Everson, John: Dům u hřbitova

Everson, John
Dům u hřbitova

recenze fantasy

Dům u hřbitova je druhý svazek edice Halloweenská knihovna, kterou zahájil v roce 2018 román Děti Halloweenu. Není to však další z řady hutně psychologických komorních próz s postupně budovanou hrůzou, ale přímočará jízda, plná gore atrakcí a popkulturních odkazů.

Otrlá přehlídka krvavé zábavy na halloweenský večer
John Everson
: Dům u hřbitova. Přel. Milan Žáček, Carcosa, Kroměříž, 2020, 336 s.

Na pozemcích hřbitova Bachelor’s Grove ve státě Illinois stojí zchátralý dům se špatnou pověstí. Prý se zde odehrávaly rituály černé magie. V okolí prý straší přízrak čarodějnice. Není radno zde zůstávat přes noc. Prý, prý, prý. Město však už má dost marného odhánění místních děcek, co si plní bobříka odvahy, a dá zelenou zvláštnímu projektu: parta nadšenců do obskurních hororových filmů má objekt přestavět na ukázkový dům hrůzy, který si na sebe vydělá. Avšak už před zprovozněním atrakce se začnou dít zvláštní věci. Lidé mizí. Jiní se probouzejí nedaleko domu s podivnými řeznými ranami. Vše vyvrcholí o halloweenské noci, kdy má mít dům pro daný rok derniéru…

Překladatel Milan Žáček po roční odmlce navazuje ve svém nakladatelství Carcosa na projekt halloweenských hororů. Jen těžko by se přitom dal najít román, který k tomuto svátku pasuje lépe než právě Dům u hřbitova amerického specialisty na krvavé podoby žánru Johna Eversona – byť se kvůli naplněným kapacitám tiskáren nepodařilo vydat knihu včas a ke čtenářům doputovala až koncem listopadu. Potěší už zasazení do amerického státu Illinois, tedy domova populární filmové série Halloween, kterou nastartoval v roce 1978 John Carpenter (a na kterou je v knize několik konkrétních odkazů). Především je však Dům u hřbitova literární obdobou haloweenských filmů – ryzí pokleslé hororové zábavy, která nespoléhá na subtilní podoby děsu, ale na hektolitry krve a tělních tekutin obecně, zábavně nechutné praktické efekty, obskurní vizualitu a přehrávání. Prostě filmů, které s oblibou pouštějí organizátoři populárního pražského Festivalu otrlého diváka (který v několika posledních letech má i svou speciální „podzimní sklizeň“). Součástí kouzla těchto filmů je právě jejich špatnost, jež obzvláště vyniká při společném sledování podobně naladěnými diváky, kteří oceňují zcela jiné aspekty díla než běžné publikum či kritika.

Everson se s handicapem, že kniha je přece jen osobnější médium, vypořádal tak, že ji pojal jako jednu velkolepou přehlídku poct podobným snímkům. Partičce designérů velí muž s přezdívkou Argento – fanatický fanoušek filmů Daria Argenta, především kultovní Suspirie (její nedávný artový remake v režii Luky Guadagnina je k vidění na Amazon Prime). Jeho nejlepším přítelem a později soupeřem v soutěži o nejvíc vystrašených návštěvníků je Lucio, který by nejraději všude narafičil ohnilé zombie režiséra Lucia Fulciho (který mimochodem natočil jeden Dům u hřbitova už v roce 1981). Jejich podřízení jsou pak bez výjimky nadšení fanoušci hororového make-upu a klasických zábavných hororů, jako je série Noční můra v Elm Street, případně populární vlny asijských duchařin z přelomu tisíciletí, jako byly Kruh či Nenávist. Každá z místností v domě tedy obsahuje narážky na jiný horor, každá se snaží své návštěvníky vyděsit jiným způsobem.

Ve chvílích, kdy Everson popisuje přípravy atrakcí nebo jen slovní přestřelky nadšenců, kteří horlivě lobbují za své oblíbence, přivádí Dům u hřbitova hororové fanoušky na vrchol blaha. Problém nastává, když se zapojuje vlastní hororová linka. Ta vypráví o přízraku čarodějnice, která se hodlá znovuzrodit. Pomáhá jí v tom její mlčenlivá společnice, vybavená stříbrným nožem, a zkrachovalý tesař v pokročilém stadiu alkoholismu, pro kterého je zakázka na renovaci domu poslední šancí, jak si zachránit živnost. Bohužel ani jedna z těchto postaviček nedosahuje životnosti hororových fanoušků, které začnou v náležitě krvavém finále masakrovat ve velkém, protože znovuzrození vyžaduje kvanta energie. Jenže kvantita není kvalita. Everson selhává v naladění čtenáře na postavy. Není sebemenší důvod se o ně bát. Jakýkoliv pokus vyždímat z děje nějaké dojetí a soucit žalostně selhává – nejbolestivěji v případě dvojice paranormálních vyšetřovatelů, kteří se opakovaně snaží zastavit přestavění domu na strašidelnou atrakci. Zůstává jen krvavý literární spektákl.

A bohužel ani tím kniha moc nezaujme – přestože v jedné místnosti dojde i na motorovou pilu z Texaského masakru Tobeho Hoopera. Poté co se polovinu románu popisují krvavé efekty, které personál domu používá, už náhle nemá Everson moc kam dál jít v popisech „skutečného“ masakru. Nedokáže si vypomoci ani variabilitou skonu obětí, které sejdou nožem, motorovou pilou nebo „mimo záběr“. Vzhledem k tomu, že začátek poměrně slušně pracoval s motivem renovace bizarního a pokřiveného prostoru (v duchu například neprávem opomíjeného snímku Vražedná terapie Brada Andersona nebo první třetiny Karikovy Trhliny), přináší závěr knihy zklamání. Stejně jako skutečnost, že autor více nevytěžil skutečně existující hřbitov Bachelor’s Grove, u něhož už pouhé fotky na wikipedii, včetně přehledu nahlášených paranormálních „incidentů“, jsou působivější než mechanicky opakované zabíječky ze závěru Eversonovy knihy.

Dům u hřbitova tak zůstává pouze jednorázovou záležitostí, u které si mohou fanoušci v klidu vyzkoušet své znalosti žánru a podebatovat o nich, než si příští Halloween zpestří zhlédnutím nějaké té klasiky do Argenta nebo Fulcia. Rozhodně však nedojde na skupinové předčítání Eversona při černé hodince.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 26 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 843x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce