Soukup, Martin: Mýty Margaret Mead

Soukup, Martin
Mýty Margaret Mead

recenze sociologie

Margaret Mead je jednou z nejkontroverznějších osobností kulturní antropologie. V jejím portrétu z pera českého badatele se čtenáři dočkají férového přístupu i popisu toho, jak se u ní mísil profesní a intimní život. Koneckonců i antropologové jsou jenom lidé.

Ani modla, ani podvodnice
Martin Soukup
: Mýty Margaret Mead: Úvahy o antropologii. Pavel Mervart, Červený Kostelec, 2020, 168 s.

Martin Soukup (nar. 1977) je jeden z mála českých kulturních antropologů, který provádí vlastní průzkumy ve skutečně exotických oblastech, například na Papui Nové Guineji nebo na Filipínách. Navíc pilně píše knihy, v zatím nejobjemnějším opusu s názvem Antropologie. Teorie, koncepty a osobnosti (Mervart 2018) se pokusil o vlastní verzi dějin antropologického myšlení. V podstatě to znamenalo jejich převyprávění znovu a jinak než verze jeho českých předchůdců, Iva T. Budila a zvláště jeho jmenovce Václava Soukupa (nar. 1957). Ve své nejnovější knize Mýty Margaret Mead: Úvahy o antropologii si naopak vybral jen jednu výraznou, ale pro mnohé značně kontroverzní postavu dějin kulturní antropologie, Margaret Meadovou (1901–1978). Martin Soukup její obsáhlé dílo detailně analyzuje a ukazuje, v čem navazovala na zakladatele kulturní a sociální antropologie a v čem předznamenávala následující vývoj. Pro mnohé k stáru představovala „spojnici s počátky oboru“.

V souladu s jinými badateli označuje Soukup Meadovou za významnou představitelku směru „kultura a osobnost“, který zdůrazňuje rozhodující vliv jedinečné kultury a jí odpovídající výchovy na formování osobnosti. Současně ale upozorňuje, že je Meadová považována také za jednu z průkopnic vizuální antropologie. Cizí kultury totiž přibližovala i pomocí fotografií, protože zastávala názor, že jiná prezentace je zatížena jazykem, v němž se výsledky výzkumu představují, a ten je vždy „kulturně limitovaný“. O dvě desetiletí dříve než její kolegové navíc veřejně reflektovala svoji roli antropologa pracujícího v terénu. Vytiskla například deník svého působení v jedné domorodé vesnici, kde popsala organizaci vlastního každodenního režimu a závislost na komunitě v otázce zásobování: „Vstávala za kuropění a podstatnou část dopoledne trávila s vesničany, hrála si s dětmi, prováděla cenzy domácností a během dne zaznamenávala vše, co se zdálo důležité.“ Podle Soukupa je i tato její práce bohatá na podrobnosti, v čemž vidí jeden z důkazů, že její studium mělo vždy pevný základ v datech. Ačkoli v popularizačních dílech, která jsou nejznámější (jako Dospívání na Samoi [1928] a Pohlaví a temperament ve třech primitivních společnostech [1935, česky 2011]), „nabízela stylizovaný obraz studované kultury“.

Lovci hlav a bojovní antropologové
Některá antropoložčina zobecnění při vykreslování údajně zcela protikladných kultur a kmenů (v tomto případě na Nové Guineji) autor mírně kritizuje. Kupříkladu Mundugumory Meadová představila jako lovce hlav a kanibaly, ačkoli u nich koloniální administrativa tyto zvyky vymýtila a v době výzkumu již neexistovaly. Arapeše naproti tomu popsala jako mírumilovné, ačkoli takoví v minulosti nebyli, stejně jako Mundugumorové. „V prvním případě provedla historickou rekonstrukci, ve druhém nabídla synchronní popis,“ konstatuje autor.

V zásadní kontroverzi, která se (posmrtně) strhla kolem jejího díla a jež současně představuje jeden z nejslavnějších sporů v dějinách antropologie, se ovšem autor staví spíše na stranu své hrdinky. Šlo o útok novozélandského antropologa Dereka Freemana, který zásadně zpochybnil její studie domorodců žijících na ostrově Samoa. Soukup souhlasí s těmi odborníky, kteří soudí, že ačkoli šlo o antropoložčin první vědecký výzkum, kdy je obvyklé dělat chyby, je jeho validita „pozoruhodně vysoká“. A poukazuje na to, že Freemana mnozí popisují jako narušenou osobnost, která trpěla paranoidními bludy. Ze záměrného falšování domorodých kultur totiž podezíral i jiné: když pobýval v Sarawaku na Borneu, pojal podezření, že tamní muzeum vystavuje nebezpečné podvrhy pornografického rázu, řezby s obrovskými faly údajně znesvěcujícími domorodou kulturu. Na tuto myšlenku připadl uprostřed noci a rozhodl se bezprostředně jednat: vloupal se do muzea a zdemoloval některé vystavené předměty. (Načež musel navždy opustit Borneo…)

Pestrost sexuálních životů
Soukup přibližuje i detaily soukromého života Margaret Meadové, které měly výraznou souvislost s jejím dílem. Podle autora si prošla nevšedním dětstvím – její rodiče neschvalovali školní výuku, a proto se jí dostalo domácího vzdělání, což ji dobře připravilo pro dráhu nezávislé myslitelky. Zároveň ale toto rozhodnutí omezilo možnost získat zkušenosti v kolektivech vrstevníků. Rodina se navíc často stěhovala, což Margaret pravděpodobně připravilo na cestování a život v různých prostředích a kulturách a naučilo ji snadno navazovat vztahy s lidmi. Těch nebylo málo, včetně sexuálních, a to jak s muži (vdaná byla třikrát), tak s ženami, například s antropoložkou Ruth Benedictovou, autorkou slavné knihy Chryzantéma a meč. To, jak barvitě a nespoutaně popsala Meadová sexuální život na Samoi, možná souviselo s pestrostí jejího vlastního života bisexuálky, poznamenává autor (nikoli v hodnotícím duchu).

Její manželé bývali zároveň jejími spolupracovníky, přičemž profesní a intimní život se v těchto vztazích neoddělitelně mísily. Například za rozchodem s druhým manželem, antropologem Reo Fortunem, s nímž pracovala na Nové Guineji v letech 1931 až 1933, zřejmě stála nejen narůstající „ponorková nemoc“, ale také odlišnost jejich stylů terénní práce: zatímco Meadová byla systematická a pořádná, Fortune intuitivní a nesoustavný. Její třetí manžel Gregory Bateson se s ní pracovně vypravil do Indonésie, kde dokončoval korektury a rejstřík ke své knize Naven (1936). Svatbu prý podmínil dokončením rukopisu, což měl být důkaz, že „budou schopni spolu žít a zároveň společně odborně pracovat“. Roku 1950 ji ale opustil a ona až do své smrti žila s partnerství s antropoložkou Rhodou Métrauxovou.

Subjektivní zátěž výzkumu
Soukup píše o Meadové s kritickou úctou jako o slavnější kolegyni, která se při terénní práci potýkala s týmiž problémy jako on: do některých oblastí, kde jako badatelka pobývala, rozhodně není snadné se dostat ani dnes. A co se týká psaní deníků, pragmaticky dodává, že rozhodnutí psát nemusí být jen zvolenou vědeckou metodou, ale také důsledkem pobytu v izolaci: „Co tam chcete dělat jiného? Můžete se z toho vypsat nebo vyspat.“ Přibližuje také „stopy“, jež po Meadové zůstaly v daných lokalitách. Například uprostřed vesnice Pere (na ostrově Manus) se nachází Margaret Mead’s Resource Hall a v ní knihovna a muzeum. Mnoho k vidění ale v těchto institucích není, jen fotografie a několik rozbitých štěrbinových bubnů. Je ovšem zřejmé, že „její jméno pro vesničany hodně znamená, každý ji zná a pamětníci o ní vyprávějí“.

Jak napovídá už název publikace, autor nepřechyluje ženská příjmení, což může být pro některé čtenáře minimálně nezvyklé či nekomfortní. Těžko říci, jestli se v tomto bodě ukáže jako průkopník a jestli budou českým recipientům jednou připadat zcela běžné takovéto věty: „Výzkum Mead zaměřený na téma adolescence zapadá do tohoto výzkumného programu orientovaného na dílčí tematické okruhy.“

Obecné konstatování, že ani antropologové a antropoložky „nejsou prosti subjektivní zátěže“, samozřejmě platí o jakýchkoli vědcích. Margaret Meadová byla podle Soukupa „autorkou mnoha mýtů o zkoumaných kulturách a mnoho mýtů vzniklo o ní“. Obojí se ve své knize úspěšně snaží racionálně rozebrat, přičemž počítá s informovaným čtenářem. Na ty ostatní může text působit trochu chaoticky. Pokud vám totiž má někdo narušit dosavadní vědění a osvojené mýty o nějakém předmětu, musíte napřed vůbec tušit o jeho existenci. A musí jít o mýty skutečně „vaše“.

 

Na podobné téma:
Václav Soukup
: Antropologie. Teorie člověka a kultury
Thomas Hylland Eriksen: Sociální a kulturní antropologie

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 15 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.