Román Kokoro japonského spisovatele Sóseki Nacumeho (1867–1916) od roku 1914 oslovuje čtenáře v Japonsku i po celém světě a nyní se dočkal nového českého vydání. Není příhodné ptát se, zda má cenu znovu na knižní trh přinášet klasiky, nýbrž je nutné hledat odpověď na otázku, proč určitého autora číst.

V případě Nacumeho prózy je možné, stejně jako u dalších významných autorů, se ohánět banálními frázemi, že Kokoro je román nadčasový a zaobírá se univerzálními tématy, což je sice z podstaty kanonického textu samozřejmé, ale současnému (českému) čtenáři jej to nijak nepřiblíží. Kokoro je především studie člověka zasaženého dějinným procesem. Autor ve třech částech nabízí příběh starého vzdělaného muže, který se sblíží s mladíkem. Prvním dvěma oddílům dominuje pohled mladého vypravěče v ich-formě, ve třetím slovo přebírá profesor, jenž v dopise popisuje svůj život – život o to zajímavější, že probíhal v průběhu westernizace Japonska a skončil společně s obdobím Meidži (1868–1912). Éra císaře Meidžiho, během které země zažila prudkou modernizaci za podpory západních mocností, je téma, které celé dílo prostupuje a vytváří jeho svébytnou významovou rovinu.

Narativní linie je velmi jednoduchá, až minimalistická. Student se o prázdninách setká s mužem, kterého brzy začne oslovovat profesor, a po návratu do Tokia se s ním nadále vídá, poznává některé jeho zvyky, a pokud mu to nemluvný pán dovolí, i některé jeho myšlenky. Krátce po dokončení studií se mladík vrací na venkov za svou rodinou, kde začíná další část. Její charakter určuje především nemoc otce, vypravěč je upoután k rodnému domu v očekávání jeho smrti. Během tohoto času probíhá (jednostranná) korespondence s profesorem, který o sobě dá vědět pouze dvěma telegramy a jedním obšírným dopisem. V něm se píše, že touto dobou je již pravděpodobně po smrti, a tak vypravěč v rychlosti odjíždí do Tokia.

Zbytek románu tvoří v dopise sepsaný profesorův osud – vyprávění je to výrazně dynamičtější a emočně nabitější než předchozí dva oddíly. Starý muž líčí své nepříliš veselé dětství sirotka a vztah k příteli, který poznamenala jejich mladická láska k téže dívce. Tragické následky této události provázejí muže celý život a stojí také za jeho rozhodnutím, které naznačí v dopise. Přestože je tento poslední úsek nejhutnější a zdá se nabízet odpovědi na všechny otázky, které se vyjevily dříve, má bezprostřední vztah k předchozímu textu a teprve v celku s ním vysvětluje nejen profesorův osud, ale přibližuje i celkovou atmosféru konce období Meidži, kterého jsou protagonisté svědky. Nejstarší generace v románu – vypravěčův otec i profesor (i sám Nacume) – totiž velmi osobně vnímá smrt posledního císaře jako konec této éry, která znamenala horečnou modernizaci japonské společnosti a čerpání inspirací a podnětů ze západní kultury. A tato smrt značí i konec jejich dosavadního života.

Příběh konfliktů
Při interpretaci knihy se v první řadě nabízí pátrat ve vztahu hlavních postav. Co vidí student na zamlklém a odtažitém muži a proč ten, společností opovrhující, pokračuje v komunikaci s nezkušeným chlapcem? Mladík dle profesorova názoru tímto podivným přátelstvím zastírá strach ze samoty a nahrazuje si jím milostný vztah, protože když takový najde, na profesora zapomene. Sám tvrdí, že je pro něj přitažlivá jistá, blíže nevysvětlená, „životní filozofie“, kterou na zkušenějším partnerovi pozoruje. Profesorova motivace je záhadnější a souvisí s nejistotou a změnami, jež do jeho života vnesla historie.

Kokoro je ale především příběh konfliktů, které přinesly modernizační procesy. Záplava nových myšlenek západního světa přinášela jedincům totiž mnohdy také duševní zmatenost, ba úzkost. Román přináší zejména v postavě profesora upřímné svědectví o zásadní dějinné proměně v japonské společnosti a koneckonců o mezigeneračním konfliktu všeobecně.

Různorodost postojů ve vztahu k minulosti a přítomnosti symbolizují mimo jiné vypravěčovi rodiče, jimž je vlastní nuda, přízemnost, omezenost, jsou ovládáni zvyky a předvídatelností. Vzájemnému porozumění brání i synovo vzdělání. Vzdálenost a nepochopení mezi světem rodičů a profesorovým potom skvěle vystihují slova otce: „předpokládal bych, že člověk, kterého si tak považuješ, nějaké uplatnění mít bude“. Zatímco dlouho umírající otec, spolu s atmosféru rodného domu, představuje jisté břímě, profesor ztělesňuje minulost jako moudrost. To je snad ona „životní filozofie“, o níž v dopise sám píše: „ty ses snažil proniknout do světa hlubokých filozofických myšlenek. Pro mě to však byla odpověď prověřená vlastní životní zkušeností.”

Sebevražda jako únik z nejistého světa
Jak se pak k takovému obrazu má sebevražda, kterou starý muž spáchá? Literární věda připravila k tomuto činu řadu vysvětlujících teorií, jak uvádí v doslovu Igor Cima, a je nezbytné chápat jej v kontextu všech postav i historické epochy. Jistě by bylo fascinující číst sebevraždu jako výsledek stravujícího pocitu viny či jako smrt z oddanosti džunsi, kterou krátce po smrti posledního císaře Meidži podstoupil jeho generál Nogi. Nicméně v tomto případě je pravděpodobnější komplexnější výklad. Snad profesor roky čekal na nějaký způsob, jak předat svou minulou zkušenost a naděje na takové naplnění jej hnala dál. Nebo, jak píše Cima, se tak stalo „z oddanosti vůči jeho životu a konfliktu, který jej v životě provázel“. Proto se přidržoval vypravěče, jehož upřímnosti uvěřil – potřeboval někomu sdělit svůj příběh a studenta rozpoznal jako vhodného. Profesorova počáteční strohá a chladná slupka připomíná klasiku evropskou, Hesseho Stepního vlka. I Hesseho Harry se potýká s životem v odcizeném světě, rozvráceném světovou válkou (která otřásla mnohými tradičními způsoby myšlení v určité způsobu podobnou měrou jako westernizace v Japonsku), i stepní vlk zvažuje sebevraždu. Avšak zatímco Hesse čtenáři nabízí i protipól tohoto odtažitého a smutného strádání, Nacume striktně pozoruje charakter profesora a popisuje jeho původ – nedůvěra vůči lidem (ba misantropie), sklíčenost a cynismus, to vše pramení z nejistého světa, který protagonistu (i Nacumeho) obklopuje a postupně se mu odcizuje.

Potýkání starého a nového je v běhu dějin univerzální jev – různé mezigenerační konflikty lze konečně sledovat i v současnosti, ať už jde o fádní, přesto ilustrativní frázi „OK boomer”, nebo o „potratové” protesty v Polsku, které mnozí chápou jako boj mladých proti starým. Kokoro připomíná, že tomuto procesu není věnováno dost pozornosti, natož pochopení, byť by si je zasloužil (a cenou pak bývá příliš vysoká oběť za uchování něčeho cenného – vzpomínky, myšlenky).

Komentář Igora Cimy v závěru knihy přibližuje autorův život, literaturu po konci období Edo (1600–1868), její i celospolečenskou modernizaci, japonský naturalismus, autorovo literární působení a analyzuje samotný román. Tento doslov je velmi přínosný pro celkové chápání díla jako samostatného kusu i v jeho literárním kontextu, tím spíše, že jde o román z kulturně odlišného prostředí. Bohužel praxe doprovodných textů k beletrii je v prostředí české literární produkce velmi vzácná, přestože napomáhá budovat mimo jiné čtenářskou gramotnost (zejména v době, kdy knižní trh zaplavuje nepřeberné množství titulů).

Přesto je nutno podotknout, že i bez komentáře Kokoro obstojí jako příběh o překlenování času a boji proti úzkosti moderní doby. Jak Cima píše, Nacume v kulisách problému moderní doby a jejích morálních dilemat ohledává možnosti (empatického) vztahu jedince ke světu, k bližnímu svému i sobě samému.