková

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 73 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

90%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1852x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce