Ryan, Anthony: Volání vlka

Ryan, Anthony
Volání vlka

recenze fantasy

Skotský spisovatel se po čtyřech letech vrátil do světa své průlomové fantasy trilogie Stín krkavce. Svým fanouškům naservíroval profesionálně sepsané dobrodružství, které nabízí to nejlepší z autorova psaní… a které je vlastně úplně zbytečné.

Sláva i bída pokračování epických fantasy
Anthony Ryan
: Volání vlka (Čepel krkavce: Kniha první). Přel. Jakub Němeček, Host, Brno, 2020, 528 s.

Kniha Anthonyho Ryana Píseň krve je při zpětném pohledu jeden z nejlepších fantasy románů uplynulého desetiletí. Spojuje se v něm to nejlepší z posttolkienovských epických fantasy ság přelomu osmdesátých a devadesátých let s bravurně zvládnutým hrdinským patosem ve stylu Davida Gemmella. Navíc se odehrává v uvěřitelném kvazistředověkém prostředí, u jehož tvorby Ryan zhodnotil své znalosti dějin a dokázal se vyvarovat běžných romantizujících klišé. Dějově šlo přitom v podstatě o tradiční příběh zrození hrdiny Vélina Al Sorny, cvičeného tajemným řádem a skrývajícího tajemství o vlastním magickém daru. Inovativní nebyla zápletka ani typ postav, ale šikovné využití dvou dějových linií, díky nimž dokázal Ryan pracovat s nespolehlivým vypravěčem.

Jako problematické se ukázalo, že v dalších dvou pokračováních, nazvaných Pán věže a Královna ohně, už autor podobně sevřený, a přitom dynamický rámec vyprávění vytvořit nedokázal. Knihám přitom nelze upřít čtivost: Vélin se navrátil do rodného Spojeného království, kde nejprve porazil povstání náboženských fanatiků a posléze vybojoval válku za záchranu celého světa, která zasáhla hned několik kontinentů. Ovšem to všechno byly v porovnání s fatalitou Písně krve (založené na vnitřních konfliktech postav) jen řemeslně zvládnuté žánrové atrakce. Ryan, který Vélina dokázal na ploše jediné knihy emočně zcela vyždímat, náhle musel pracovat s vyhořelým hrdinou, na něhož už se čtenáři nedokázali tak úspěšně naladit. Vzniklý handicap nevyrovnaly ani nové postavy, protože Stín krkavce prostě byl příběh Vélinův, nikoho jiného. Podobným nešvarem, byť v omezené míře, trpěla i druhá Ryanova fantasy trilogie Draconis Memoria, kde také dílčí dějové oblouky postav přebily dramaturgické vyklenutí celé série.

Volání vlka je tedy jakýsi pokus napsat konečně fungující pokračování Písně krve. Aby to bylo možné, uchýlil se Ryan k tradičnímu triku autorů, jako byl David Eddings. Na konci jeho sérií, ať už pentalogie Belgariad, nebo trilogie Elénium, se vždy ukázalo, že vedle mapy míst, kudy se proháněli jeho hrdinové, lze vždycky položit zbrusu novou mapu s dosud neznámým – nebo jen letmo načrtnutým – kontinentem, který je třeba zachránit. V případě Volání vlka spočívá změna čistě v tom, že se tento kontinent nenalézá na východě, ale na západě (přestože je Dálný západ paradoxně založený především na čínském období válčících států). Jinak ale vše sedí – hrdina musí spolu s několika starými i novými spojenci vycestovat za hranice své domoviny, navázat kontakty s despotickými vladaři a v jejich službách porazit mocné zlo, které nějak souvisí s tím, jež bylo „definitivně“ poraženo v předchozí sérii.

Spouštěčem Vélinových nových eskapád je zpráva, že jeho dávná láska Šerin, kterou kdysi zradil a poslal do vyhnanství, je v ohrožení. Vydává se tedy na soukromou misi, na níž zjistí, že Kupecká království Dálného západu ohrožuje sjednotitel stepních národů Kehlbrand, který se považuje za živoucího boha. A který dost možná nevědomky může otevřít dveře zlu, jež hrozí zachvátit celý svět.

Vélin musí v cizím prostředí znovu budovat svou legendu, přičemž důležitým motivem je pokušení znovu získat své ztracené magické schopnosti. Ty sice na jedné straně otravují jeho duši, na straně druhé jsou však pravděpodobně jediným způsobem, jak se postavit novému nepříteli. Prostředí Dálného západu navíc nabízí řadu dílčích atrakcí, které udržují čtenářovu pozornost. Jsou zde specifické válečnické řády a způsoby, mocné gangy se staletou historií, zcela odlišný způsob vnímání povinnosti i cti a z toho vznikající nedorozumění a předsudky (na což v jednu chvíli jedna z postav ironicky reaguje, když poznamená, že „pochopitelně“ hodlá vyvraždit civilní obyvatelstvo obleženého města, aby bylo více potravy pro vojáky). A cestování po krajině umožňují gigantické průplavy.

Zároveň Ryan pracuje se svým starým trikem, když jednotlivé části knihy rámuje vzpomínkami jedné z postav – tentokrát Luralyn, sestry samozvaného boha Kehlbranda. Oproti Písni krve její úhel pohledu nevytváří žádnou dynamiku v odhalování tajemství a lží ani nevytváří pocit hrozící tragédie. Je to prostě a jednoduše funkční způsob, jak co nejrychleji čtenáře seznámit se zbrusu novou kulturou a hrozbou. Tento pragmatismus je vůbec pro celou knihu určující. Ryan se soustředí na to, v čem je silný – tedy na akci a Vélinovu mírně cynickou zkušenost s během věcí. Lépe než v přímých pokračováních Písně krve se mu daří ukázat, jak velkou ztrátou pro Vélina bylo, když ztratil své schopnosti a musel se mnohem více spoléhat na druhé… a v rozhodování o osudech například psanců i na literu zákona.

Především ale je Vélin opravdu opět hlavní osobou celého románu. Ryan netříští pozornost svých čtenářů. Rozdělení na hrdinu, padoucha a vedlejší (jakkoliv sympatické a barvité) postavy je důsledné a funguje skvěle. Více než pět set stran knihy tak není problém přečíst během dvou tří večerů. Pro Vélinovy a Ryanovy fanoušky jistě dobrá zpráva. Což ale nic nemění na tom, že celá zápletka je čisté opakování v bleděmodrém, a Volání vlka je tak čistý fanservis, který pomáhá zapomenout na pachuť z konce původní trilogie, aniž by přicházel s čímkoliv novým a autentickým.

 

© Boris Hokr

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 44 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%autor článku   63%čtenáři

zhlédnuto 1412x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce