Molinari, Gianna: Tady je všechno ještě možné

Molinari, Gianna
Tady je všechno ještě možné

recenze beletrie zahraniční

Vyhlížení vlka v knize švýcarské autorky Gianny Molinari trochu připomíná Beckettovo Čekání na Godota. V dnešním světě má ale vlk asi mnohem jasnější kontury, i když je jeho existence stejně absurdní a nepodložená jako ta Godotova.

Svět je svět. A vlk není jen vlk
Gianna Molinari
: Tady je všechno ještě možné. Přel. Marta Eich, Archa, Zlín, 2020, 166 s.

V literatuře je všechno možné, tak jako v našich životech a v našem světě je všechno možné – nebo takřka všechno… Švýcarská autorka Gianna Molinari (nar. 1988) ve své prvotině zkoumá, jak by šlo psát jinak, než je zvykem, a jak psát o složitých věcech s lehkostí. Její kniha nevypráví příběh, a přitom to příběh je. Vyprávění nestojí na postavách, i když v něm nějaké jsou. Co vůbec ten text dělá textem a snad i románem? Promlouvá k nám vypravěčka, která otevřeně a upřímně sděluje, co prožívá, skutečně tedy vypráví svůj příběh. Její život, nebo alespoň ta jeho epizoda, kterou s ní sdílíme, je ale poněkud neliterární, netradiční a vlastně i podivná. Zvláštní však je, že ona ten kus svého života shledává zcela přirozeným a běžným a hlavně i natolik zajímavým, že nám o něm vypráví. Tento úvod rozhodně nechce říct, že by kniha nebyla poutavá. Vnímavého čtenáře potěší a možná ho i učí dívat se na svět z trochu jiného úhlu. A právě to od dobré literatury čekáme.

Můžeme-li věřit tomu, co vypravěčka říká (někdy se vtírá podezření, že jde o vypravěčku velmi nespolehlivou, ba dokonce možná i o hledanou osobu, jež má na svědomí ozbrojené přepadení banky), má poměrně banální život, teď se ale rozhodla vzít místo noční hlídačky v továrně – kterou ovšem mají záhy prodat a výrobu v ní zrušit. Vypravěčka pracuje bez smlouvy a bez vyhlídky na nějakou budoucnost, nijak ji to však neznepokojuje, neboť má doslova nulové nároky. Na všechno: na úroveň ubytování, na jídlo, na vztahy s lidmi. Ke svému okolí přistupuje spíše jako nezaujatý, bedlivý pozorovatel; zajímá ji vše, získané informace jen reflektuje a většinou i zapisuje, ale nehodnotí. Neusnadňuje nám tedy pochopení toho, jaká je a o co jí jde. Z jejího podání mimochodem snadno vydedukujeme, že úplně stejně jako my čtenáři jsou na tom i všichni, s nimiž se potká. Vypravěčka je zkrátka tak trochu jiná.

Její svět – myšlenkový a brzy i okolní – z velké části ovládá vlk, kterého v areálu údajně spatřil kuchař a jehož návratu se všichni obávají. Vypravěčka ovšem spíš než strach cítí neklid a cosi jako touhu. Chce se s vlkem setkat. Není jasné (zřejmě ani jí), zda ho chce vidět jako příznivkyně, ba možná i milovnice vlka, anebo jeho nepřítel, či si jednoduše touží udržet pozici nezaujatého pozorovatele. Na šéfův rozkaz se svým kolegou kope jámu, past na vlka. Během nočních služeb a mnohdy dobrovolně i přes den a v přesčasech vlka vyhlíží. Neví však, jak by při setkání s ním reagovala…

Nebýt součástí jediného příběhu
Zároveň se rozbíhají další linky jejího příběhu a vyprávění, plynoucí zejména z poměrně kusých a nepříliš častých hovorů s dalšími několika zaměstnanci – druhým hlídačem, kuchařem, šéfem, řidičem. Některé zaberou v textu jenom pár řádek a vypravěčka už se k nim nevrací, jiné zaujmou značnou část jejího uvažování a pátrání, což se promítne i do jejich pozice v knize: nejnaléhavěji tak vyznívá příběh o muži, který (asi) vypadl z letadla. Stejně jako v případě vlka, i u muže černé pleti a zcela neznámé identity vypravěčka staví takřka vzdušné zámky kolem ničeho: domýšlí hlavní linku jeho osudu, tvoří z něj v podstatě literární postavu. Reálně se s ním přece nesetkala, zná ho jen z vyprávění jiných – a ani ti, kdo jí o něm vyprávěli, netušili, kdo to byl. Sama nachází naplnění v práci hlídačky prázdného objektu, kde není co hlídat a kde i její post hlídačky už je jen fiktivní, přitom se zmiňuje o několika setkáních s dalšími ženami, jež všechny zastávají významné pozice nebo atraktivní zaměstnání: seismoložka, archeoložka, historička, letecká mechanička; každou z nich jen stručně popíše, pokusí se empaticky vklouznout do její kůže, pochopit co, proč a jak dělá, ale u toho zůstane. Příběhy druhých jako by jen „četla“. A my s ní.

Molinari je debutující autorka a nevíme, jak dlouho její text zrál, jestli čteme takřka jeho první vrh, anebo stokrát předělanou verzi. Potěší tím, jak umí být nepředvídatelný: chvíli líně plyne a je jednotvárný jako ubíjející každodennost, pak najednou nabere obrat zvíci kotrmelce a přeskočí do tématu zcela jiného, často absurdního: zavede nás na hřbitov, k majáku i na letiště, za ještěrkou, kohoutem, stínonožcem nebo irbisem horským – a potom se zase stočí k problému s vlkem. Překvapí prostými, snad až naivně znějícími, ale v daném kontextu chytrými sděleními typu „svět je svět“ (s. 15) nebo třeba vysvětlením, kdy a proč vlci vyjí hlasitě (s. 80), stejně jako úvahou, jak je důležité „nemyslet jen na vlka“ (s. 92) nebo „nebýt součástí jediného příběhu“ (s. 124).

V tom minimalistickém, zdánlivě povrchním zápisu nedůležitých příhod jednoho „nedůležitého“ života, jenž se zajímavým stává jen a pouze tím, jak ho vypravěčka umí podat, však zároveň přichází ke slovu i jiná rovina, mnohem hlubší a závažnější. Tu ovšem čtenář musí chtít vidět a také domýšlet. Absurdní příběh nálezu mrtvého muže černé pleti se zohaveným obličejem, jehož totožnost se nepodaří určit, není jen podivná historka z černé kroniky, zejména když víme, že Gianna Molinari stála u zrodu umělecké skupiny, která se „psaním literárních textů zasazuje o pomoc lidem na útěku“, jak nás upozorňuje text na přední záložce. Příběh a jeho podtext tak získávají jasné kontury: jestliže nám hned od začátku připadalo, že vlk na sebe v příběhu bere mnoho podob, teď už si můžeme být jistí. Vlka, o němž se v této knize píše, máme každý v sobě, vlk ztělesňuje naše strachy i touhy. Nikdy nevíme, jestli se objeví, odkud a kudy přijde, zda může být naším kumpánem, nebo nepřítelem, zda je jenom jeden, nebo jich je smečka. Vypravěčka nám s tím nepomůže, snaží se nás jenom vést k obezřetnosti. Například na s. 39 vysvětluje svou tezi, že „svět je svět“, přesněji: „Čím jsem v továrně déle, tím víc si myslím, že by bylo snadnější představit si svět jako placku, s jasným okrajem, se světem nesvětem, s něčím a ničím. Svět ale není placka. Svět není pouhé něco: Na světě jsou místa ničeho. Vlk je jedním z nich.“

 

© Jovanka Šotolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.