Rožman, Andraž

Rožman, Andraž

rozhovor beletrie zahraniční

Náhodné setkání v centru hlavního města. Že z této banální situace může vzniknout nejen oceněný román, ale i hluboké přátelství, potvrzuje Slovinec Andraž Rožman. V rozhovoru se také zmiňuje o procesu, jímž se z novináře stává spisovatel, o možnosti světa bez hranic a o tom, jak se žije s diktátorem uvnitř sebe.

Obzvlášť v tomto světě potřebujeme utopii

Andraž Rožman, slovinský novinář a spisovatel, se narodil roku 1983 v Novém Městě. Od roku 2005 působí v novinách Dnevnik a v neposlední řadě je silně spjat s lublaňskou alternativní scénou. Publicisticky se věnuje příběhům lidí, jejichž hlasy nejsou veřejně slyšet. Do projektu CELA se Rožman zapojil se svou prvotinou, románem Trije spomini: Med Hajfo, Alepom in Ljubljano (Tři vzpomínky: mezi Haifou, Aleppem a Lublaní, nakladatelství Goga 2019). Byl za něj nominován na přestižní cenu Kresnik. Příběh knihy se odehrává mezi titulními třemi městy. Hlavní dvě dějové linie tvoří osudy syrského uprchlíka Muhammada a jeho rodiny a také nově vznikající přátelství se samotným spisovatelem. O vzniku románu, o přátelství s hlavním hrdinou, ale i o potřebě utopie v současném světě si v rozhovoru povídá s překladatelkou Kateřinou Honsovou.

iLiteratura: Jak píšeš ve Třech vzpomínkách, Muhammada jsi potkal v centru Lublaně a hned jste se dali do řeči. Kdy ses rozhodl, že Muhammadův příběh sepíšeš a představíš světu ve formě románu?
Andraž Rožman: Trochu si zažertuju a řeknu, že jsem se pro to rozhodl už pár let předtím, než jsem ho poznal. Chtěl jsem přesáhnout novinařinu. Ale nenašel jsem toho pravého člověka nebo možná to správné sebevědomí. Muhammad byl člověkem, kterého jsem potřeboval. Rychle jsme si uvědomili, že máme hodně společného. Napsal jsem o něm článek do novin v rámci série o uprchlících, kteří přišli do Slovinska. Později jsme našli přítele, který nám pomáhal tlumočit z arabštiny do slovinštiny, a začali jsme vést pravidelné rozhovory. Prvotní idea byla zaznamenat příběhy různých lidí, ale rychle jsem se rozhodl, že to bude jen o Muhammadovi. Na začátku jsem o knize neměl žádnou představu, nechal jsem tomu volný průběh. Během našich setkávání se příběh začal rozvíjet. Nejprve jsem s Muhammadem vedl velmi dlouhé rozhovory, dvou- i tříhodinové, abych poznal jeho dřívější život. Potom jsme z minulosti přešli do přítomnosti. V tu chvíli vstupuji do příběhu já a linie se začnou proplétat. Ve skutečnosti to bylo docela riskantní psaní, ale nakonec jsem s výsledkem velmi spokojen.

iLiteratura: Vím, že jsi povoláním novinář, takže jsi asi ze začátku nebyl zvyklý psát delší texty. Jak to vlastně šlo?
Andraž Rožman: Ano, na začátku jsem si říkal: hm, jak já to napíšu? Ani jsem nevěděl, jak by měl román končit. Nezačal jsem psát od první kapitoly. Měl jsem hodně materiálu, deset patnáct rozhovorů, a taky hlavní témata. Napsal jsem několik kapitol, které jsem pak stejně přepsal… Důležité bylo nějak začít a to se povedlo.

iLiteratura: Román je mnohovrstevnatý. Zpracovává osobní příběh syrského uprchlíka, nakousne složitost palestinské otázky, najdeme v něm problematiku evropského a zvláště slovinského politického dění i postoj k uprchlíkům. Která z těchto myšlenek byla pro tebe hlavní?
Andraž Rožman: Všechna témata, která jsi uvedla, tedy palestinská otázka, azylový systém ve Slovinsku a Evropě a válka v Sýrii, jsou hlavní. Uvědomuju si, že jde o výbušná témata. Nechtěl jsem psát žádnou exkluzivní literaturu. Nechci lidem říkat, jak mají přemýšlet. Nechci lidem říkat: musíte přijmout všechny uprchlíky, nesmíte přijmout žádného uprchlíka. Chci jim jen otevřít prostor tím, že ukážu, co všechno je možné, když jsi otevřená, když někomu dáš možnost a když ten druhý dá možnost tobě. Z příběhu jednoznačně vyplývá, že integrace není jednosměrná. Všichni ve společnosti se neustále integrujeme. Hledáme interakce, svoje místo, kreativní prostor, svůj život. Tady je hezky vidět, jak jsem se s Muhammadovou pomocí i já více integroval do společnosti. Začlenil jsem se, a to díky někomu, kdo přišel odjinud. Našli jsme společné body, které pomohly nám oběma. Oba jsme si vzájemně zlepšili život. Naučil jsem se od něj hodně věcí.

iLiteratura: Co například ses od něj naučil?
Andraž Rožman: Takhle narychlo je těžké to shrnout. Inspiroval mě jeho charakter, odvaha, zcela odlišné úhly pohledu. Můj problém byl v tom, že jsem svůj potenciál těžko aktivoval. Těžko jsem nacházel sílu vyjádřit sám sebe. To pro něj například není vůbec obtížné. Ukázal mi životní optimismus, víru v poezii. Naučil jsem se od něj hodně o různých historických souvislostech, o literatuře.

iLiteratura: Důležitým tématem románu je svoboda. Co pro tebe znamená?
Andraž Rožman: Možná, že my oba (tedy já a Muhammad) tu svobodu v knize moc idealizujeme. Když kniha vznikala, ani jeden z nás se necítil úplně svobodně. Muhammad kvůli jasným důvodům – kvůli válce, kvůli autoritářskému režimu v Sýrii, kvůli diktatuře, uprchlictví. A já, jak píšu v knize, jsem měl v sobě diktátora. Ničil mého kreativního ducha, byl to příšerný pocit nemožnosti jakékoli akce. A Muhammad mi pomáhal toho diktátora přemoci. Obrazně řečeno s ním stále bojuji. Ve Slovinsku aspoň do teď nebyl autoritářský režim, ale podle toho, jaká je současná politická situace, je na místě obava, že bude. Může se to snadno stát, není to nemožné. Zatím jsem nežil v takovém režimu, žil jsem v takzvané evropské demokracii, která je svobodná spíš jen na papíře. V neoliberálním systému jsme těžko svobodní. Chci říct, že ačkoliv bych měl být svobodnější než Muhammad, ve své společnosti jsem se svobodnější necítil. Těžko říct proč. To je otázka, kterou se sám zaobírám. Neměl jsem pocit, že můžu rozvíjet svůj potenciál. Necítil jsem se natolik svobodný, abych se mohl literárně, tvůrčím způsobem realizovat. Ale s Muhammadem se mi to povedlo.

iLiteratura: Pro projekt CELA jsi z románu vybral ukázku, v níž popisuješ svůj pobyt v Haifě a hledání domu Muhammadovy rodiny. Co tě vedlo k tomu, že ses sám vydal do města Muhammadových předků hledat dům, který on nikdy neviděl?
Andraž Rožman: Počátek je v mém snu o tom, že jeden člověk se stane druhým člověkem. Zdá se mi, že se to v literárním smyslu splnilo. Já jsem se stal jím, on mnou. Já jsem šel tam, on zůstal ve Slovinsku. Chtěl jsem zažít svět, ze kterého pochází. Pomoct mu zjistit, co si celý život přeje, zda ten dům ještě stojí, nebo zda už neexistuje. Ze začátku jsem zase měl ten problém se sebevědomím. Ale potom jsem získal víc informací a –⁠ jak je pro mě typické –⁠ potřeboval jsem člověka, který mě popostrčí. Tím byl novinář Boštjan Videmšek. Dal jsem mu přečíst úryvek knihy. Řekl, že je skvělý, a že když budu pokračovat, získám si čtenáře. Ale že jestli chci, aby byla kniha ještě lepší, aby byla nejlepší, musím jet do Palestiny. Jediné, co jsem na počátku měl, byl kus papíru, na který mi Muhammad nakreslil pár bodů: tady je moře, to je silnice, to je dům a podobně. Neznal jsem ani název ulice, jen čtvrti. Důležitý byl kontakt s Muhammadovou sestrou, která pro mě našla pár důležitých dokumentů. Za pomoc vděčím i lidem, které jsem v Haifě potkal – historikům, novinářům, aktivistům, lidem pracujícím na úřadech, kteří mi pomáhali najít mapy. Celý týden jsem tím byl úplně posedlý. V určitém smyslu pak bylo nalezení domu důležitější pro mě než pro Muhammada. Musím ještě zmínit svou partnerku, která mi při hledání velmi pomáhala, protože já se špatně orientuji v terénu.

iLiteratura: V románu mě zaujala Muhammadova myšlenka, že svět bude jednou bez hranic. Myslíš, že je to možné, nebo je to trošku utopie?
Andraž Rožman: Myslím, že utopii potřebujeme, obzvlášť v tomto světě. Pokud nedoufáš v něco lepšího, je těžké žít. Jestli bude svět bez hranic? Pravděpodobně ne. Ale myslím, že Muhammad potřebuje bílou košili, kterou si přes den obleče tak, jako ji nosil palestinský spisovatel a básník Mahmúd Darwíš. Stejně tak potřebuje jeho poezii, aby se cítil jako člověk, nebo –⁠ jak sám říká –⁠ aby se cítil silný. Můžeme tomu rozumět v tomhle kontextu, nebo si svět bez hranic můžeme představit jako asymptotu. To je ta přímka, která se přibližuje ke křivce, ale nikdy se jí nedotkne. To znamená, že se k cíli přibližujeme, i když ho nikdy nedosáhneme. Musíme usilovat o svět bez hranic, i když výsledek není nikdy zaručen. Když spolu teď mluvíme o svobodě, mluvíme o ní v kontextu uprchlictví, v kontextu mé knihy. Je jasné, že v životě potřebujeme nějaké mantinely. Bez nich se nedá žít.

iLiteratura: Máš teď něco rozpracovaného? Budeš se znovu zaobírat těžkými lidskými osudy?
Andraž Rožman: Píšu novou věc. Jejím tématem jsou psychické potíže, lidé, kteří mají zkušenosti s psychiatrií. Už dva roky pozoruju jednoho člověka, který v tomto ohledu prošel takřka vším. Od inzulínových šoků po izolaci v nemocnici. Žije s velmi těžkou diagnózou, i když já na diagnózy nevěřím. Mám už něco napsáno, ale potřebuju ještě tak rok. Nechci pospíchat. Navíc se v poslední době nedokážu dobře koncentrovat. Nová kniha nebude sice „dokumentární“ román jako Tři vzpomínky, ale opět bude založena na životním příběhu skutečného člověka.

 

Na podobné téma:
Allione, Fabrizio (rozhovor)
Allione, Fabrizio: Jericho (ukázka) 
Vremeș, Cristina (rozhovor)
Vremeș, Cristina: Trilogie toulavého pohlaví (ukázka)
Mathijsen, Alma (rozhovor) 
Mathijsen, Alma: Pes být nechci (ukázka)
Costa, Daniela (rozhovor) 
Costa, Daniela: Bomba nad Marão (ukázka)
Rožman, Andraž: Tři vzpomínky (ukázka)
Gierak-Onoszko, Joanna (rozhovor) 
Gierak-Onoszko, Joanna: 27 smrtí Tobyho Obeda (ukázka)
Grbić, Ana Marija (rozhovor) 
Grbić, Ana Marija: Srnčí hřbet (ukázka)
Sabi, Aya (rozhovor)
Sabi, Aya: Poloviční život (ukázka)
Morellón, Alejandro (rozhovor)
Morellón, Alejandro: Přirozený stav věcí (ukázka)

© Kateřina Honsová
foto © Sandi Fišer

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 491x

Inzerce
Inzerce