Válka, Jan a kol.: Nos neschováš

Válka, Jan a kol.
Nos neschováš

recenze přírodní vědy

Mnohovrstevnaté pojednání o nose, ve své komplexnosti první svého druhu u nás. Mimo jiné vyzývá, abychom přijali živočišné dědictví čichu, které nás ovlivňuje více, než si mnozí přiznávají.

Nos v multidisciplinární perspektivě
Jan Válka
a kol.: Nos neschováš aneb Vše o nose. Grada, Praha, 2017, 280 s.

Co jsou to čichové knihovny? Kolik pachů a vůní je člověk schopen rozeznat? Jak souvisí délka nosu se lhaním nebo sexuální přitažlivostí? Proč se některým literárním postavám jejich nosy ztrácejí a jiným naopak nekontrolovaně rostou? I na to odpovídá kniha Nos neschováš aneb Vše o nose. Různorodý kolektiv autorů ukazuje, jak odlišně k fenoménu nosu a čichu přistupuje lékař, antropolog, historik umění, psycholog, sexuolog, muzikant, vinař či výrobce parfémů.

V úvodní, obecně zaměřené kapitole připomíná antropolog Martin Soukup, že významy přikládané nosu a čichu se v průběhu dějin evropské kultury proměňovaly a jako takové je lze chápat jako „svébytnou kulturní konstrukci“. To pak v dalších kapitolách konkrétně dokládají například studie o proměnách nosu v dějinách výtvarného umění a literatury.

Kniha zachycuje i četné extrémní představy, které byly v některých kulturách a dobách s nosem spojovány. Například to, že na souostroví Yap (v Mikronésii) si domorodci záměrně způsobují krvácení z nosu pomocí pandánových listů. Jsou přesvědčeni, že jim to pomůže pročistit hlavu od nemocí. (Souviselo s konceptem tzv. „mužské menstruace“). V Evropě zase příznivci okultismu vnímali nos jako jednu z tělesných bran „materializačních fenoménů duše“, hlavně tzv. „ektoplasmy“. To prý je viditelný projev duše, který může spiritistickému médiu v transu náhle vyrazit z nosu nebo z úst. Některé pěkné „ektoplasmatické výrony“ se podařilo vyfotografovat ve formě jakéhosi bílého obláčku vycházejícího z nosu.

Jak v knize uvádí literární vědec Jiří Pavelka, literatura ukazuje, že příroda pomocí pachů organizuje a řídí svět všech obratlovců, a tedy i náš: „Lidské tělo, které nemá produkci svých pachů zcela pod kontrolou, umí emocionalitu a pudová hnutí vyjádřit a nést právě pomocí pachů, ale zapomíná jim naslouchat.“ Hojně citován je v této souvislosti román Parfém od Patricka Süskinda, jehož hlavní hrdina Grenouille, „someliér lidských vůní“, zabíjí krásné dívky, aby získal jejich přirozenou vůni jako ingredienci dokonalého parfému. Grenouille pronáší na adresu obyčejných lidí, že jsou hloupí, protože svoje nosy používají jenom „k funění“. Zatímco on jím dokáže postihnout podstatu druhého člověka, paradoxně sám bez přirozeného pachu.

Biliony vůní
Kapitola Čich: znovuobjevený smysl od Lenky Martinec Novákové pak dokládá, že každý člověk má předpoklady mít supercitlivý čich jako hrdina Süskindovy knihy, aniž by přitom nutně musel svým bližním ubližovat. Teoreticky jsme podle ní schopni rozlišit (pro laika těžko představitelné) biliony (!) různých pachů. Což je řádově milionkrát více, než kolik dokážeme rozlišit barev, a desetmilionkrát více, než kolik rozeznáme tónů. Silně zakořeněná tradice podceňovat čich člověka tudíž podle autorky „odráží spíše to, k čemu jej (ne)využíváme, než to, čeho bychom byli bývali schopni, kdybychom opravdu potřebovali“. I lidé by podle Novákové například zvládli, pokud by nás k tomu okolnosti nutily, „spontánně sledovat pachovou stopu a počínali bychom si při tom úplně stejně jako třeba pes“. Existuje dokonce trénink, jak vlastní čich zdokonalit, například provádět několikrát denně „čichovou rozcvičku“, při níž má člověk přičichávat opakovaně a po přesně stanovenou dobu k vybraným látkám, hodnotit, co cítí, a vést si o svých pokrocích deník. Nebo si pořídit poznávací sady pro začínající hobby parfuméry či takzvané „čichové knihovny“, díky nimž se může naučit pojmenovávat pachy, o jejichž existenci předtím ani neměl tušení. Jak důležitá je pro člověka pachová orientace pak Nováková demonstruje na pokusech s novorozenci, kteří silně vnímají pach mateřského prsu a mléka. Kojené i nekojené děti přitahuje pach bradavek a prsních dvorců kojících žen, a to i tehdy, když nikdy předtím nebyly v přímém kontaktu s prsem vlastní matky. A vystavení pachu mateřského mléka během krmení z lahve také vyvolává intenzivnější sání nežli pach umělého mléka či jiné tekutiny.

V některých bodech se v knize přírodovědný a kulturně-sociální pohled prolínají. Například v pohledu na tvrzení, že pokud někdo lže, je to patrné na jeho nose, který v důsledku toho ztvrdne nebo se dokonce zvětší. Jak se stalo slavnému dřevěnému hrdinovi Pinocchiovi, jehož nos pokaždé, když zalhal, povyrostl. Sexuoložka Laura Janáčková v knize tvrdí, že „dnešní moderní věda tzv. efekt Pinocchia potvrdila“. Člověk, který lže, prý má tendenci dotýkat se nosu. Důvodem je to, že organismus při lhaní uvolňuje katecholaminy, které způsobují mimo jiné i zduření a mírné zvětšení nosní sliznice: „Nervová zakončení v nose pak začnou svědět a člověk má snahu se poškrábat.“ (Dodejme ovšem, že existují i výzkumy, které naopak zjistily změny opačným směrem.)

Co značí velký nos?
Zmíněný Martin Soukup tvrdí, že architektura lidského nosu je mezi ostatními živočichy výjimečná. Ovšem dodejme, že výrazným nosem se vyznačují i samci opic druhu kahau nosatý, přičemž velikost nosu jim přidává na atraktivitě v očích samic. I když po staletí různí autoři i lidové pranostiky („Podle nosa poznáš kosa.“) naznačovali, že by mohla existovat stejná analogie či souvislost i mezi (mužským) nosem a mužským pohlavím (a snad i jejich přitažlivostí). Janáčková ale nepřekvapivě dodává, že výzkumy neprokázaly významnou souvislost ani u velikosti ducha, ani velikosti penisu.

Nicméně kniha dokumentuje, že ještě v 19. století mnozí přikládali tvaru a velikosti nosu velký význam: Charles Darwin se prý téměř nedostal na palubu lodi Beagle, s níž podnikl výzkumnou cestu kolem světa, neboť její kapitán Robert FitzRoy usoudil, že tvar přírodovědcova nosu neprokazuje dostatečnou energii a odhodlanost. Významný představitel fyziognomie a Goethův přítel Johann Kaspar Lavater prý právě nosu přikládal klíčový význam pro poznání znamenitosti lidí. Zřejmě podobně jako francouzský básník Théophile Gautier (1811–1872), který zdůrazňoval, že všichni velikáni světové historie jako Napoleon, Corneille či Caesar byli dlouhonosí, jen Sokrates byl se svým krátkým nosem „trapnou výjimkou“. Ovšem Gautierův romanticko-krajinářský popis obličeje Cyrana z Bergeracu vyznívá ambivalentně: „…ten neuvěřitelný nos se rozkládá na tváři tvaru houslí, překrývaje zcela její menší část; vytváří uprostřed horstvo podle mne po Himálaji nejvyšší na světě, pak se ostře svažuje k ústům, jež ztápí v hlubokém stínu, podoben pysku tapíra nebo zobanu dravce, na samé špičce dělí se na dvě části vrypem výraznějším, ale dosti podobným brázdě.“

Výměny nosů
Z téže doby pochází také typologie nosů od Angličana George Jabeta: nos orlí, řecký, myslivý, židovský (neboli jestřábí), tupý a nebeský. Přičemž každému rozlišenému typu autor připsal charakteristické duševní dispozice a sklony. Dnes už existují stále širší možnosti, jak si nechat nos, s jehož typem člověk není spokojený, upravit. Dlouhé historii úprav či náhrad nosů se kniha rovněž věnuje, ostatně autor její koncepce Jan Válka je plastický chirurg. Mimo jiné se tak dozvídáme, že v minulosti se tkáň pro rekonstrukci nosu získávala například z paže, která ale musela být znehybněna a koženým návlekem přidělána k hlavě. Po několika týdnech pak sice pacient mohl mít nově zrekonstruovaný nos, ovšem za cenu „zmrzlého“ ramene, „jehož následné rozcvičení přinášelo často více utrpení než předchozí ztrátový defekt nosu“.

V kapitole Václava Hájka ale najdeme převyprávěnou povídku japonského spisovatele Rjúnosuke Akutagawy Nos, v níž vystupuje jistý mnich nespokojený se svým příliš dlouhým nosem. Lékař mu úspěšně poradí, jak dosáhnout zmenšení. „Po čase však mnicha znovu přemůžou pochybnosti. Zdá se mu, jako by se ztrátou délky nosu ztratil i část sebe.“ V modlitbách se mnich obrátí k jednomu z bódhisatvů a pak jde spát. Ráno se probudí a s radostí zjistí, že mu nos visí až na bradu jako dřív: „Současně pocítil, že se mu vrací jeho dobrá, jasná nálada, jakou míval, než si nos zkrátil. Teď už se mi nikdo nebude posmívat, šeptal si pro sebe a nechal svůj dlouhý nos klátit se v podzimním větru.“ Kniha je v tomto smyslu výzvou, abychom přijali „živočišné dědictví“, které v sobě máme a mocně nás ovlivňuje. A případně abychom je přijali v té formě nosu, kterou kdo má.

Zdejší knižní produkce se přednostně věnuje orgánům, které jsou v mužském nebo ženském těle odpovědné za rozmnožování nebo které stále mají skandální pověst, což podtrhují i názvy jako Prdel! (Dybbuk 2011). Případně jde o popularizační knížky určené především dětem (Tak to vidím. Argo 2019) nebo daná publikace líčí některou část těla jen ve vztahu k úzké profesní skupině, jako Ruce básníků (Společnost pro Revolver Revue, 2005). (Michael Špirit v ní částečně navazuje na zmíněnou fyziognomii, když tvrdí, že chiromantik by z předmětných fotografií dokázal vyčíst „leccos užitečného“. A sám pak dává do souvislosti „extenzivní rozpětí rukou“ Jáchyma Topola s „všeobjímajícností“ jeho románu Sestra; a dále souměrnost údů J. H. Krchovského s jeho „přesně budovanými daktyly“).

Kniha Nos neschováš je jednou z mála původně českých publikací, které jeden tělesný orgán zkoumají skutečně komplexně, zevrubně a mnohovrstevnatě. (Z podobných můžeme připomenout ještě titul Lidský obličej. Vnímání tváře z pohledu kognitivních, behaviorálních a sociálních věd, v němž ale kulturně historický aspekt téměř chybí.) Některé kapitoly Nosu jsou možná přehnaně odborné, další příliš často a zbytečně utíkají od tématu (Jiří Pavelka), a trochu schází pohled etologa. Přesto jde o čtení přínosné, poučné i zábavné současně.

 

Na podobné téma:
Vladimír Blažek
; Radek Trnka (eds.): Lidský obličej
Vít Erban: Maska a tvář
Naomi Wolf: Vagina
David M. Friedman: On
Aaron Spitz: Kniha o penisu
Eve Ensler: Vagina monology

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.