Kniha Rudé slunce z roku 1996 je opožděný románový debut rumunského spisovatele Gheorghe Stroe (1953–2017), který sice začal časopisecky publikovat už během středoškolských studií (v roce 1970) a do revoluce tímto způsobem vydal řadu básní, povídek, esejů a recenzí, ale první knihy se dočkal až po roce 1989, protože jeho sebrané povídky nikdy neprošly přes Ceaușescovu cenzuru (v 80. letech oficiálně neexistující). Gheorghe Stroe vystudoval na filozofické fakultě rumunštinu a francouzštinu a živil se jako středoškolský učitel v menších městech. V Rumunsku se stal známějším až od konce 90. let jako autor řady pozoruhodných povídkových sbírek. V češtině vyšla Stroeho povídka Fotograf nevěst v antologii povídek z jihovýchodní Evropy Odkud vítr vane (2016).

„MARNÉ SNAHY byly veškeré mé pokusy rozpomenout se, jak jsem se stal jeho dvojníkem…“ Těmito slovy začíná nepříliš rozsáhlý fiktivní deník, který si vede dvojník nejmenovaného komunistického diktátora. Čtenáři se tak hned vybaví Nicolae Ceaușescu, k jehož osobě poukazuje v románu celá řada indicií (nedokonalost vyjadřování, životopisné údaje). Ostatně i na obálce druhého vydání románu z roku 2013 je zobrazen Parlamentní palác, Ceaușescova megalomanská stavba z 80. let. Na druhou stranu v samotném textu je Ceaușescovo jméno několikrát uvedeno jako jméno jednoho z řady diktátorů, kteří měli své dvojníky, a naopak jejichž manželky se nikdy nenechávaly zastupovat při plnění státnických povinností.

Zápisky dvojníka, který si už ani nevybavuje, kým byl dříve, a se svou rolí se ztotožňuje čím dál víc, odhalují zákulisí mocenského soukolí, kde všechno musí přesně klapat podle předem stanovených plánů. Zpočátku zdánlivě bezvýznamný dvojník se postupně stává stále podstatnější postavou díky tomu, že svou roli zvládá stále lépe, k nerozeznání od pravého diktátora, s nímž se velmi touží setkat, ale není mu to dopřáno. Je to jedna z „kafkovských“ bariér, na něž naráží, ale v jeho úspěšné kariéře dvojníka vlastně ztrácí na významu, protože se natolik dokonale ztotožní s „originálem“, až se jím vlastně opravdu stane. Spolu s tím se zcela vytratí i matné vzpomínky na minulost a povědomí o tom, že ve skutečnosti země vypadá jinak, než tvrdí propaganda, jejímž hlavním nástrojem se stal on sám.

Jiný pohled na Rudé slunce nabízí sám spisovatel, který v jednom rozhovoru prohlásil, že politická stránka románu je přeceňovaná, a navrhuje vnímat ho jako zamyšlení nad vztahem mezi kopií a vzorem, protože jen kopie zajišťují, že vzor přetrvá věčně, což nás dovádí až k starověké filozofii a Platónovým idejím. Bez ohledu na výklad je čtenářský zážitek umocněn vynikajícím překladem Jiřího Našince, který přesně evokuje doby „hrdinů socialismu a světového míru“ a vyprázdněný jazyk komunistických sjezdů. Doba se sice mění, ale mechanismy moci zůstávají v mnohých aspektech stále stejné. Proto zůstává Rudé slunce stále aktuální.