Krajewski, Marek: Charónova čísla

Krajewski, Marek
Charónova čísla

recenze krimi

Svérázný cynik, či popudlivý melancholik? Komisař Edward Popielski ukazuje v pokračování volné krimi trilogie novou tvář, která je nemilosrdnější a zároveň otevřenější než ta předchozí. V Polsku sužovaném meziválečnou krizí hledá smysl života, stejně jako záhadný vrah přezdívaný Hebraista. Který z nich nalezne odpověď rychleji?

Drsná detektivní škola s nádechem symbolismu
Marek Krajewski
: Charónova čísla. Přel. Stanislav Komárek, Argo, Praha, 2020, 288 s.

Po přečtení první knihy z tzv. lvovské trilogie Marka Krajewského (*1966) s názvem Erínye (česky 2019) se mohlo zdát, že na obzoru zazářilo světélko naděje pro moderní polskou krimi. Od detektivů drsné školy, kteří v jedné ruce drží cigaretu a tu druhou svírají v pěst, jako bychom se posunuli o pár let dopředu a pohlédli na tyto hrdiny v době, kdy uvažují o odchodu do důchodu, unaveni nestřídmým životem. Krajewského hrdina Edward Popielski je svérázný cynik s vlastní definicí práva a spravedlnosti. Jako fotosenzitivní epileptik preferuje práci v noci a příliš se neohlíží na denní rytmus ostatních. Přestože zpočátku otálí, ujímá se nakonec v Erínyích vyšetřování vraždy židovského dítěte s vervou a neúprosností, která z něj spíše než strážce spravedlnosti dělá mstitele. Jeho vyšetřovací metody jdou až za hranici zákona, stává se soudcem i katem, a v kontextu policejního prostředí je tak postavou přinejmenším spornou. Jeho cílem není vraha dopadnout, ale zastavit ho, a za tím účelem uzavírá spojenectví i s vysoce postavenými kriminálními živly. Krajewski se však nesnaží vytvořit neomylného, geniálního detektiva, který nepotřebuje ctít pravidla, protože ho jen zdržují od přímočaré cesty k odhalení pachatele. Popielski dělá chyby s dalekosáhlými následky, a přestože se mu podaří vraha a mučitele dětí najít a zastavit, zbytek zapeklité sítě zůstává po léta nerozpleten. Odkazy na řeckou mytologii, které knihu prostupují, přidávají příběhu tajemný nádech, Popielski svými úvahami vytváří paralely, které čtenáře nevyhnutelně vedou k očekávání bezmála řecké tragédie. Téma dědičného hříchu, který přechází z otce na potomky, není exponovaným, ale zároveň ani zanedbatelným motivem knihy. Zasazením příběhu do jara roku 1939 pak Krajewski dodává ději unikátní kulisu, která nutí čtenáře relativizovat veškeré závěry, k nimž vyšetřování dospěje.

Buch

O pár kroků zpět
Počáteční okouzlení z Erínyí se už po několika stranách Charónových čísel poněkud vytrácí. Popielski sám svůj život v první knize popsal jako sinusoidu, kdy se okamžiky smilnění a opíjení střídají se stavy celibátu a askeze, a není proto obtížné představit si, že se v Charónových číslech, která o několik let předcházejí událostem v Erínyích, nachází právě v nejnižším bodě křivky. Od policie byl vyhozen pro nerespektování nadřízených, peněz nemá nazbyt a jeho pokus o milostný výboj končí dříve, než vůbec může začít. A jestliže byl v Erínyích považován za hrdinu a zachránce města, v Charónových číslech je znevažován a opakovaně selhává. Doučuje matematiku a klasické jazyky, ale v okamžiku, kdy se pokouší najít v tomto poslání nový smysl života, jsou jeho učené teorie zavrženy. Cynického mrzouta z první knihy střídá melancholik se sklonem k sebeponižování. Nadějí na prolomení bludného kruhu je žádost jeho bývalé studentky o pomoc s pátráním po zmizelé hraběnce, stejně jako přesvědčení bývalých kolegů kriminalistů, že pouze on je schopný odhalit vraha, který policii posílá záhadné vzkazy v hebrejštině. Vidiny peněz, možné rehabilitace u policie a v neposlední řadě také obdivu vyhlédnuté krasavice Popielského přimějí zapojit se do vyšetřování jako soukromý detektiv.

Oproti předchozí knize se Popielski daleko více přibližuje klasickému hrdinovi, který vedle řešení záhadného případu ještě zvládá nahánět předmět svého momentálního milostného zájmu. Namísto soustředěného vyšetřovatele, kterého jsme po první knize očekávali, nacházíme na stranách druhého románu roztržitého cholerika, který se ztrácí v myšlenkách na sex a je podrážděný, když mu kvůli tomu unikne něco z rozhovoru v jeho okolí. Místy působí až nepříčetně, a zatímco v prvním díle se dala jeho brutalita vykládat jako chladnokrevná cesta za osobně doručovanou spravedlností, v knize druhé působí jako obyčejná šikana, a Popielski se tak z nesmiřitelného mstitele stává ubožákem, který vyšetřování využívá k vendetě těm, kteří ho ponížili před zraky objektu jeho milostného zájmu. Kde se zpočátku daly hledat sympatie, nezbývá než znechucení. Autor dobře ví, jaké pocity chce ve čtenáři navodit, a dosahuje toho bravurně. Popielski sám sebe nenávidí a čtenář nemá jinou možnost než s tímto citem souznít. Není to však nenávist, která by ho donutila knihu odložit.

Také pachatel se přibližuje modernímu, řekněme americkému typu vraha, který si hraje s policií a jeho motiv nese náznak konspirační megalomanie, hodné knih Dana Browna. Záhada i její vyřešení trochu napínají vlákno uvěřitelnosti a pravděpodobnosti a ve výsledku tak románu ubírají působivost, byť závěr je nečekaný.

Naturalismus vyprávění
Krajewskému se však nedá upřít vypravěčský um. Jeho popisy jsou živé a barvité a zprostředkovávají čtenáři nejen obraz, ale také chuť a zápach. Klade důraz na detail, aniž by sklouzl k nudnému výčtu. Neštítí se ničeho, což by mělo být varováním pro útlocitnější čtenáře. Syrovost Krajewského stylu vytváří dojem autentičnosti, ale zároveň nutně přináší i konfrontaci s ošklivostí života a smrti a (ne)lidskými poklesky a krutostí.

I v Charónových číslech zůstává autor věrný starořeckým motivům, ale čtenář v nich nachází méně potěšení, neboť nejsou s příběhem tak úzce spjaté jako v předchozím díle. Krajewski určité tajemno prvního dílu nahrazuje změnou ve vyprávěcím stylu, když závěrečné kapitoly protkává pseudoautentickými zápisky ze soudního líčení, které mají čtenáři ukázat, jak snadné je pro vítěze psát historii.

Kladně je třeba hodnotit umění autora i překladatele při použití dialektu, což hodnověrně zachycuje dobové rozdělení společnosti na vzdělanou vyšší vrstvu a prostý lid, nemluvě o cizojazyčných vlivech. Pro lingvistické nadšence příjemné zpestření, pro ostatní možná až odrazující složitost. Překladatel však četnými poznámkami pod čarou napomáhá případnou propast překlenout.

Charónova čísla do jisté míry tříští ucelený dojem, který za sebou zanechávají Erínye, a proto je na zvážení, zda brát do ruky další knihy s tímto hrdinou. Jsou-li Charónova čísla náznakem trendu, další sympatie si Popielski nezíská, spíše naopak. Detektivova dvojakost, nastolená touto knihou, však ve čtenáři nutně budí touhu poznat, která z jeho dvou povahových poloh je komisaři více vlastní, či zda se jedná o dvě strany téže mince, která se v nekončící sinusoidě jeho života nepřetržitě přetáčí. Odpověď na tuto otázku možná přinese poslední román této volné trilogie, Řeky Hádu (podle informací na přebalu by měl v češtině rovněž vyjít).

 

© Magda Melichová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 33 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 966x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce