Elbe, Lenka: Uranova

Elbe, Lenka
Uranova

recenze beletrie česká

Ve svém debutu chtěla Lenka Elbe prohloubit povědomí o ponurém osudu dnes chátrajícího města Jáchymov. Namísto historického výkladu se však vydala jinou cestou, překvapivou – ve svém vyprávění mísí prvky humoru, fantasy, detektivky i hororu. Autorčino debutantství je velmi znát. Text místy skřípe, pointa se ztrácí v neúměrném množství slov a odvaha k žánrovému experimentu a novému přístupu k tragické historii města je bohužel jeho jedinou silnější stránkou.

Žánrový experiment z Jáchymova
Lenka Elbe
: Uranova. Argo, Praha, 2020, 400 s.

Lenku Elbe k výběru námětu motivoval osud jejího dědečka, jáchymovského politického vězně, a neinformovanost veřejnosti o událostech 50. let v Československu, jak uvádí v rozhovoru pro Český rozhlas. Také text na obálce staví neblaze známé město do hlavní role, ve skutečnosti však Jáchymov plní nanejvýš úlohu kulis a zdroj pochmurné atmosféry. Kusé zmínky o historii města se Elbe pokusila do příběhu protlačit díky volbě cizince jakožto hlavního hrdiny. Informativní pasáže však působí uměle, a ačkoliv byl autorčin vzdělávací záměr pravděpodobně naplněn, učebnicové vsuvky, které jako by nepatřily do světa příběhu, nabourávají jeho přirozené plynutí a uměle jej nastavují.

Pro hlavní postavu Henryho Robothama, anglického padesátníka, je Jáchymov původcem traumatu nikoliv kvůli událostem 50. let, ale kvůli tragédii osobní. Základní rámec příběhu stojí na konceptu reminiscenční terapie. Neurotický Henry se na doporučení psychologa vrací na místo ztráty své partnerky, která zde zmizela v roce 1968 při návštěvě příbuzných. Touto cestou mu má být konečně dopřán klid, na němž závisí i štěstí jeho dalšího milostného vztahu se Suzanne, která ho na cestě doprovází. Karikaturní vykreslení skeptického mrzouta vytváří mnoho prostoru pro humorné glosy a situace. Ty jsou umocňovány počátečním bezmezným optimismem Suzanne, která je neinvenčně a často stereotypně stavěna do role naivní ženušky. Navíc je od konce první třetiny románu tolik opomíjena, že jí snad ani nemuselo být. Funkci totiž neplní žádnou.

To naopak rozhodně neplatí o Angele, jejíž zmizení (a následně i potvrzená smrt) je opředeno nejasnostmi, což Henrymu značně komplikuje naplnění cíle terapie. Nejprve marně hledá místo partnerčiny smrti, s čímž mu pomáhá lékařka z lázeňského hotelu, ve kterém je ubytovaný. Tímto směrem se rozvíjí detektivní rovina příběhu, v níž dojdou uplatnění typické nástroje žánru: dějové zvraty, překvapení, moment odhalení a napětí. I když se autorce místy povede těchto prostředků využít, většina situací je špatně vykonstruovaná, přetažená a především tak rozvleklá v dialozích, že se napětí rozplyne v nánosu dalších a dalších slov.

Neobratnost v budování jednotlivých epizod jde ruku v ruce s nedostatečným vyladěním autorčina stylu. Zdá se, jako by některé promluvy vycházely z úst jiné postavy, nebo snad dokonce ze zcela jiného příběhu. Nárazová expresivita spíš působí rušivě, než aby navozovala dojem autentického rozhovoru. Kurzívou psané části zbytečně doslovně vydělují vnitřní pohnutky postav, aniž by přidávaly nový, další rozměr jejich charakteru, který by nebylo možné vytušit z jednání. Dialogy drhnou, občas sklouzávají ke klišovitým frázím a na některých místech je sporné, kdo vůbec ke čtenáři promlouvá. Není to však důsledek tvůrčí metody, ale vnitřní nesoudržnosti způsobu vyprávění.

Na druhé straně je třeba uznat, že je román nabitý odvážnými nápady, námětovou fantazií a drzým přístupem k čtenářskému očekávání. V okamžiku, kdy se naprosto běžné realistické vyprávění začíná mísit s prvky temného fantasy, přes veškeré výhrady roste motivace číst dál. Důkladná popisnost a potřeba pojmenovat každý detail bohužel maří možnosti fantaskního žánru, z nějž Elbe preparuje pouze nadpřirozené jevy a jakýsi nárok na logickou nesoudržnost, čímž se chytře vyvléká z nutnosti vysvětlit špatně postavené události.

Dobré jsou i zajímavé literární typy postav, se kterými autorka pracuje. Hotelové prostředí umožňuje setkání nejrůznějších figurek a tím vytváří prostor pro absurdní a komické situace. Skrze výstřední německé profesory vtipně naráží na téma univerzitních grantových systémů; hlavní záporák je dostatečně tajemný a pro čtenáře zároveň okamžitě rozpoznatelný; starosta, který odmítá žít ve městě, jež řídí, ironizuje současný stav Jáchymova. Zdá se, že žádná z postav, které zaplňují stránky Uranovy, není normální. Zvláště pak labilní lázeňská sestra, jejíž jméno se shoduje s autorčiným. Co bylo tímto záměrem sledováno, lze z textu jen těžko odvodit. Cílem může být spojení světa reálného s románovým, hra na autentičnost či autobiografičnost nebo sentimentální spojení vlastního jména s osudem dědečka.

Téměř čtyři sta stránek by jistě zasloužilo jemnější editorské síto. Z velké části se opakuje totéž, cyklí se postavy a pointa se natahuje až k umoření čtenáře. Velmi však oceňuji svěží přístup k těžkému tématu jáchymovských událostí, které, sic (záměrně, či nezáměrně) odsunuté na druhou kolej, v autorčině podání představují alternativní pohled na kruté historické momenty. I když je tento přístup poměrně oblíbený ve filmové tvorbě – například snímky Jojo rabbit (Taika Waititi, 2019) z prostředí nacistického Německa nebo BlacKkKlansman (Spike Lee, 2018), popisující aktivity Ku-Klux-Klanu v Coloradu na počátku 70. let – česká beletrie dosud s historickou látkou nakládá především v rovině nostalgie, sentimentu a vyrovnávání se s minulostí, především tou komunistickou.

 

© Nikola Bečanová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 30 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.