Lomová, Olga (ed.): Ex oriente lux

Lomová, Olga (ed.)
Ex oriente lux

recenze sociologie

Jaké byly počátky české univerzitní orientalistiky a jak souvisejí s emancipačními snahami Čechů druhé polovině 19. století? Klíčovou roli zdejšího „otce zakladatele“ hned několika orientalistických oborů sehrál profesor Rudolf Dvořák, jehož jméno je však víceméně zapomenuto. Zdařilá monografie o Rudolfu Dvořákovi přibližuje nejen jeho životní osudy a vědecký odkaz, ale svými přesahy podává výmluvné svědectví o době, která ještě neznala orientalistickou hyperspecializaci dneška.

Orient a česká emancipace
Olga Lomová
a kol.: Ex Oriente lux: Rudolf Dvořák (1860–1920). Vydavatelství Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha, 2020, 254 s.

Počátky české orientalistiky jsou neodmyslitelně spjaty s osobností prof. Rudolfa Dvořáka (1860–1920), muže, který se v časech, jež neznaly hyperspecializaci tak příznačnou pro orientalistické obory dneška, věnoval naplno celé řadě disciplín: arabistice, turkologii, íránistice i sinologii. A všem těmto oborům pomohl se etablovat na tehdejší české Karlo-Ferdinandově univerzitě, pročež bývá všeobecně pokládán za jejich zdejšího zakladatele. Přes tento svůj, dnešníma očima neuvěřitelný – nabízí se až „cimrmanovský“ – oborový rozmach, zůstala tato vpravdě renesanční osobnost „v podstatě zapomenutou postavou českých dějin přelomu 19. a 20. století.“

Ex Oriente lux
Připomněla-li tedy kolektivní monografie Ex Oriente lux, vydaná Filozofickou fakultou UK v Praze, jednoho ze svých nejvýznamnějších učenců (v letech 1900–1901 též děkana), je třeba tento krok ocenit nejen jako pietní oprašování památky velikána naší vědy, ale především proto, že se její obsah dotýká – či přímo věnuje – celé řady otázek, které mají širší přesah. K nim patří, mimo jiné, vztah české národní emancipace a dějin české vědy, jakož i dnes často diskutované pojetí orientalistiky a orientalismu, poznávání Jiného, soudobými postkoloniálními studiemi rozebrané na prvočinitele, ale rovněž obecnější epistemologické úvahy formující humanitní vědy a jejich metodologie.

A protože dnes není v silách soudného jednotlivce kompetentně pojednat o všech oblastech zájmu prof. Dvořáka, autorský kolektiv (čítající osm jmen) pod vedením sinoložky Olgy Lomové zahrnul především orientalisty různých specializací (od starověkého Egypta, přes Turecko a Írán až po Čínu) a také dva historiky, kteří se zaměřili na tehdejší univerzitu v Lipsku, kde Dvořák vystudoval, a rovněž na pražskou německou orientalistiku jeho doby. Úvod a závěr knihy pak tvoří životopisné kapitoly, „Mezi Orientem a probuzením českého národa“ Olgy Lomové a „Rudolf Dvořák v kruhu rodinném“ Jaroslavy Hoffmannové.

Prof. Dvořák, který studoval u orientalistických špiček své doby (mezi nimi i vlivného profesora Fleischera), byl nejen ctěným akademikem, ale nezůstal stranou tehdejšího českého emancipačního hnutí. Sympatizoval s T. G. Masarykem, byl účasten spolkového života, měl široké literární zájmy i zkušenosti, pilně překládal z mnoha orientálních jazyků, přátelil se s Jaroslavem Vrchlickým (o Dvořákových překladech orientální poezie a jejich širším kontextu pojednala íránistka Zuzana Kříhová) a neúnavně se zapojoval do osvětových projektů své doby, přičemž byl jedním z nejvýraznějších autorů Ottova slovníku naučného. V hodnocení jeho pedagogického i vědeckého odkazu se nevyhneme četným rozporům. Jeho přístupy k Orientu i metodologická výbava byly v mnohém poplatné době, která poznávání asijských kultur a civilizací zakládala především na důkladném filologickém studiu klasiků.

Není Orient jako Orient…
Do zemí svého zájmu – ani v tom ostatně nebyl mezi dobovými orientalisty výjimkou – se nikdy nepodíval a není jisté, zda by o to vůbec stál, byť – a to je naopak nesporné – jej fascinovaly nejen v rovině intelektuální, ale též estetické (sám byl vášnivým sběratelem orientálií a jeho byt na Malostranském náměstí tak trochu připomínal muzeum). Na druhou stranu se však zajímal nejenom o Orient „klasický“, ale i ten současný, což mezi jeho tehdejšími kolegy zase tak samozřejmé nebylo. Orientalisté 19. století totiž zpravidla rozlišovali mezi různými „zájmy o Orient“: zatímco oni sami se věnovali „vyššímu“ zájmu, zejména o klasické filologické dědictví, ten „nižší“ zájem o žhavou současnost rádi přenechávali novinářům, cestovatelům či obchodníkům, tedy těm, na jejichž poznávání Orientu se pak nezřídka dívali skrz prsty. Netřeba dodávat, že takový přístup mnohde přetrval hluboce do století dvacátého.

Prof. Dvořák, přestože sdílel celou řadu přístupů, které formovaly tehdejší odborný diskurz (mj. vnímání islámu coby brzdy pokroku a racionality, jež popularizoval vlivný francouzský orientalista Ernest Renan), jakož i v té době běžný paternalistický pohled na „orientály“ coby národy, které se toho mají ještě hodně co učit, na druhou stranu by bylo krajně nespravedlivé jeho pohled pokládat za eurocentrický. Snažil se totiž vykládat Orient z orientálních pramenů neboli, jak Olga Lomová píše, „filologie, jak ji chápal prof. Dvořák a jak ji mnozí orientalisté chápou dodnes, je celostní věda, předmětem jejíhož zájmu je cizí kultura, k níž je možné nalézt cestu pouze prostřednictvím toho, co říká ona sama o sobě svým vlastním jazykem a v souvislostech svých kulturních zvyklostí, hodnotových rámců a domácích tradic.“

A právě rozbor jeho přístupů k různým končinám a aspektům Orientu, k jejich jinakosti, jakož i proměny, jimiž tyto přístupy za jeho života prošly, patří, vedle zhodnocení relevance Dvořákova vědeckého odkazu, k nejpozoruhodnějším částem knihy. Opět slovy Olgy Lomové: „Dvořák kulturní rozdíly velmi dobře vnímá a věnuje jim pozornost. (…) Dvořák sice občas přebírá přezíravé postoje na adresu současných ‚orientálů‘, ve vědecké práci ale s úctou přistupuje k dílu starých učenců Orientu a nijak nepochybuje o jejich kompetenci. Při vlastních analýzách se opírá o staré arabské, perské nebo čínské komentáře a obvykle je považuje za nejvyšší autoritu pro vlastní interpretaci textu. (…) Charakteristickým rysem Dvořákova přístupu k Orientu je vyrovnávání různých náhledů a hodnocení prostřednictvím tolerance k rozmanitosti kulturní zkušenosti lidstva a relativnosti hodnocení z různých kulturně determinovaných perspektiv. (…) Dvořák Orient obdivoval, avšak jen v podobě starých civilizací, současnost zcela v souladu s převažujícím dobovým názorem označuje za dobu úpadku a zaostalosti. Jeho připravenost obhajovat kulturní odlišnost a relativizovat evropské kulturní hodnoty končí tam, kde do hry vstupuje vědecký názor a myšlenka pokroku…“

Co přetrvalo
Hodnocení rozsáhlého díla, které po sobě profesor Dvořák zanechal, jak v češtině, tak němčině, je opět plné rozporů: zatímco na množství překladových a osvětových textů psaných česky již dávno „sednul prach“, některé jeho publikační počiny vědecké – jak ve své kapitole „Na mezinárodní scéně blízkovýchodních studí“ názorně dokladuje Petr Zemánek – jsou dosud hojně citovány, komentovány a je s nimi polemizováno jako se zásadními příspěvky k dané problematice (což je případ Dvořákovy studie o cizích slovech v Koránu), ba dokonce, dlužno dodat, že v několika případech, řečeno Zemánkovými slovy, „šlo z Dvořákovy strany o díla pionýrská, která otevřela danou oblast zkoumání západních badatelů“.

Dvořákův životní příběh i jeho odkaz mohou být v mnoha směrech inspirativní i dnes, nejen jako nostalgické ohlédnutí za průkopnickou érou, kdy slovo odborníka mělo svou váhu, a která ještě nestačila setřít rozdíly mezi fakty a názory, kdy odborník bývá nezřídka přizýván do diskuse jen „do počtu“, aby sekundoval různým majitelům silných názorů a absolventům fakult googlových studií, relevance jejichž stanovisek bývá podpořena množstvím nasbíraných „lajků“. Přestože dobový kontext je jistě zcela nesouměřitelný, mnohé otázky, které si kladl prof. Dvořák coby průkopník české orientalistiky se v zásadě až tolik neliší od toho, co zaznívá, byť jiným slovníkem vyjádřeno, v různých moderních akademických debatách týkajících se smyslu či poslání orientalistiky (což je dnes, dlužno dodat, již poněkud vyprázdněné označení zastřešující množství různých, často diametrálně odlišných, specializací), co by od ní měla společnost čekat a proč má smysl ji podporovat.

V různých obměnách se tak zas a znovu vracejí otázky o povaze vztahů poznávajícího a poznávaných a především o procesech, které pro orientalistiku tak zásadní poznávání Jiného formovaly a dosud formují. Vždyť jen dílčí téma popularizace (či starším slovníkem „osvěty“) orientálních témat stačilo projít v českém akademickém prostředí za několik málo posledních dekád proměnami hodnocení, které se pohybovaly od jednoho extrému k druhému; od znevažování takových aktivit coby ztráty času pro skutečné vědce až po akcentování jejich smysluplnosti a vysoké společenské užitečnosti. A zas a znovu se také vrací odvěké dilema vědců rozhodujících se, která témata – a jak – zpracovat akademicky a která si naopak zaslouží stát se vhodným předmětem popularizace, zda lze plnohodnotně spojit odborné psaní s osvětovým úsilím zpřístupnit důležitá či zajímavá témata české veřejnosti a konečně otázka, často spíše nevyřčená, o to více však rezonující, zda má vůbec smysl psát ryze vědecké texty v češtině.

 

Na podobné téma:
Tom Reiss
: Orientalista
Edward W. Said: Orientalismus
Jan Lukavec: Od českého Tokia k exotické Praze
Bernard Lewis: Kde se stala chyba?

 

© Bronislav Ostřanský

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 16 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

90%autor článku   64%čtenáři

zhlédnuto 688x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce