Hayat, Samuel: Quand la république était révolutionnaire

Hayat, Samuel
Quand la république était révolutionnaire

recenze historie

Podrobný popis událostí z jara 1848 v Paříži a analýza dobových pramenů – pamfletů, plakátů, peticí a dalších tiskovin – vede Saumela Hayata k porozumění tomu, co mohla idea republiky znamenat pro revolucionáře roku 1848. Autor ukazuje, jak pestré a proměnlivé byly názory na to, co je republika, jakou roli v ní má sehrát lid, co je podstatou občanství. Těmito otázkami se zabývá v době, kdy pojem republika ztratil skutečný význam.

Cesta k republice
Samuel Hayat
: Quand la république était révolutionnaire. Citoyenneté et représentation en 1848. Seuil, Paříž, 2014, 416 s.

Francouzský historik a politolog Samuel Hayat, který přednáší na Université Paris-VIII Saint-Denis, se ve své vědecké činnosti zabývá francouzským dělnickým hnutím a otázkami politické reprezentace. Publikace Quand la république était révolutionnaire. Citoyenneté et représentation en 1848 (Když byla republika revoluční. Občanství a reprezentace v roce 1848) vychází z jeho disertační práce, kterou obhájil na téže univerzitě v roce 2011. Přestože se autor v knize odvolává na již existující historiografické tituly k tématu, v několika ohledech se od bohaté literatury věnující se Druhé republice a Revoluci 1848 ve Francii odchyluje.

Zaprvé, jeho analýzy se zaměřují pouze na situaci v Paříži během přesně ohraničeného, krátkého období, tedy od pádu Červencové monarchie v únoru 1848 do násilného potlačení dělnického povstání během Červnových dní téhož roku. Za druhé, Hayat záměrně nechává stranou dobové teoretické spisy a obecněji všechny „disputace filozofického rázu“, před nimiž dává přednost dobovým diskusím a sporům, jak je můžeme vystopovat v pamfletech, příležitostných tiskovinách, peticích, na plakátech a podobně. Zatřetí, a zde se dostáváme k samotnému jádru práce, autor chce porozumět tomu, „co mohla idea republiky znamenat pro revolucionáře roku 1848“ (s. 12). Otázkou proto je, jak samotní aktéři Revoluce nahlíželi na republiku jakožto na „příslib vlády lidu“ (s. 12) a jak došlo k tomu, že tento příslib nebyl naplněn. Podle autora totiž „pojem republika, který se v dnešní době stal modlou pro obránce stávajícího řádu, ztratil skutečný význam“ (s. 11). Na své cestě ke znovunalezení významu tohoto konceptu a jeho emancipačního potenciálu autor nechává ožít debaty a střety, jež uváděly tento pojem v život během zásadních okamžiků revoluce roku 1848 ve Francii, kdy část aktérů chápala republiku coby vládu lidu jako revoluční projekt.

V jádru autorových analýz tak nalézáme koncept „republiky“, což je díky rozvoji teorií republikanismu a občanského humanismu od sedmdesátých let 20. století jeden z klíčových pojmů současné politické filozofie. Svým pojetím se Hayat určitým způsobem navrací k původnímu, antickému významu sousloví res publica. Podle části autorů republikánské tradice, například dle římských historiků (jako byli Titus Livius, Tacitus) či později Machiavelliho, byl totiž úspěch republikánského zřízení založen právě na neustálé přítomnosti jistého napětí a vzájemných potyček mezi občany. Tito myslitelé byli přesvědčeni, že obec se vytváří a buduje prostřednictvím diskusí a sporů, které sama vzbuzuje. Republika tak v sobě vždy zahrnuje neredukovatelnou pluralitu aktérů.

Co se týče Revoluce 1848, Samuel Hayat rozlišuje její čtyři hlavní aktéry: Prozatímní vládu (le Gouvernement provisoire) ustavenou již na konci února 1848 s úkolem připravit volby, dále Národní gardu (la Garde nationale), poté Vládní komisi pro pracující (la Commission du gouverment pour les travailleurs), nazývanou také Lucemburská komise podle jejího sídla v Lucemburském paláci, jejímž deklarovaným cílem bylo „rozmýšlet, jakými způsoby by bylo možné přeměnit společenské vztahy a umožnit tak vymizení chudoby“ (s. 89), a konečně spolky, kluby a noviny, které v revolučních dnech vznikají v nebývalém množství. Všechny tyto instituce si kladou za cíl zastupovat občany a v tomto ohledu ztělesňují „vládu lidu“. Zásadní rozdíl však tkví v tom, jak je vnímají dva hlavní proudy, jež autor rozlišuje: jde na jedné straně o umírněné republikány (républicains modérés) a na straně druhé o „republikány progresivní“ (républicains avancés). Hayat vymezuje tyto dva směry pomocí jejich inkluzivní, nebo naopak exkluzivní koncepce reprezentace. Přitom zdůrazňuje, že trhlina mezi oběma skupinami prochází dosud jednotnou politickou rodinou: oba tábory se shodnou na cíli, kterým je ustavení republikánského zřízení, jehož nejdůležitějším znakem je vláda lidu, zásadně se však liší v tom, jakým způsobem tuto vládu lidu chápou. To je zřejmé z toho, jaký smysl přisuzuje jeden či druhý proud zmíněným čtyřem institucím. Zatímco umírnění republikáni považují Prozatímní vládu pouze za přechodný správní úřad, jehož úkolem je příprava nových voleb, obnovení řádu a ochrana vlastnictví, „progresivní“ republikáni v ní vidí revoluční autoritu, která by měla nastolit vládu lidu, to znamená systém bránící zájmy nejpočetnější a zároveň nejchudší třídy národa. Národní garda, do níž mají nově přístup všichni dospělí muži (ve skutečnosti se třetina nejchudších dělníků nikdy její součástí nestane), je umírněnými republikány nahlížena jako nástroj k udržení pořádku, zatímco revolucionáři si nošení zbraně vykládají coby znak občanství chápaný v jeho původním, klasickém významu, tedy v souladu s tím, jak bylo právo nosit zbraň nahlíženo v antickém Římě a jak o něm uvažuje Machiavelli i jiní republikánští myslitelé.

Republikáni se rozcházejí rovněž v hodnocení úlohy Lucemburské komise, v té době zcela nové instituce. Umírnění republikáni souhlasí s jejím zřízením jen pod podmínkou, že bude pouhým diskusním místem, zatímco „progresivní“ republikáni jsou přesvědčeni, že se nejedná výhradně o „autonomní prostor pro řešení konfliktů“, nýbrž také o místo „centrálního řízení politické aktivity dělníků jako třídy“ (s. 147). Účel Komise tak v očích těchto mužů překračuje akt uspořádání voleb a umožňuje položit základy trvalé dělnické organizace. Pařížské spolky, kluby a noviny jsou pak nahlíženy umírněnými republikány výlučně coby místa vhodná pro zveřejňování názorů, zatímco „progresivní republikáni“ v nich vidí prostor pro kolektivní akci mající faktický dopad na organizaci a průběh voleb.

Autor tímto způsobem odkrývá dvě protichůdné koncepce, jejichž zastánci si v obou případech nárokují označení „vlády lidu“ a hlásají, že právě oni ztělesňují ideu republiky. Z hlediska umírněných republikánů je lid suverénní prvek a aktem voleb vybírá své představitele, od této chvíle však republiku ztělesňují právě tito zastupitelé, kteří projednávají záležitosti a přijímají rozhodnutí. Idea revoluce je naplněna samotným volebním aktem; prostá skutečnost, že se volby odehrávají na základě všeobecného volebního práva, zaručuje spravedlnost a rovnoprávnost republikánského systému, pro pochopení smyslu republiky je tudíž třeba mít na paměti pouze datum zavedení všeobecného volebního práva a voleb. Revolucionáři se naproti tomu domnívají, že lid musí zůstat suverénním prvkem a vyjadřovat svoji vůli prostřednictvím rozličných aktérů, přičemž zastupitelé vzešlí z všeobecných voleb jsou jen jednou z mnoha možností. Politický systém, který má být republikánský, spravedlivý a rovnoprávný, musí zajišťovat nejen rovnost v rámci volebního aktu, ale také rovnost sociální. V konečném důsledku tato koncepce umožňuje postavit se vůli Ústavodárného shromáždění, nebo dokonce nerespektovat jeho rozhodnutí v případě, že tato rozhodnutí neslouží zájmu lidu, tedy přerodu v rovnostářskou společnost.

Analýzu střetu těchto dvou koncepcí autor předkládá v centrální části knihy, a to ve třech po sobě jdoucích kapitolách. Postupně se zde věnuje popisu tří revolučních dnů, během nichž došlo v Paříži k velkým manifestacím (17. března, 16. dubna a 15. května). Události této trojice dnů byly pro budoucnost republiky rozhodující a zpečetily osud oné jiné – revolucionářské – republiky, jež zůstala pouze v rovině možného. Domnívám se, že podrobným zkoumáním oněch tří konkrétních událostí sleduje autor především dva cíle. Vývoj těchto dnů spolu s projevy, které je provázely, mu umožňuje ukázat, že pojetí republiky, tak jak jej chápali revolucionáři, bylo potlačováno postupně během celého jara 1848 a že rušení svobod započalo již před masakrem v červnu téhož roku. Kromě toho nám autor nabízí interpretaci republikanismu nahlíženou prizmatem idejí demokratické a sociální republiky neboli inkluzivního, pluralitního a sociálního republikanismu.

V závěru knihy se dočteme následující: „…dny mezi 23. a 26. červnem 1848 představují zlom v dějinách ideje republiky v 19. století. Nejsou pouze okamžikem vojenského vítězství jednoho tábora nad druhým v občanské válce, která byla v posledku jen stranickým střetnutím uchylujícím se k jiným prostředkům. Tyto dny jsou zásadním momentem pro republiku chápanou jako vládu voleb a vedle toho znamenají potlačení, nebo dokonce uzavření určité interpretace republiky.“ (s. 335–336). V důsledku pak význam těchto analyzovaných dnů překračuje přímý dopad roku 1848. Díky této „možné“ republice, k jejímuž ustavení nikdy nedošlo, avšak existovala v představách a jako předmět diskusí i sporů v průběhu celého jara 1848, jsme schopni lépe pochopit smysl republiky jako takové i smysl toho, co může znamenat vláda lidu.

V tom osobně spatřuji velký přínos a rovněž aktuálnost recenzované knihy. Právě nezbytnost zahrnout do pojmu republiky tento její „revoluční“ rozměr dalece přesahující pouhý volební akt, autor sám podtrhuje v Závěru. Vedle přesných a přesvědčivých analýz událostí jara 1848 v Paříži – nahlížených přes konkrétní pozice zaujímané jejich aktéry – nám tato studie odhaluje zkušenost občanství, mnohovrstevnatý vztah mezi společností a státem, onu „tradici poražených“, jak autor nazývá projekt progresivních revolucionářů (s. 349), jenž nám umožňuje chápat republiku v jejím původním významu, tedy jako „věc lidu“, která je v dnešním světě také naší „věcí“.

 

© Hana Fořtová
recenzi napsala Hana Fořtová, Filosofický ústav AV ČR pro Revue des Livres Francouzského ústavu pro výzkum ve společenských vědách (CEFRES)  
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky i CEFRES, v rámci projektu vzájemné spolupráce
z francouzštiny přeložila Julie Stodolová, redakce textu iLiteratura.cz

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 11 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

57%čtenáři

zhlédnuto 477x

katalogy

štítky k článku

Inzerce
Inzerce