Costa, Daniela: Bomba nad Marão

Costa, Daniela
Bomba nad Marão

ukázka beletrie zahraniční

O portugalském Marãu, knězi Maxovi či bombových útocích v porevolučních 70. letech nemá nejspíš mnoho čtenářů velké znalosti. Kniha D. Costy připomíná smutný příběh lidí, jejichž osud poznamenaly historické události. Dílo zkoumá různé postavy, které jsou v něm předvolány, aby v případu svědčily. V ukázce se tak odhaluje vnitřní svět staré ženy, jejíž vnučku bombový útok připravil o život. Jak říká sama autorka: „Déšť, bomba, smrt a noc v Marão jsou fakta. Vyprávění je jedna z variant.“

Vila Real 1976 – Ana Maria Viamonte I
Daniela Costa
: Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão. Edições Afrontamento, Porto, 2018, s. 2–5. Ukázku přeložila Štěpánka Huláková.

Prsty mám prací a stářím tak zhrublé, že si rozdírám líce pokaždé, když si utírám slzy, které mi nepřestávají téct. Jsem přesvědčena, že moře je nekonečné, a nevím, odkud se vždycky vynoří další trápení, když uvnitř už jsem mrtvá. Nemá snad na konci všeho nastat mír?

Co vám mám vyprávět? Vždyť co já vím, kromě toho, že není cesty zpět? Smutek jsem držela celý život, ale nevadilo mi to, chodila jsem v černém, dodržovala jsem pravidla, jež si žádá duše, aby se pro ni na zemi dodržovala, když ona už je u Boha, vyhýbala jsem se výstřednostem – stejně jsem si je nemohla dovolit! – a na způsob života sevřeného v černotě jsem si zvykla. To jsem ale ještě nevěděla, jakou pachuť v ústech pocítí člověk, když mu tragédie zaklepe na dveře s oznámením, že každý nový den bude o něco pernější než ten předchozí. Až tehdy jsem pocítila, jak se řítím do propasti, i když jsem už předtím tušila, jak je hluboká.

Čas od času jsem se přistihla, jak přemýšlím nad tím, že panu faráři jde o život. Dokonce jsem mu to řekla:

„Utečte do Francie za rodiči, tam vám nikdo neublíží.“

Nevím, jak to dělal, že si strach vůbec nepřipouštěl, jako by se narodil bez bázně, a odpověděl mi:

„Víte, že Kristus bojoval, i když věděl, že zemře. Věděl, čím vším si projde, mohl se smrti vyhnout, a i přesto se rozhodl, že neuteče.“

Ať mi Bůh odpustí moji malověrnost, která je dána zčásti strachem a zčásti neznalostí, nicméně jsem odpověděla:

„Vy ale nejste Kristus. Utečte!“

Podíval se na mě těma svýma očima, které byly jako divocí koně a jejichž pohled mě trýznil.

„Pokud uteču, jsem zbabělec – a už dost.“

Vždycky jsem žila na vesnici, můj život byl provázen zajímavými událostmi. Jsem stařena, která umí jen rýt v zemi a předpovídat počasí podle toho, jak jsou zbarvené a jak rychle plynou mraky rodící se za kopci. Chudoba byl úděl, který se nás držel jako hlína za nehty na prstech u nohou. Moje děti to ale chtěly změnit a já jsem je v tom podporovala. Chtěla jsem pro ně lepší život než pro sebe. Viděla jsem, jak jeden po druhém odcházejí do Francie. Posílali mi pak dopisy, peníze, svatební fotografie a fotografie dětí a taky instrukce, abych dala postavit domy. Největší radost jsem měla, když mě všichni přijeli navštívit, a to i přesto, že jejich rodiny mezitím navýšily počet členů i různých požadavků, a můj domek nebyl o moc větší než seník. Abych si uvědomila, co všechno jsem jim tehdy neposkytla, musela jsem se dívat, jak velké domy si ve vesnici postavili, kolik různého vybavení a nábytku si do nich nakoupili, jaké oblečení nosili pro různé příležitosti, a na to množství jídla, kterým se ve městě zásobovali. Přihlížela jsem tomu, ale nebyla v tom vina ani zášť, ať už z jedné, nebo druhé strany. Kdo dá, co má, není povinen dát víc.

Jednou, to už jsem byla vdova, jsem zavolala sousedku a uplatila ji nějakou sladkostí, aby mi přečetla dopis od mé Margaridy. Že prý má její nejstarší nastoupit do školy a chtějí, aby studovala v Portugalsku. No tak ať ji klidně pošle, postarám se tady o ni, nadiktovala jsem odpověď, kterou ta holka napsala na list papíru koupený za dvacet centů ve Vile Real. Příští rok v létě přijelo děvče na prázdniny, a když při odjezdu viděla, jak rodina odjíždí bez ní, mohla si vyplakat oči. Zlomilo mi to srdce, ale dělala jsem, co jsem mohla, aby se u mě vnučka cítila dobře. Za rok se k nám přidala i její sestra a všechno bylo jednodušší, protože měly jedna druhou a byly si oporou. Když mě chtěly pozlobit, mluvily francouzsky a já jsem předstírala, že mě to rozčiluje, ale vlastně jsem to měla ráda.

Když Paula dokončila základní školu, rodiče ji chtěli poslat na lyceum. Jak ale, když neexistovala ani silnice, která by Vilu Real s naší vískou spojovala? Posílat dívku pěšky nepřipadalo v úvahu, cesta tam by jí trvala víc než hodinu a půl a nazpátek taky tak, nemluvě o rozmarech počasí, které tady v horách zažíváme, ať už v létě, nebo v zimě. Dcera se to rozhodla vyřešit následovně: dala dohromady všechny peníze, co měla, koupila dům ve Vile Real a požádala mě, abych tam s děvčaty žila. Byl to pro mě velký nezvyk, kupovat všechno připravené a trávit víc času uvnitř než venku, ale tehdy už jsem byla na ty malé tak fixovaná, že bych s nimi šla až na konec světa, kdyby mě tam potřebovaly. A tak jsem do svého kraje začala jezdit jen jako návštěva a viděla jsem najednou to, co místní vidět nedokážou. Až když jsem na vesnici brala vnučky na víkendy nebo když měly ve škole prázdniny, abychom se postaraly o zahradu – zvířata už jsme všechna snědly, prodaly nebo darovaly –, až tehdy jsem si uvědomila, jakou bídu jsme snášely. Neměli jsme silnici, po které by přijelo auto, aby pomohlo lidem v nouzi, neměli jsme telefon, kterým bychom se spojili s těmi, kdo byli ve válce nebo emigrovali, nebo alespoň abychom přivolali lékaře, nemohli jsme zapojit žádný přístroj, protože jsme neměli elektřinu… Pochopila jsem, že kdo z tohoto konce světa odešel, už se nemůže vrátit, a na hrudi se mi usadil temný stín zármutku ze všeho toho stesku po dětech a vnoučatech, umocněný představou nevyhnutelného odloučení.

Náš dům ve městě stál hned na začátku Vily Real, za Cruz das Almas směrem k Průmyslové škole. Byl krásný a měl zahradu, o kterou jsem se naučila pečovat, i když jsem se bála, že si od hlíny ušpiním nohy. Ten náš byl dvouposchoďový a okolní ulice byly lemovány pěknými vilami, v nichž žili inženýři, učitelé a lékaři, jedním z nich byl i pan doktor Bento, právě ten, který obvykle rychle přijel, když ve vesnici kvůli nějakému neštěstí potřebovali lékaře nebo kněze další soused byl pan doktor Felismino Morgado, soudce, který toho moc nenamluvil. V úterý a v pátek se konaly trhy a ženy těch důležitých mužů se na trh vydávaly časně ráno se služkami, aby si vybraly to nejlepší zboží, než se trhy zaplnily lidmi z okolních vesnic. Já jsem tam raději chodívala později, abych se potkala s některou sousedkou z vesnice, která by mi pověděla, co je u nás nového. Často mě žádaly o nějakou laskavost, kterou jsem pro ně ráda udělala, jako třeba doručit nějaké papíry na úřad anebo zjistit něco na poště. Dnů, kdy jsem byla zavřená doma, bylo ale pořád dost a jakákoliv záminka jít ven mě těšila, o to víc, pokud jsem někomu mohla být nápomocná. Na druhou stranu jsem se cítila jako nějaká šlechtična, protože jsem nemusela ohýbat hřbet, abych si z půdy vydobyla obživu tak jako mí sousedé a drobné laskavosti, jež jsem pro ně dělala, mi pomáhaly utišit svědomí. Když jsem si pak zvykla chodit denně na mši, popsala jsem u zpovědi ten nepříjemný pocit jako jakousi výsadu, kvůli níž jsem se odcizila svým bližním.

Dcera se zetěm měli však s domem spoustu výdajů a chtěli část pronajmout. Jelikož jsme měli dvě patra, pronajali jsme dolní pokoj s malým obývákem. Vedle byla koupelna výhradně pro nájemníka. Na stejném patře byla i jídelna a kuchyň a nahoře jsme měly pokoj a koupelnu my. Podle smlouvy, která se měla uzavřít, bych pro ubytovaného mohla i vařit, vzhledem k tomu, že neměl k dispozici kuchyň.

Mezi zájemci o pronájem se objevil i jeden kněz. Já jsem o ničem nerozhodovala, dělala jsem jen to, co po mně chtěla moje Margarida, ale když jsme spolu mluvily po telefonu, schválně jsem se snažila naznačit, že bych chtěla vybrat jeho. Už proto, že kněz je vždycky určitá záruka, to bylo hlavní, a třeba by mohl mít dobrý vliv na vnučky, kterým toho do té doby kostel moc neříkal. A pak taky z nějakého důvodu, který nemůžu dost dobře vysvětlit. Zamlouval se mi a měla jsem z něho dobrý pocit, myslím, že to bylo tím. Moje Guida souhlasila a zakrátko už jsem vařila pro čtyři. Netrvalo dlouho a já jsem tomu knězi svěřila vzdělání obou děvčat, studovaly na lyceu a potřebovaly někoho, kdo by na ně při studiu dohlížel, mohl se s nimi učit a v případě potřeby jim pomohl. Jak už jsem řekla, já jsem negramotná.

Ta bolest mě dusí a nenávidím to tady. V modlitbách jsem celý život žádala o totéž: aby mě Bůh nenechal zemřít ve smrtelném hříchu, aby dal zdraví mým blízkým, aby mě chránil před ostudou, aby mi nedovolil poznat vězení, nemocnici nebo soud. Už teď je jasné, že mě nevyslyšel, jen jsem ještě nebyla schopna pochopit, jakých hříchů jsem se dopustila, že jsem si tohle zasloužila.

Už je to šest let, co jsme pokoj pronajali, a s nájemníkem jsem nemohla být spokojenější. Byl vždycky tak srdečný, měl dobrou náladu a taky držel slovo jako málokdo. Nepochybuji o tom, že se mi podařilo, aby měl na vnučky kladný vliv, neboť ho ve všem poslouchaly a přijímaly jeho rady, jež jim byly k užitku. Nikdy nezapomenu, jak jednou u večeře ta mladší, Lisete, vyslovila nějakou lež. Už si nepamatuji, o co šlo, ale byla to nějaká hloupost. Pan farář si toho všiml a zopakoval několikrát tutéž otázku, čímž jí naznačoval, že to ještě může napravit. Nevím přesně, jestli byla za školou, nebo šlo o nějaké menší provinění, ale vím, jak jí dal klidně najevo, že jí nevěří, a aby se tedy opravila, ale ta holka tvrdošíjně trvala na tom, co řekla. Po chvíli, aniž změnil tón nebo ji byť jediným slovem urazil či ponížil, dal najevo, že ví, že to, co říká, není pravda, a že lhaní u něho neprojde. Nevím, jak to dokázal, aby se přiznaly, aniž by se na ně zlobil. Dokonce i já, a to jsem nikdy nelhala, jsem si uvědomila, kolikrát jsem, z různých důvodů, věci překroutila nebo neřekla všechno… a že to taky může být lež.

Pak od nás odešel. Odjel do Lisabonu, nevím jistě, jakou práci tam měl, ale myslím, že snad pořád, tak jako dřív, vyučoval v semináři.

 

Na podobné téma:
Allione, Fabrizio (rozhovor)
Allione, Fabrizio: Jericho (ukázka) 
Vremeș, Cristina (rozhovor)
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma (rozhovor) 
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Rožman, Andraž (rozhovor) 
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor) 
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor) 
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

překlad © Štěpánka Huláková
ukázka z knihy Uma Bomba a Iluminar a Noite do Marão (Bomba nad Marão).
Překlad vznikl v rámci projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. CELA nabízí nové strategie pro psaní, vydávání a marketing knih potřebné v rychle se měnícím literárním prostředí. Tento projekt je financován programem EU Kreativní Evropa. Ukázky z projektu CELA přebíráme na iLiteratuře v přijaté podobě a redakčně do nich nezasahujeme.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 653x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce