Ellison, Harlan: Vrchol vulkánu

Ellison, Harlan
Vrchol vulkánu

recenze sci-fi

U nás dosud neznámého velikána americké sci-fi českým čtenářům představuje rozsáhlý soubor povídek, za které byl Harlan Ellison oceněn rozličnými žánrovými cenami.

Na hraně žánru
Harlan Ellison
: Vrchol vulkánu. Přel. Viktor Janiš, Jakub Němeček, Richard Podaný a Robert Tschorn, Argo, Praha, 2020, 510 s.

Jedna z nejvýraznějších postav americké sci-fi druhé poloviny dvacátého století Harlan Ellison (1934–2018) byl českými nakladateli zatím zcela opomíjen a do loňského roku v češtině nevyšla žádná jeho kniha, jen občas nějaká povídka v časopise. Těžko říct, proč zde Ellison nezaujal: snad proto, že nenapsal žádný román, snad proto, že až na jeden starý film a jednu počítačovou hru jeho literární dílo zůstalo ušetřeno adaptací do jiných médií, jakkoliv Ellison pracoval pro televizi dost často a je autorem epizod slavných seriálů včetně Star Treku. Anebo proto, že jeho povídky se zdají být v žánru sci-fi příliš komplikované a literátské.

S ohledem na letitou ignoranci je o to zajímavější, že loni vyšly hned dvě knihy povídek Harlana Ellisona. Nejprve v edici Fobos nakladatelství Dobrovský vyšla sbírka Nemám ústa a musím křičet z roku 1967 (jejíž titulní povídka se stala předlohou k výše zmíněné počítačové adventuře z roku 1995) a o něco málo později se v nakladatelství Argo objevila rozsáhlá kolekce Vrchol vulkánu, do níž Ellison v roce 2014 shromáždil ty své povídky, které získaly nějaká významná žánrová ocenění: především sci-fi ceny Hugo, Nebula a Locus, dále hororovou Bram Stoker Award či detektivní Edgar. Je to celkem třiadvacet různě dlouhých povídek, jimž by měli věnovat pozornost i ti čtenáři, kterým se jinak zdá sci-fi žánr příliš schematický a zavalený všelijakými technokraticky pojatými vesmírnými a technologickými rekvizitami.

Jeden z překladatelů českého vydání Viktor Janiš v atypickém doslovu Harlanova abeceda cituje jeden spisovatelův výrok, v němž se Ellison hlásí nikoliv ke sci-fi, ale k širšímu pojetí „spekulativní fikce“, přičemž jako své vzory uvádí jihoamerické magické realisty Borgese, Márqueze či Vargase Llosu. A je pravda, že borgesovskou inspiraci mnohé povídky nezapřou, zejména ty řekněme „metafyzické“ (například Na pomezí, Počítám, jak zvon odbíjí čas či svatokrádežný Smrtorel). Podstatnější ale je, že Ellison se svým přístupem vymyká konvencím sci-fi prózy, jejímž obvyklým rysem je důraz na jazykovou a stylovou srozumitelnost až jednoduchost, což jistě souvisí s tím, že spisovatelé sci-fi často musejí čtenáři vyložit jednak své složité fikční světy (ať mimozemské, anebo ze vzdálené budoucnosti) a pak také neobvyklé (nikoli nutně fiktivní) technologie. Naproti tomu Ellison si s jazykem a stylem svých povídek pohrává jako autoři takzvaně „vážných“ próz a v mnoha textech se blíží experimentátorům, jako byli Raymond Queneau (a díky své různorodosti a zdánlivě zbytečným odstavcům formálních a jazykových hříček a exhibicí lze i o jeho povídkách s jistou mírou despektu hovořit jako o – stylistických cvičeních) nebo Christian Morgenstern. Někdy je povídka složená z několika mini- až mikropovídek, jedna nabízí alternativní závěr a vrcholem (a noční můrou tiskařů analogového věku) je již zmíněná povídka Na pomezí, jedna z nejlepších v souboru, jejíž stránky jsou plné typografických hříček a finální kapitola je zčásti vysázená ve spirále (bohužel droboučkými písmeny na hrané čitelnosti).

Oblíbenou metodou autorů sci-fi bývá zmatení čtenáře v úvodu románu, když jej rovnýma nohama vrhnou do nějaké scény v neznámém prostředí s neznámými prvky a bytostmi. Postupně však před čtenářem svůj fikční svět rozkrývají, a jak stránky přibývají, čtenář se zorientuje. Ellison to často dělá podobně, avšak ve zhuštěném povídkovém formátu a moc prostoru na zorientování čtenáři nedává. Jednotlivé scény svých příběhů nijak zvlášť nepropojuje, jako by na to neměl čas a náladu, rychle skočí od jedné ke druhé a čtenář klopýtá za ním, aby mu vše docházelo až na závěrečných stránkách či řádcích. Kdo je otevřený literatuře, která má větší ambice než jen pobavit, ten musí být nadšen, byť možná chvíli trvá, než Ellisonovi přijde na chuť.

Možnou nevýhodou souboru mohla být jeho nesourodost, ale i tak v něm objevíme – asi bezděčný – náznak logiky či snad editorské vynalézavosti: sbírku totiž rámují (jako druhá a předposlední) povídky o tom, jak počítače ovládly člověka. Slavnější je ta první, Nemám ústa a musím křičet, v níž už v roce 1967 Ellison pracoval s fikcí, že počítač ovládne lidstvo, druhá zmíněná Lidští údržbáři, oceněná roku 2000, jako by trochu variovala a domýšlela slavnou zápletku Clarkeovy Vesmírné odysey o palubním počítači, který zaútočí na svou posádku (možná uvedený rok není náhodný a možná by stálo za to v knize prozradit další okolnosti jejího vzniku, protože se na jejím vzniku v roce 1970 podílel jiný velikán sci-fi A. E. van Vogt a v roce 1998 byla upravena).

Najdou se i povídky, které mají přímočarý děj s výraznou pointou, nejznámější z nich je i díky (nepříliš úspěšné) filmové adaptaci Kluk se psem z roku 1969. Ellisonova vize světa po apokalypse, kdy zpustošenou zemí bloudí party i samotáři a zoufale hledají cokoliv k obživě, dnes již vyhlíží obehraně, ale ve své době to bylo ve sci-fi stále ještě dosti neobvyklé pojetí budoucnosti. Snad jen ten závěr, který má šokovat drsným černým humorem, působí příliš násilně a jinak podařenou povídku degraduje na anekdotu.

Mnoho českých čtenářů si při čtení Vrcholu vulkánu vzpomene na povídky Raye Bradburyho. Ellison podobně jako jeho slavný předchůdce volně pendluje mezi žánry sci-fi a hororu, nadpřirozené a fantastické prvky přitom používá dosti střídmě. Najdeme tu i jednu povídku v podstatě humoristickou (Džin, protřepat, nemíchat) a také dvě oceněné jako detektivky, z nichž Kňučení spráskaných psů je ale spíše horor. Měkká opička je naproti tomu podařený krátký thriller z nočních newyorských ulic, ale ve Vrcholu vulkánu přece jen působí tak nějak fádně.

O téměř každé ze zařazených povídek by se dalo napsat samostatné pojednání, natolik jsou interpretačně podnětné. A první české setkání s Harlanem Ellisonem rozhodně naplnilo i ta nejvyšší očekávání.

 

© Pavel Mandys

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 61 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

80%autor článku   60%čtenáři

zhlédnuto 1688x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce