Hesová, Petra (ed.); Vaněk, Václav (ed.): Horo Bílá – horo kletá!

Hesová, Petra (ed.); Vaněk, Václav (ed.)
Horo Bílá – horo kletá!

recenze beletrie česká

Bílá kniha povídek zasazených do bělohorské doby přináší fascinující příběh o třech tématech: o postupujících dějinách, o proměňujících se prostředcích, stylech, výrazivu a vyznění povídkového žánru a o budujícím se národním mýtu.

Kdo píše dějiny?
Petra Hesová
, Václav Vaněk (eds.): Horo Bílá – horo kletá!: Povídky z bělohorské doby. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha, 2020, 664 s.

Povídkový výbor Horo Bílá – horo kletá! vychází ke čtyřsetletému výročí bitvy na Bílé hoře. Jsou v něm představeny texty autorů české literatury 19. století dobře známých (Zikmunda Wintera, Aloise Jiráska, Jakuba Arbese) i opomíjených (Františka Dvorského, Jana Erazima Vocela…). Jednotlivé povídky zachycují různé perspektivy událostí první poloviny sedmnáctého století, jejichž palčivost ústy povídkářů postupně narůstá.

Výbor je uvozen textem anonymním lyrickým Nářkem na Bílou horu, který sice předznamenává dramatičnost textů věnovaných této události, avšak hned první povídka se obrací ke zcela jiným okolnostem. Tematizuje totiž tradiční pouť ke kostelu Panny Marie Vítězné (zmínka o ní otevírá i závěrečný literárněvědný komentář) a prorokuje: „pomstou až i chrám tvůj vzplane, sláva hrobu z hanby vstane“.

Oproti tomu Hlatipisec, povídka Jana Erazima Vocela, přenáší čtenáře do zcela jiného prostředí. Přestože v ní ponurý Tycho Brahe na základě hvězd předpovídá třem českým pánům nemilou účast na staroměstské exekuci (mezi nimi je např. rytíř Harant z Polžic), hlavní dějová linie sleduje především bujný akademický život v rudolfinské Praze. Romantická milostná zápletka a stejně romanticky vášnivý spor mezi českým mladíkem Bedřichem a italským vědcem Siccatinem se zde prolíná s osudem stavovského exulanta, který se svou skvělou odbornou prací o krystalografii zaslouží o císařskou milost.

Historický obrázek Zikmunda Wintera V těžké bouři se již nese v ponuřejších barvách, které vykreslují pražskou defenestraci. Winterovo umění, opřené o znalost archivních materiálů i jejich jazyka, zde připravuje půdu pro následující „katastrofy“.

Obléhání Plzně, jak je líčí Gustav Pfleger Moravský v novele U Plzně roku 1618, sice díky téměř šaškovské postavě důstojníka Roubice, časté přímé řeči a dynamickému ději, odhalujícímu zákulisí Mansfeldova tábora i plány plzeňských na obranu, nepůsobí primárně „katastrofálně“, přesto se zde poprvé nadzvedává opona útrap třicetileté války.

Válečné hrůzy a chaos pak rozpracovává František Dvorský v povídce V bouři (Hledá ztracené dítě). Autor provádí čtenáře Prahou, ukazuje mu zmatek, strach, hlad a otrhané nevyplacené žoldáky. A jako mimesis české budoucnosti mezi tím vším chodí žena Izolda, káže proti zbabělosti („A přitom, vy hrdinové, když rozhodná bije hodina, třesete se strachem ne o svou vlast, než o sebe“), povzbuzuje („Nechať meče, vaše meče zasvítí a jako blesky boží rozrazí řady nepřátel“) a hledá své ztracené dítě. Následuje scéna z jednání Matyáše Thurna a pražských rytířů, útěk zimního krále a povídka končí popravou 21. 6. 1621 a obrazem zoufalé Izoldy, která lká: „kde jest mé dítě, aby zachránilo vlast“.

Historická arabeska O Vánocích roku 1620 Emanuela Makovičky načrtává jednu prostou situaci, charakteristickou však tím, že „roku 1620 byla celá Praha v zemi Nód“. Přeběhlý český pán se snaží svým bohatstvím, nabytým zradou, přesvědčit svou manželku, aby se k němu vrátila. Avšak když těžký měch plný zlata spatří pánův italský sluha, zastřelí jej. Právě v tu chvíli se z okna kláštera na Strahově vyklání Descartes, obhájce rozumu, který nebývá ve válečném běsnění k nalezení.

Sirotci kutnohorští Eduarda Herolda představují potomky popravených pánů jako typ literární postavy (jak o tom píší Hesová a Vaněk v komentáři). V této povídce se pracuje s pobělohorskou dobou spíše než jako s významotvornou dějinnou skutečností jako s kulisou, která nabízí vzrušující materiál k vyprávění – v tomto případě, s okamžiky až hororovými, vypráví o šílenství předávaném přes generace a ukradeném dědictví.

Třebízského Levohradecká povídka mísí prvky povídky Makovičkovy i Heroldovy: žalovský zeman Větrovec, bývalý společník Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, kolem sebe sdružuje jeho rodinné příslušníky, především syna Jana a neteř Jiřičku. Jiřička sice tragicky umírá, avšak v Janovi se Větrovci podaří vybudit touhu dostát otcově oběti a ve službách císařských vojsk sabotuje celé bitvy (až v jedné hrdinsky umírá). Analogii k Descartovi čtenář nachází v nenápadné a nevinné činnosti Větrovce. Ten sbírá a opečovává staletí staré popelnice s popelem předků, nalezené v půdě kolem Žalova. Proti němu stojí („tmářská“) jezuitská snaha potlačit „nečisté duchy“. Mezi těmito póly je rozkročen magistr Moret, člen Tovaryšstva Ježíšova a zároveň badatel s ambicí dokázat, že se v žalovských popelnicích nachází popel knížete Neklana (a postavit tak solidní základ příběhu českého národa), a především jeho mladý pomocník, v němž čtenář v závěru povídky poznává Bohuslava Balbína.

Povídka velikána české (historické) prózy Aloise Jiráska Andělé boží si všímá toho, že ani v pustých krajích, vzdálených od center celoevropského dění, nejsou bezbranní lidé v bezpečí.

Závěrečná Arbesova próza Horo Bílá – horo kletá již přenáší Bílou horu do aktualizovaného kontextu (a významu). Předchozí texty představovaly první polovinu 17. století v kulisách vzdělanosti, ve změti náboženských a zejména politických, národních bojů, všímaly si hrdinství (a hrdinské smrti a proher), líčily brutalitu třicetileté války a bezprostřední dopady, které válka přináší. S různou měrou romantizujícími i hodnověrnými prostředky autoři nadnesli obraz, mýtus nespravedlivě trpícího národa a jeho lidu. Arbes tento obraz přenáší do současnosti, do doby bachovského absolutismu. Žal hlavního protagonisty povídky, kterému umřela žena i všechny děti, nachází ozvěnu ve zpěvu Nářku na Bílou horu. Vzpomínka na tuto událost vzbuzuje smutek o to intenzivnější, že nesvoboda stále přetrvává.

Tváří v tvář tomuto poslednímu svědectví o trpící bytosti, která v sobě (mimo jiné) drží bolestnou vzpomínku na bělohorskou prohru, se nabízejí úvodní slova Jiřího Mikulce z jeho historického komentáře. Píší dějiny vítězové? Ani tyto povídky (spíše truchlozpěvy poražených), ani Mikulcem zmiňovaný metanarativ českého národa se totiž nestaví příliš vstřícně k vítězné straně a tomu, co s ní přišlo („cizí“ rody, habsburská nadvláda, rekatolizace s jezuity a téměř démonickým Koniášem…).

Hesová s Vaňkem ve svém textu konstatují zásadní změnu v literární produkci po zrušení cenzury v roce 1848 a jejich přehledová analýza prací poetických, prozaických a dramatických v 19. století sleduje, jak se skrze beletristická díla formovalo národní myšlení o Bílé hoře a jejím příběhu – což odborný výklad dokládá četnými příklady motivů, témat i anotací jednotlivých děl.

Doboví autoři se, pochopitelně, pohybovali v odlišných polohách: sentimentálních, patetických, melancholických, historizujících (tj. integrujících historická fakta), zdrženlivých i odbojných (editoři citují Peškovu báseň, v níž autor vyzývá „opásejme mečem, ohněm, / sic budeme zas otroci!“). Jako dominující (a univerzální) se nakonec ukazuje to zobrazení vztahu české společnosti k Bílé hoře, jak jej vyslovil ve svých prózách Třebízský („vytratila se vina, zůstala pouze bolest“, shrnují Hesová a Vaněk) a Jirásek (se svou vírou v léčivou moc času).

Výběrem povídek i komentáři se publikace stává cenným příspěvkem do literární historie, a to nejenom připomenutím a vyložením bělohorského tématu v dobové literatuře, ale především impulsem k dalšímu zkoumání a tázání se. Neboť otázky viny, trestu a bolesti se intenzivně objevují v dílech mnohých vrcholných autorů 19. století (a samozřejmě mnohých dalších).

V obecnější rovině představuje tento zdařile zkomponovaný povídkový soubor, doplněný historickým i literárněhistorickým komentářem, bohatými vysvětlivkami a medailonky autorů (v nichž editoři shrnují jejich životy, tvorbu a historické vydávání zde předložených povídek a stručně vysvětlují svou ediční práci), další z nutných pokusů přispět k vyvracení omylů a mýtů českého bělohorského dogmatu o touze českých stavů po svobodě a jejich decimaci na válečném poli (jejíž následky přetrvávaly a dusily český národ po dlouhé dekády), které snad bylo potřebné pro budující se český národ, dnes však již není nutno vyučovat je na školách.

Kromě toho výbor Horo Bílá – horo kletá! představuje (čtenářsky vděčné) svědectví o bohatství české literatury (z nemalé části opomíjeném). Že zájem o bělohorskou tematiku neskončil se závěrem 19. století, je patrné i v díle Machara a Dyka, které uvádějí Hesová a Vaněk, ale i v Durychově Bloudění, Šotolově Tovaryšstvu Ježíšovu a mnohých dalších dílech české literatury; a zfilmované Temno (výrazně zabarvené socialistickou ideologií) pak už pouze dotvrzuje, nakolik protichůdné mohou pohledy na toto téma být.

 

© Jakub Fráňa

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 13 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.