Faulerová, Lucie: Smrtholka

Faulerová, Lucie
Smrtholka

recenze beletrie česká

Obraz dívky, jež sestoupila k ústí tunelu metra a položila hlavu na koleje, vyvolá u mladé hrdinky zdánlivě nepřehledný sled vzpomínek a úvah o vlastním osudu a sourozeneckých vazbách. Próza rámovaná a rytmizovaná zvukovými kulisami jedoucího vlaku vyniká stejně osobitým vypravěčstvím jako autorčina prvotina.

Jede jede vlak
Lucie Faulerová
: Smrtholka. Torst, Praha, 2020, 208 s.

Po úspěšných Lapačích prachu z roku 2017 vydala letos Lucie Faulerová už druhou prozaickou knihu. Její hlavní hrdinka je o trochu mladší než protagonistka předchozího titulu a nese si svůj vlastní balíček nezpracovaných traumat. Ačkoliv se tato traumata opět dotýkají rodinných, především sourozeneckých vztahů, stojí na odlišných základech. Už jen proto, že sesterský vztah v novém textu je mnohem těsnější a pevnější. Nebo alespoň původně byl.

Smrtholka se kromě krátkého prologu a epilogu dělí do tří podobně dlouhých částí. Celý text je potom rámcován cestou vlakem, jehož cíl je po většinu knihy nespecifikován. Zdánlivě totiž není ani zdaleka tak podstatný jako to, kam hlavní hrdinku a vypravěčku v jedné osobě unášejí její vlastní myšlenky. Ty se často velmi rychle (odsekávané citoslovci napodobujícími jízdu vlakem) střídají, přeskupují a vracejí. Reálné obrazy vycházející ze vzpomínek i hrdinčiny současnosti se přetvářejí v metafory a naopak. To vše je čtenáři servírováno tu v asociačních řetězcích, tu zdánlivě náhodně. Podobně jako v autorčině předcházejícím textu se v dynamickém proudu vyprávění často opakují slova či celé pasáže, zapojovány jsou dětské říkanky, sousloví i výrazy a fráze odkazující do konkrétního časového období či vracející se k opakujícím se rovinám vyprávění. Sem tam se objeví i novotvar vycházející ze současného lexika. Na čtenáře může místy dotírat myšlenka, zda tyto vypravěčské techniky nejsou samoúčelná literární hra, avšak s postupujícím textem (a zejména při jeho zpětném prolistování) je patrné, že Faulerová třímá autorské otěže v rukou pevně. Postupně poskytuje (a často i předznamenává) informace k rozplétání hrdinčina osudu, směřuje text přesně tam, kde jej chce mít, a jeho prostřednictvím ztvárňuje téma sebevrahů a pozůstalých.

Ve volném proudu vypravěččiných myšlenek se prolíná několik rovin. Hlavní hrdinka Máry vyrůstala na místě jménem Mršina společně se starším bratrem Adamem a mladší sestrou Madlou. Právě vztah k ní určuje podstatnou část Márinčina života a čím dál víc se ukazuje, že právě kolem ní se vyprávění v kruzích točí. V první řadě se ve vlaku znovu odehrává mnoho scén z jejich společného dětství a rodinného zázemí. Jako kdyby se skutečně odehrávaly přímo ve vlaku – jeho kulisy totiž tvoří jakýsi časoprostor, kde se minulost vlévá do současnosti. Máry tak všechny situace spíš znovu prožívá, než že by na ně vzpomínala. Upozorňuje se na to hned v prologu: „(…) a čas, ten mi jde na ruku, za oknama lítaj roky, ale tady uvnitř všechno čeká se mnou“. Zhmotňují se předměty („na odkládací stolek, o kterej se při drkotavý cestě opírám a kterej je taky konferenčním stolkem v našem obýváku“), vedle vypravěčky nebo naproti ní se objevují konkrétní lidé a ona sama při procházení vlaku nahlíží do jednotlivých kupé, kde se odehrávají scény z její paměti. Celý dojem posiluje i přítomný čas, který v souvislosti se vzpomínkami používá: „Je mi patnáct. Je první den školy.“

Jak vyplývá už z názvu, nejpodstatnější roli v celém textu hraje motiv smrti, která hrdinku fascinuje a provází. Mimo jiné v podobě Morany, kterou děti na vesnicích vynášejí, aby mohly přivítat přicházející jaro. Márince jedoucí vlakem se na mysl opakovaně vrací obraz dívky, která v pražském metru položila hlavu na koleje. Od úvah o pocitech neznámé dívky se dostává k různým informacím a statistickým údajům vztahujícím se k sebevraždám – vlastně jsou to jakési analytické exkurzy, které čtenáři pravidelně dávkuje a provazuje s vlastními sebedestruktivními sklony. Další rovinou jsou ostatně informace o ní samé. V náznacích poodhaluje svou „současnou“ situaci a v rytmicky se opakujících formulkách popisuje, co má ráda, co miluje, čím kdysi chtěla být nebo čím už nikdy nebude.

Mezi takto se střídajícími pasážemi ještě výrazně vystupují ezoterické semináře v místní sokolovně, kam obě sestry docházely spíš proto, aby si z nich mohly dělat legraci, ale jejichž obsah přeci jenom alespoň nějakým způsobem rezonuje s tématy, s nimiž se Máry během cesty po vlastní poničené duši potýká. U scén ze sokolovny, (pop)kulturních odkazů i detailů z každodennosti hrdinčiných dětských vzpomínek navíc přichází ke slovu autorčina generační příslušnost. Čtenář je svědkem toho, jak se do fikčního světa dostávají devadesátá léta a začátek tisíciletí očima těch, kteří v oné době vyrůstali a dospívali. Vzhledem ke generačnímu zastoupení současných (zejména) autorek (ačkoliv toto zařazení samozřejmě nejde redukovat jen na ženy) to je něco, co má a patrně i bude mít v současné literatuře podstatné místo.

Rámec, který Lucie Faulerová pro svou druhou knihu zvolila, jí poskytuje bohatý materiál pro její nezpochybnitelné stylistické dovednosti. Vzhledem k tomu, jak pečlivě je kniha prokomponována, spočívá jeho obrovská výhoda v tom, že se autorka může beze strachu „vyřádit“. Jeho nevýhodou by pak mohlo být zdání větší strojenosti než u suverénní živelnosti první knihy (jakkoliv i u ní byla kompozice pevně daná). Anebo má metafora cesty možná jednoduše ukazovat cestu z konkrétní, jakkoli temné situace. Tak jako tak budou čtenáři, jimž učarovalo vypravěčství Lucie Faulerové, ale i ti, kteří ji ještě neznají, ale vyhledávají neotřelost vyjádření, rozhodně spokojení.

 

© Kamila Drahoňovská

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 19 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   53%čtenáři

zhlédnuto 783x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce