Kolik vody by se dalo bez starostí napustit do bazénu se stěnami z alobalu? Dá se dům přestěhovat pomocí několika helikoptér? Bude při sestřelování dronu úspěšnější hokejista nebo tenista? Kolik kláves by musel mít klavír, aby pokryl rozsah sluchu od lidí až po netopýry? Lze si kolem domu vybudovat lávový příkop, aniž by se obyvatelé upekli? A dá se mobil nabít eskalátorem? To je jen pár, ještě poměrně střízlivých otázek, jež si v bláznivé knize Jak na to (How to, 2019) s vážnou tváří pokládá a následně na ně také odpovídá americký kreslíř, spisovatel a bývalý inženýr NASA Randall Munroe (nar. 1984), s jehož osobitým humorem se čeští čtenáři mohli před lety seznámit například díky titulu Co kdyby? (Práh, 2014), v němž pátral po „vážných vědeckých odpovědích na absurdní hypotetické otázky“. Tentokrát na to šel z druhého konce, jelikož se rozhodl představit „absurdní vědecká řešení obyčejných každodenních problémů“, jak hlásá podtitul knihy. Ale popravdě, výsledek je vlastně docela podobný a čtenáři většinou nezbyde než žasnout nad zákruty autorovy mysli a někdy i pochybovat o jeho příčetnosti.

Pakliže by si snad někdo Munroeovu knihu na základě názvu koupil jako rádce pro domácí kutily, nejspíš ho hned na prvních stránkách překvapí varování ve stylu „nic z toho doma nezkoušejte“ nebo první věta rozmarného úvodníku, která říká, že „tohle je knížka blbých nápadů“. A opravdu je. To případný naivní čtenář pochopí hned v první kapitole nazvané „Jak vyskočit fakt vysoko“, která radí, že ideální je vytvořit si kombinézu v podobě větroně, vylézt na horu a zkusit chytit nějaký hřebenový poryv větru. Ani následující, poměrně nevinně vyhlížející kapitola „Jak uspořádat party u bazénu“ praktickými tipy zrovna neoplývá, byť nápad „napustit“ bazén lahvemi s kojeneckou vodou, jež je možné otevřít například výstřely z brokovnice nebo průmyslovou drtičkou (odšroubovávání víček by zabralo příliš mnoho času), má něco do sebe.

Je příjemné, že autor při psaní nemyslel jen na majitele domů, kteří si chtějí zahradu zpestřit bazénem, lávovým příkopem nebo přemýšlejí, jak nepřijít o nemovitost, pokud si ji náhodou postavili na tektonickém zlomu. Na své si totiž přijdou i fanoušci letectví, kteří se v kapitole „Jak nouzově přistát“, na níž s Munroem spolupracoval zkušený pilot, plukovník Chris Hadfield, dozvědí, jak přistát na poli, jestli se dá s dopravním letadlem přistát na letadlové lodi, jak přistát na ponorce či zda lze s letadlem přistát, aniž by člověk seděl v kokpitu. Řadu čtenářů jistě potěší také kapitola „Jak chodit včas“. Ačkoli až zjistí, že jednou z nejlepších možností je ovlivnění plynutí času, jehož se dá dosáhnout například zmanipulováním všech atomových hodin na světě pomocí 200 metrů širokých olověných koulí (lze tak získat zhruba nanosekundu každých sto let), patrně usoudí, že bude lepší se s nějakou tou nedochvilností smířit.

Třebaže je naprostá většina nabízených řešení i přes nespornou nápaditost opravdu neskutečně pitomá, najde se i několik takových, která přece jen nějaký užitek přinést mohou, byť jsou samozřejmě nakonec dovedená ad absurdum. Například odhadování počasí podle ranních a večerních červánků nebo rady, jak teleobjektivem vytvářet skutečně působivé fotografické kompozice. Svým způsobem může být prospěšná i kapitola „Jak vyhrát ve volbách“, která zároveň poskytne návod, jak naopak získat co nejméně hlasů, kdyby měl snad někdo zájem. V souvislosti s blížícími se svátky jistě potěší rovněž tipy, jak vybrat a ozdobit stromeček, tedy pokud bude mít čtenář chuť najít si ten (druhý) nejstarší či nejvyšší strom na světě, popřípadě vánoční stromek osadit pohonem a poslat do vesmíru, aby se jím mohl kochat celý svět.

Na první a dost možná i na druhý pohled by se mohlo zdát, že Jak na to je jen sbírkou vtipných a kreativních, nicméně jinak neužitečných výmyslů, které možná pobaví, ale čtenáři toho krom zkrácení dlouhé chvíle při čekání na tornádo (námět jednoho z několika jednostránkových komiksů v publikaci) moc nepřinesou. Chyba lávky. Za vší tou srandou a nadsázkou se totiž skrývá důmyslná popularizační kniha, která s lehkostí seznamuje se vším možným od zákonů gravitace, tření, teorie relativity, optiky či akustiky po astronomii, biologii, klimatologii či geologii. Samozřejmě tak nečiní prostřednictvím uceleného výkladu, ale spíše skrze prostřednictvím nesouvisejících jednotlivostí, přesto při všem tom promýšlení absurdních nápadů umožní proniknout zejména do základů fyziky. Ty pak čtenáři třeba pomohou při řešení skutečných problémů, pakliže si do představených situací a vzorečků doplní realističtější hodnoty. Jak koneckonců podotýká sám autor: „Na fyzice je skvělé, že si do vzorce můžete dosadit jakýkoli materiál, co vás napadne, i kdyby to byla blbost.“

Zvláštní zmínku si každopádně zaslouží český překlad, s nímž si Jiří Petrů zjevně velice vyhrál, aby zachoval původního vtipného, ležérního, avšak fakticky přesného ducha knihy. Dokonce si dal i tu práci, že některé situace převedl na české reálie, takže například při úvahách o průtoku řeky a možnostech jejího odpaření se hodnoty vztahují na Vltavu, a když přijde řeč na nejběžnější jména dávaná dětem v posledních sto letech, najdeme výčet jmen českých, nikoli anglických.

Jak na to cílí na širokou čtenářskou obec, ať už jde o věk (spodní hranice může být kolem deseti let, horní bez omezení), nebo oblíbený typ literatury. Potěší totiž milovníky popularizačních knih, svérázného humoru či kutilských příruček, své si zde přijdou i zapřisáhlí fandové vědeckofantastické literatury, neboť kombinace vědy s fantazií tento svazek v podstatě definuje. Darem z nebes pak bude pro příznivce pokládání hypotetických otázek, kteří získají novou munici, jak trápit své okolí. Je pravda, že formát „snaha o co nejblbější nápad“ se při uvedeném rozsahu trochu vyčerpává a hrozí, že opakovaný vtip přestane být vtipem, nicméně Munroe tuto hrozbu vždy vycítí a změní tempo, styl či téma takovým způsobem, že čtenáře přece jen znovu překvapí a dodá mu novou chuť pokračovat a zjistit, jakéže šílenosti ho ještě čekají.