Nikl, Miroslav; Polák, Jiří: Příběh žvýkací gumy

Nikl, Miroslav; Polák, Jiří
Příběh žvýkací gumy

recenze sociologie

„Ani sladké, ani kyselé a nikdo se toho nemůže zbavit.“ I to byla jedna z charakteristik sladkosti, která se u nás stala výrazným symbolem amerického životního stylu a jako taková byla uctívána i hanobena. Právě vyšla první česká kniha mapující její dějiny.

Guma, která se stala symbolem
Miroslav Nikl
, Jiří Polák: Příběh žvýkací gumy. Olympia 2020, 288 s.

Jak stará je historie žvýkaček? A jaké byly její kulturní dějiny? I to shrnuje kniha Příběh žvýkací gumy novináře Jiřího Poláka a sběratele Miroslava Nikla. Popisuje nejen vznik technologie výroby žvýkaček samotných, ale také vývoj vkládaných obrázků, kolem kterých se zrodil celý sběratelský obor.

Počátky jediného pokrmu, který se nepolyká
Původ žvýkaček je prastarý: autoři knihy jejich prehistorii hledají ve starém Egyptě: už před zhruba 3500 lety žvýkali Egypťané na osvěžení dechu malé kuličky ve složení meloun, myrta, kadidlo. V starověkém Řecku se žvýkala vonná mastixová pryskyřice získávaná z kůry jednoho keře. (A jiní zacházejí ještě hlouběji a předchůdce žvýkaček hledají dokonce v pravěku.) Pro žvýkačky, které konzumujeme dnes, bylo ale podstatnější dění v Americe. Už Mayové žvýkali ztuhlou šťávu z gumovníku a Indiáni na severovýchodě dnešních USA k témuž používali pryskyřici některých jehličnanů připomínající svou konsistencí gumu. Tato gumová pryskyřice, která se uvolňovala po naříznutí kůry, rychle přilákala pozornost britských osadníků. Ti se jako první pokusili o využití indiánského zvyku ke komerčním účelům. A tak již na počátku 19. století byly ve Spojených státech k mání kostky borovicové gumy smíchané se včelím voskem. Neobsahovaly však žádné aromatické látky, na žvýkání byly dosti tuhé a bez chuti. Průkopníkem se v tomto směru stal americký válečný fotograf a příležitostný vynálezce Thomas Adams (1818–1905): jeho vůbec první ochucený výrobek nesl název Black Jack a vyznačoval se lékořicovou příchutí. „Definitivně však na trhu prorazil se sladkou žvýkačkou Tutti Frutti, která se v roce 1888 začala prodávat v New Yorku jako vůbec první sortiment nově zaváděných pouličních automatů“. Pak už rychle přibývali další výrobci ochucených žvýkaček, které slavily úspěch i díky nápadité reklamě. Zvláště mezi mladými muži prý byla oblíbená žvýkačka s názvem Kis me: i když byl gramaticky nesprávný a první slovo v psané formě – bráno důsledně – vlastně nic neznamenalo (obrana proti mravokárcům), přesto název obsahoval jasnou sexuální výzvu, proto ji prý často nosili na schůzky s děvčaty.

U nás se žvýkačky vyráběly už v době Rakouska-Uherska, a to ve Velimi: podnikatel Adolf Glaser prý poslal svého důvěrníka do Ameriky, aby tam coby špion vyzvěděl způsob výroby. Na základě těchto poznatků se pak u nás začaly produkovat žvýkačky Ricy, o kterých vznikaly i humorné básně či kuplety: „Někdo má rád jitrnici, jiný zase žvýká Ricy, že guma moc potřebná, mnohý mi za pravdu dá.“ Výroba pak ale vázla a byla zastavena: „Nejvíce prý vadilo, že se to nemohlo celé sníst, že se to pouze žvýká a potom vyplivne, což je škoda.“

Celosvětově zřejmě popularitu žvýkaček podpořila druhá světová válka a zejména američtí vojáci: „Spotřeba žvýkaček za druhé světové války, počítáno od invaze do Evropy, byla mezi vojenskými složkami třikrát větší než v civilním sektoru. Přes moře putovaly tuny žvýkací gumy. Americké továrny vyrobily v průběhu druhé světové války přes 15 bilionů kusů chewing gum pro armádu; často jako nedílnou součást vojenských potravinových dávek. Během válečného nasazení v Evropě a Tichomoří sežvýkal americký voják průměrně více než 600 žvýkaček za rok.“ A byli to právě vojáci z USA, kteří naučili svět žvýkat…

Kritici a oponenti
Úspěch žvýkaček ovšem pochopitelně přinášel i kritiku, a to už dávno před rokem 1945. Někteří tvrdili, že žvýkání u žen nadmíru posiluje obličejové svalstvo a přidává jim příliš maskulinní rysy; další obecně soudili, že se žvýkání nehodí pro kultivované lidi (nebo národy). Revolucionář Lev Trockij prý namítal, že žvýkání dělníky odvádí od třídního boje. A u nás kupříkladu roku 1946 vyšel v časopisu Junák pohádkový fejeton, ve kterém jeho autor Vladimír Vaclík dával do kontrastu tradiční, skromný a solidní čokoládový bonbon s domýšlivou a arogantní žvýkačkou: „Pořád se to vytahuje, ale nakonec to není ani sladké, ani kyselé a nikdo se toho nemůže zbavit.“

Silný odpor existoval ovšem i v samotné Americe. Spisovatel a filosof Elbert Green Hubbard (1856–1915) prohlašoval: „Nikdy nebudeme velkou zemí, dokud budeme vydávat za žvýkačky víc než za knihy,“ a přirovnání čehokoli k „bubble gum“, tedy žvýkačce vytvářející bubliny, bylo a nadále je i díky těmto kritikům velmi pejorativní. Zato humorista Robert Charles Benchley (1889–1945) ambivalentně soudil, že „největším hnutím Ameriky je pohyb jejích čelistí“. Jakkoli ale někteří američtí intelektuálové vyjadřovali ke žvýkačkám silný odpor, přesto se žvýkačka stala jedním ze symbolů Ameriky. A získala tak nadlouho řadu významů, které vlastně se žvýkáním nijak nesouvisejí, a to buď extrémně kladných, nebo krajně negativních. Těžko přitom určit, nakolik k této identifikaci žvýkaček se Spojenými státy přispěly i některé výše zmíněné vkládané obrázky, například ty ze žvýkaček značky Dubble Bubble, vyráběné ve Philadelphii. V nich postavičky amerických dětí cestují například Egyptem, jejich místní průvodce jim ukazuje majestátní pyramidu a vysvětluje, že v Americe nic takového nemají. Načež malý Američan vkládá do úst žvýkačku a vyfukuje obří bublinu, která přítomného Egypťana ohromí a přiměje ke zvolání: „Zázrak nad zázraky! Nic tak úžasného v Egyptě nemáme!“

Vzývaný i haněný symbol Ameriky
Každopádně pro antiamerickou komunistickou propagandu se po roce 1948 staly žvýkačky oblíbeným emblémem, jak to ostatně detailněji popsala i kniha Obrazy nepřítele v Československu 1948–1956. Jako symbol zvráceného režimu a řádu se mohla dostat třeba i do lokálního, velmi prakticky zaměřeného časopisu Rádce zahrádkářů. V tom se v roce 1950 (mezi instrukce, jak stříhat jabloně či dosáhnout co nejvyšší sklizně okurek) objevil článek o Američanech, kteří by „chtěli ze světa udělat jatka, kteří by chtěli vytlouci atomovými a supervodíkovými bombami všechny, kdož je – supermany – nechtějí poslouchat, pít jejich coca-colu a žvýkat jejich gumu“. Některá tehdejší líčení dosahují až nechtěně parodických podob, například když se v denním československém tisku (i jinde v zemích východního bloku) tvrdilo, že se v amerických obchodech údajně běžně prodávají dudlíky v podobě atomových bomb, takže již od útlého věku jsou tamní děti vychovávány ke krvelačnosti a válečnému nasazení. Starším dětem a mládeži pak prý prodávající nabízejí žvýkačky balené ve speciálním obalu s morbidními obrázky – „než dítě rozbalí žvýkací gumu, hledí na nahá těla roztrhaná náboji a šrapnely“. Případně dobová propaganda citovala amerického autora knihy My, americká mládež, v níž se vyzvedávaly výdobytky socialistického zřízení: „Pravda, vy u vás nemáte 600 značek krášlících prostředků, 200 druhů žvýkacích gum, 1000 voňavek či 300 odstínů rtěnek. Ale vaše děvčata mají právo na mateřství, vzdělání, práci a politickou rovnoprávnost. Co myslíte, že je lepší?“

Naopak mezi lidmi, kteří nebyli výrazně prorežimně orientováni, platilo, že „co je americký, je dobrý“, včetně žvýkaček, vzpomíná v knize Příběh žvýkací gumy herec Jiří Krampol. Touha po nich prý byla tak velká, že pokud se například ve školní třídě jedna objevila, kolovala od úst k ústům, aby si ji každý mohl alespoň chvilku užít. Případně se hledaly velmi nedokonalé náhražky: i Krampol vzpomíná, jak s kamarády zahřívali směs parafínu, pryskyřice, cukru a sirupu umístěnou v kastrůlku, ale výsledek se prý vůbec nepovedl. Původní ideologický odpor proti žvýkačkám ale i v komunistických státech pomalu ochaboval a začaly se vyrábět i tam – posledním z těchto zemí, kde byly žvýkačky vzaty na milost, byl prý Sovětský svaz. Hodně se o to údajně zasloužila Pat Nixonová, manželka tehdejšího viceprezidenta Richarda Nixona. Při návštěvě SSSR roku 1959 tamním dětem rozdávala žvýkačky a ty netušily, co si s nimi počít, nebo se bály dávat si je do úst. Tyto předsudky a neznalost se Nixonová rozhodla změnit, takže z jejího popudu do Sovětského svazu dorazilo 28 000 tun amerických žvýkaček.

Symbol svobody v době volného trhu
U nás patřilo mezi populární domácí značky Pedro vyráběné opět ve Velimi. Jeho výroba ale byla roku 1994 ukončena, což někteří novináři přehnaně dramaticky hodnotili tak, že „někdejší symbol svobody paradoxně vzal za své v časech svobody a volného trhu“ –symbolem svobody totiž nebylo Pedro samotné, ale (americká) žvýkačka. Později navíc byla výroba Pedra – na jiném místě v Čechách a jinou firmou – obnovena. A kromě toho si dnes můžeme koupit mnoho odlišných druhů a chutí, slibujících nejen chuťové požitky, ale zvláště v případě tzv. funkčních žvýkaček také zdravotní benefity (jejich předchůdcem u nás byly „zdravotní žvýkačky s biologickou složkou“ Sevak). Jen svoji symbolickou auru z doby studené války už žvýkačky, stejně jako džíny nebo kokakola, ztratily…

Kniha se obrací na většinového čtenáře, kterého chce zřejmě nalákat i zařazením rozhovorů s populárními herci. Ty naopak mohou některé vybíravější recipienty odradit, i když pokud jsou mladšího věku, mohou pro ně být vzpomínky na domácí výrobu žvýkaček objevnou cestou do dávno zašlých časů – to, od koho pochází, zásadně nesnižuje jejich vypovídací hodnotu. Obecnou atraktivnost knihy zřejmě mají zvyšovat i některé zmínky vybraných filmových scén, v nichž hrají žvýkačky významnější roli, jako ve filmech Zdeňka Trošky nebo Formanově Přeletu na kukaččím hnízdem. (V něm zdánlivě němý Indián zavřený v blázinci bere do úst plátek žvýkačky, zamyslí se a pronese: „Juicy Fruit“.)

Kulturní aspekty dějin žvýkaček jsou v knize bohužel naznačeny jen ve velmi hrubých obrysech a bez podrobnější bibliografie, zato budou spokojeni čtenáři, kteří si chtějí prohlédnout pestrou paletu zmíněných barevných vkládaných obrázků a textů zábavného, edukativního, či dokonce náboženského charakteru (včetně například veršů z Koránu v případě žvýkaček vyráběných v Turecku). V důrazu na obrazovou složku je ostatně recenzovaná kniha podobná publikaci Jeans story. Retro blue (Jota, 2019) od Michala Petrova, která se ale obešla bez na odiv stavěných výpovědí celebrit a celkově je její výklad pečlivěji zdrojovaný.

V češtině je Příběh žvýkací gumy první a jedinou knihou o dějinách žvýkaček, takže pro knihomola její četba představuje zatím výhradní způsob, jak 7. února oslavit jejich mezinárodní den.

 

© Jan Lukavec

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 17 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.