Westover, Tara: Vzdělaná

Westover, Tara
Vzdělaná

recenze sociologie

Příběhů o vítězství člověka nad předsudky díky síle vzdělání známe tolik, že to zkušenému čtenáři může připadat jako příliš obehraná a nudná písnička. Tara Westoverová nicméně dokazuje, že tímto bolestivým procesem, který mnohdy znamená rozchod s nejbližším okolím, si někteří musejí procházet i dnes. A navíc o tom umí napsat i poutavou knihu.

O vítězství nad předsudky a síle vzdělání
Tara Westoverová
: Vzdělaná. Přeložila Olga Bártová. Mladá fronta 2020, 360 s.

Nejrůznějších titulů o člověku, který se díky síle vzdělání dokázal vyprostit z omezujícího prostředí, v němž vyrůstal, známe z minulosti mnoho. A vznikají stále nové: jen v češtině vyšly poslední dobou minimálně dvě takové knihy, které stojí za pozornost. První nese všeříkající název Moje vlast!: Proč jsem byl neonacistou (Host 2020); její autor Christian E. Weißgerber v ní líčí krušné dětství bez matky s otcem, který jej bil a psychicky terorizoval. Otcova „soptící protestní maskulinita“ syna poznamenala i ovlivnila natolik, že si našel náhradní rodinu na nacistické scéně, z níž jej vysvobodilo hlavně vysokoškolské studium. Autorkou druhého titulu s méně výmluvným názvem Vzdělaná je Američanka Tara Westoverová, která ve své knize chronologicky popisuje své dětství, dospívání i postupné vymaňování z vlivu rodiny řízené otcem.

Westoverová, jen o tři roky starší než Weißgerber, se narodila do přísně náboženské mormonské rodiny survivalistů, která věří ve světové spiknutí iluminátů a odmítá státní instituce včetně zdravotnictví, škol a jejich „nadutých profesůrků, co si myslej, že jsou chytřejší než Bůh“.

Ačkoliv bylo hrdince vštěpováno, že školy jen vymývají dětem mozky, vlastním úsilím a s morální podporou staršího bratra se úspěšně připraví na přijímací zkoušky na regionální mormonskou vysokou školu. V mnoha oblastech však stále zůstává zoufale nedovzdělaná: netuší například, že Evropa není stát, nýbrž světadíl, a nezná ani přesný význam pojmu holokaust. Když se pokouší číst román Bídníci, který zahlédla u bratra vysokoškoláka, nedokáže odlišit fiktivní příběh od historické skutečnosti: „Napoleon pro mě nebyl o nic skutečnější než Jean Valjean. Ani o jednom jsem v životě neslyšela.“ Postupně ale znalosti dohání a zvolna si přitom zvyšuje laťku obtížnosti (čímž stoupá i prestiž škol, na které míří). Nakonec své vzdělání po deseti letech završuje doktorátem z historie na univerzitě v Cambridgi. Pochopitelně za cenu radikálního přehodnocení vlastního náhledu na svět a zpřetrhání pout se svými rodiči.

Problematický otec
Němec Weißgerber svého otce, profesí elektroinstalatéra, vykresluje jako tyrana, kterému vlastně nemá být zač vděčný a kterého nepřestává nenávidět. Westoverová oproti tomu přiznává, že její podobně jednoduchý otec živící se rozebíráním vraků měl slabé chvilky, kdy dokázal prolomit hradbu naprostého odmítání vnějšího světa, takže jí například nezakázal navštěvovat baletní kroužek. To, že jeho děti, které s ním musí v krajně nebezpečných podmínkách pracovat na šrotišti, často postihují bolestivá a vážná zranění, není dáno jeho krutostí, ale spíše absolutní nezodpovědností maskovanou slepou vírou v Boží ochranu, kterou ovšem každodenní zkušenost opakovaně vyvrací: „Je tu Bůh i andělé, pracujou tu s náma. Nedovolej, aby se ti něco stalo.“ K pochopení jeho chování Taře pomáhá i to, že u otce sama diagnostikuje střídání depresí a mánií, paranoie, euforie a velikášství, tedy bipolární poruchu. Tím jej ze skutků, jejichž důsledky bývají velmi drastické, jakoby vyviňuje. Naopak člověkem, který se k ní chová krutě a sadisticky zcela vědomě, je Tařin bratr Shawn, před čímž ovšem rodiče zavírají oči. (Stejně manipulativně se Shawn chová i k druhé sestře a vlastním partnerkám.)

Rodiče vedou Taru k přehnané cudnosti, takže se místy až neuroticky strachuje, aby z ní nevyrostla nemravná žena: „Někdy jsem skoro ani nedokázala přejít pokoj, protože jsem se bála, abych nekráčela, nepředklonila se nebo si nedřepla jako tamty ženské. Jak se mám cudně předklonit, mě ovšem nikdo nenaučil, takže mi bylo jasné, že to nejspíš dělám špatně.“ Shawn jí pak úspěšně sugeruje představu, že je „běhna“. Samotné slovo jí sice připadá poněkud k smíchu, nicméně postupně se s ním ztotožňuje. V Tařině mysli tak získává obecnější význam: už se nevztahuje jen na sexuální chování, ale na samotnou její podstatu: „Ničeho špatného jsem se nedopustila, spíš jsem špatně existovala. Na mém bytí bylo něco necudného.“

Jak se vyrovnat s vlídným chováním ostatních?
Líčení autorčiny snahy oprostit se od předsudků a vyléčit se z komplexů a traumat z dětství je ostatně věnována podstatná část knihy. To se nakonec ukazuje jako těžší úkol než vystudování i těch nejobtížnějších vysokých škol. Je totiž tak navyklá výtkám a kritice, že se jako úspěšná a nadějná studentka špatně vyrovnává s chválou. Kruté zacházení dokáže snášet mnohem lépe než vlídné jednání: „Chvála pro mě byla jed, dusila jsem se jí. Chtěla jsem, aby na mě profesor křičel, chtěla jsem to tak moc, až se mi zatočila hlava, protože mi to odpíral.“ Chlapce, kteří s ní chtějí během dospívání i studií chodit a zároveň jí pomoct v její rodinné situaci, od sebe odhání, a dokonce si právě na nich, jakoby v zastoupení, vybíjí „svůj divoký vztek a ustrašenou zášť“ chované vůči otci a násilnickému bratrovi.

Když hrdince mormonský duchovní na její první vysoké škole při nesnesitelných bolestech zubů nabízí finanční pomoc, aby si zašla k zubaři, je v ní odmítání oficiálního zdravotnického systému tak silně zakořeněné, že nabídku nepřijme. Rozhodnutí nicméně provází mučivý vnitřní boj: „Držela jsem šek v ruce. Pokušení bylo tak silné a bolest v čelisti tak ostrá, že jsem šek vrátila až po deseti vteřinách.“ Hrdinčina zarytost slábne jen velmi zvolna, přičemž autorka jako vlastní zradu silně a bolestně prožívá každé nové zpochybnění dosavadní rodinné praxe. Postupně ale mentální bariéry jednu za druhou překonává, takže se nakonec u lékaře nechává očkovat, což její rodiče sázející na homeopatii, olejíčky a bylinky vždy ze zásady odmítali. Dokonce přijímá studentské granty od vlády, kterou ji otec učil z hloubi srdce nenávidět. Když poprvé dostane peníze z grantu, po uhrazení nájmu si koupí učebnice a nové, méně upjaté sváteční šaty. (Dalším důsledkem postupující proměny je i větší zájem o osobní hygienu: mýdlo totiž v domácnosti Tařiných rodičů vůbec nepatřilo k běžnému vybavení koupelny a používala ho tak jen při sprchování jednou nebo dvakrát týdně, a někdy ani to ne.) Přestože ji otec přesvědčuje, že přijetím vládních peněz ji budou „ti nahoře“ ovládat, Tara s překvapením zjišťuje, že právě díky těmto penězům může začít konečně rozhodovat sama o sobě a získat nezávislost. A také dodržovat, co sama sobě slíbila, například že už nikdy nebude dřít na šrotišti.

Transformace
K hrdinčině proměně samozřejmě přispívají i univerzitní debaty a knižní setkání s mysliteli jako Mary Wollstonecraftová nebo John Stuart Mill, který ji oslovuje myšlenkou, že o ženské povaze „nelze nic konečného vědět“. Autorka si z toho vyvozuje úlevné zjištění, že neexistuje jediný model ženy, který by musela naplnit, a že může žít mimo stereotypní šablony, které jí vnucuje rodina. (Dodejme, že i Weißgerber během své metamorfózy zásadně přehodnocuje pojetí mužské a ženské role, a to komplementárním způsobem: vzdává se svých machistických představ a vystupování, které „maskovaly chybějící sebedůvěru a strach ze ztráty“.)

Rodina Westoverové samozřejmě transformaci, kterou hrdinka prochází, sleduje s podezřením: „Přičichla ke vzdělání a hned je nafrněná.“ Dokonce se snaží vrátit ji mentálně zpátky, „ukotvit“ ji k jejímu původnímu, starému já. Na jejím vyprávění je děsivé, že se to částečně daří: navzdory vynikajícímu vzdělání a celkové proměně si hrdinka v přítomnosti rodičů připadá, jako by v jádru pořád byla ušlápnutou šestnáctiletou holkou. Ono dřívější „já“ se totiž vynoří a začne dominovat pokaždé, když přejde práh domu rodičů. Rodina se ji navíc snaží přesvědčit, že její vzpomínky na zneužívání ze strany Shawna jsou lživé. A opět skoro úspěšně: zmatená hrdinka zoufale hledá důkazy pro svoje obviňující tvrzení a pátrá po dalších svědcích, aby se i sama před sebou ujistila, že si o bratrově surovém chování k sobě i dalším ženám nic nevymyslela.

V závěru knihy je Westoverová postavena před rozhodnutí, zda přerušit s rodiči kontakty: otec v ní totiž vidí jen ženu posedlou Satanem a odsouzenou k zatracení, a ona v něm zase „vyšinutého starého muže, znetvořeného svým přesvědčením“. Stejnou volbu mimochodem provádí ve vztahu ke vlastnímu otci i Weißgerber, pro kterého ale vzhledem k jejich jen slabému až neexistujícímu citovému poutu nejde o emociálně náročný počin. U Westoverové naopak čtenář váhá, zda bude svoje případné rozhodnutí schopna dodržet, už kvůli zodpovědnosti, kterou cítí kvůli těžce zkoušené manželce Shawna.

Těžko vykořenitelná pouta
Čtenář, který se rád vciťuje do jednotlivých postav, může být z autorčina příběhu rozpačitý, či dokonce rozladěný, protože on sám by kontakty s „vyšinutými“ rodiči a sourozenci přerušil mnohem dříve a definitivně. Naopak překvapivě málo prostoru autorka věnuje svým partnerům, přičemž u toho posledního naznačuje, že se jí s ním přeci jen podařilo vytvořit uspokojivý vztah – navzdory tomu ale nadále řeší jen mučivá a těžko vykořenitelná pouta se svou „starou“ rodinou.

Je ale zbytečné něco takového knize vyčítat: každý má svůj emoční svět a má na něj plné právo. O tom svém vydala autorka poutavé svědectví, které je především drásavou studií vlastní emancipace, ale i meditací nad děsivou mocí nad sebou sama, jež člověk dává svým blízkým. Vytržení z toxického domácího prostředí je tu přitom otázkou sebezáchovy, jakkoliv je za ni třeba zaplatit. Neboli, jak řekl klasik, „jsou skvrny, které nelze vyčistit bez porušení podstaty látky".

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 22 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.